O zajatcích minulosti

Práce se studenty je často docela úmorná. Navíc, na rozdíl třebas od zedníků nebo pokrývačů, to, co snad zůstává jako trvalá užitná hodnota v podobě kompetencí budoucích absolventů, zůstává  učitelům často skryta.

O to s větším potěšením se kantor setká s takovou prací, jakou byla bakalářská práce Moniky Churé. Zde nemám ani na mysli práci jako takovou, kterou Monika samozřejmě obhájila. Jde mi o způsob, kterým dokázala na jedné případové studii přesvědčivě odhalit nesmyslnost povinného individuálního plánování.

V našem časopise jsme se často zabývali problematikou evropskými penězi zaštítěného projektu tzv. deinstitucionalizace, včetně jeho dlouhodobě negativních důsledků pro budování nové sítě kvalitních a zároveň kvantitativně dostačujících zařízení pobytové péče o seniory. V jedné z minulých statí jsem tento kontroverzní přístup označil jako cestu do pekla, dlážděnou dobrými úmysly.

Povinné individuální plánování bylo jako džin z láhve vypuštěno přijetím Zákona o sociálních službách v roce 2006. Ten zákon byl ale připravován s předstihem několika let, takže reagoval na stav v zařízeních na začátku tohoto tisíciletí. Pamětníci dobře vědí, že v té době byli klienti domovů důchodců v průměru výrazně mladší a zdravější než jsou dnes. Prostě se tehdy zákonodárci domnívali, že touto povinností dopřejí klientům více individuální pozornosti a péče, než kolik se jim do té doby dostávalo.

Jenže za dvacet let se situace výrazně proměnila. Samozřejmě je stále dost klientů, kteří se snaží prožít zbytek života aktivně, se zájmem o své okolí a s potřebou objevovat něco nového. Nicméně i když nemám po ruce tvrdá data, troufám si tvrdit, že dnes už jich bude méně než těch, o nichž přesvědčivě vypovídá zmíněná bakalářská práce. A potvrzují zkušenosti jejich pečovatelů.

Co se tedy přihodilo? V sociologii tomu říkáme závislost na cestě. Instituce přežívají i tam, kde už se stávají nepotřebné a zatěžující, nicméně dogmaticky stále nasazované na měnící se skutečnost. Tak jako tomu bylo a je v projektu tzv. deinstitucionalizace, tak jako tomu bylo a je i v povinném individuálním plánování.

Jsem si jist, že klienti, kterým individuální plán nepřináší zkvalitnění jejich života, stejně jako jejich pečovatelky a pečovatelé, kteří musejí vyplňovat a odevzdávat nepotřebné papíry, jsou zajatci minulosti. A kdo vyhrává? Bezduché prosazování nároků zákona, který se přežil.

Prof. MARTIN POTŮČEK