HYDE  PARK

   VRCHNÍ… PRCHNI!

Když jsem nastoupila do sociální služby v roce 1994, byla jsem řadovým zaměstnancem. Vrchní sestra se jmenovala Blažena a svému jménu dělala čest. Vládla železnou rukou nejenom klientům, ale i personálu. Práva klientů jí nic neříkala. K personálu se chovala hůř než ke klientům. Někdy jsme měli pocit, že není rozdílu mezi klientem a personálem. Ráno se v 6.30 hodin začínalo předáním služby, spíše rozuměj řevem vrchní na personál, který stál v řadě a dostával vynadáno za to, co udělali /neudělali jiní včera, předevčírem, čím paní vrchní naštvali doma. Pečovali jsme o 40 klientů rozdělených do různých skupin podle stupně postižení. Jako všeobecná sestra jsem s klienty jela sbírat kamení na pole, zrýt záhonek a okopat bylinky. Koupala jsem klienty, uklízela prádlo, myla nádobí klientů, vytírala. Když jsem řekla svůj názor, kartáčkem na zuby jsem o noční čistila spáry na dlažbě. S kamarádkou jsme si říkaly, že „až budeme tou vrchní, a že my jednou vrchní budeme obě dvě, nebudeme jako Blažena.“ ...více

ZE ŽIVOTA ŘEDITELKY

Když se mě někdo zeptá na to, co dělám za práci, tak obvykle odpovídám, že pracuji v sociálních službách. Když se někdo zeptá, jestli dělám pečovatelku nebo něco podobného, tak odpovídám, že pracuji v managementu. Většinou to lidem jako odpověď stačí, ale ne vždycky. Přišla jsem na to, že se vlastně stydím říct, že jsem ředitelkou pobytové sociální služby. Je to docela zajímavé. Stydět se za to, že jsem ředitelka. ...více