Výživové hodnocení olejů a tuků

Šetření Kvalita výkonu sociální práce v ČR: spokojenost v profesi sociálních pracovníků působících v sociálních službách

V létě letošního roku proběhlo historicky první dotazníkové šetření zabývající se zevrubně kvalitou výkonu sociální práce ve všech oblastech, kde je v České republice sociální práce realizována. Online dotazník byl adresován všem sociálním pracovníkům a pracovnicím, kteří v době sběru dat tuto profesi aktivně vykonávali. Celkem jich dotazník vyplnilo 1774 a velmi jim za to děkujeme. Dotazníkové šetření bylo realizováno Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí (RILSA) jako součást výzkumného projektu „Kvalita výkonu sociální práce v ČR – vytvoření metodiky hodnocení a provedení prvotní evaluace“ [1].

V tomto příspěvku přinášíme vybrané výsledky speciálně pro oblast výkonu sociální práce v prostředí sociálních služeb. Tento datový podsoubor tvoří 871 respondentů, což je 13 % z odhadovaného počtu sociálních pracovníků působících v sociálních službách. Z široké palety témat, která dotazník pokrýval, se budeme věnovat jednomu z nejpalčivějších, a sice spokojenosti sociálních pracovníků a pracovnic v jejich profesi. Liší se spokojenost podle toho, zda působí v pobytové, ambulantní či terénní sociální službě?

Jedním z prvků, který přispívá obecně k pohodě a spokojenosti pracovníků, je mzdové či platové ohodnocení jejich práce. Sociálních pracovníků jsme se zeptali, nakolik považují své současné platové/mzdové ohodnocení za uspokojivé vzhledem k nárokům, které jsou na ně kladeny v souvislosti s výkonem jejich práce. Z grafu 1 je naprosto zřejmé, že sociální pracovníci považují své platové podmínky většinově za nevyhovující. Největší rozpor mezi nároky své práce a jejím finančním ohodnocení pak vnímají sociální pracovníci působící v terénních sociálních službách, neboť 75,5 % z nich ho považuje za spíše či rozhodně neuspokojivé. Naproti tomu relativně nejméně nespokojených je v pobytových službách – 55,8 %. Nicméně i toto je velmi vysoké číslo.

Graf 1: Jak respondenti hodnotili své současné mzdové/platové ohodnocení vzhledem k nárokům spojeným s výkonem jejich práce

Dalším aspektem celkové spokojenosti v profesi je to, pokud pracovníci vidí ve své práci smysl a práce jim přináší uspokojení. Výsledky našeho dotazníkového šetření ukazují (viz graf 2), že bez ohledu na právě popsanou tristní situaci v odměňování, většině (70,5 %) sociálních pracovníků pracujících v sociálních službách jejich každodenní práce uspokojení přináší. Nerozhoduje přitom příliš, ve které z forem poskytování působí. Tyto výsledky jsou v souladu s jinými národními i zahraničními studiemi, které hovoří o tom, že stimul či motivace, která přivádí lidi k profesi sociální pracovník, je zejména vnitřní, tj. práce, která má smysl a je pro společnost důležitá, nikoliv vnější, spočívající např. právě ve výši platu. To ovšem neznamená, že vnější podmínky výkonu této profese by měly být zanedbávány a platy by neměly být důstojné a poskytovat existenční jistotu. Jinak hrozí riziko rozvoje syndromu vyhoření a zvýšených odchodů kvalifikovaných pracovníků z profese.

Graf 2: Přináší Vám osobně práce, kterou jako sociální pracovník/pracovnice vykonáváte, pocit uspokojení?

Riziko vyhoření bylo tématem i našeho dotazníkového šetření. Sociálním pracovníkům bylo předloženo 9 výroků, v nichž jsou formulovány některé z pocitů spojovaných se syndromem vyhoření (jejich znění viz poznámka pod grafem 3). U každého z nich respondenti označovali na škále 1 („vůbec se mě to netýká“) až 5 („silně se mě to týká“), jak silně se jich tyto pocity aktuálně týkají. Dle odborné literatury je v rámci pomáhajících profesí varovným signálem už to, pokud pracovník uvádí, že s jeho prožíváním ladí i jeden nebo dva z těchto výroků, neboť na individuální rovině v daných oblastech překročil hranici, kdy se návrat k pozitivnímu náhledu stává dlouhodobou záležitostí. V této varovné fázi se nacházelo kolem 24 % sociálních pracovníků ze sociálních služeb s výjimkou těch, kteří působili v ambulantních službách, kde jich bylo pouze 19 % (viz graf 3).

Pokud pracovníci uvedou, že tyto pocity zažívají u třech a více výroků, pak je již riziko rozvoje syndromu vyhoření značné, případně jím již pracovníci trpí. To přináší nejen osobní utrpení těmto pracovníkům, ale též z hlediska pracovní síly snižuje kvalitu pomáhajícího vztahu, zvyšuje fluktuaci a odchody zkušených pracovníků z profese. V tomto ohledu byla relativně nejvážnější situace mezi sociálními pracovníky z terénních služeb, kde 13,9 % z nich se spíše nebo silně týkaly pocity popsané ve třech a více výrocích, naopak relativně nejpříznivější byla v tomto ohledu situace tam, kde je daná služba poskytována nejen v terénní, ale i v ambulantní formě (9,2 %). Z grafu 3 se pak jeví, že právě s ambulantní formou poskytování sociálních služeb se pojí menší riziko rozvoje syndromu vyhoření v porovnání s ostatními formami poskytování.

Graf 3: Počet výroků spojovaných se syndromem vyhoření, u nichž respondenti označili, že se jich spíše nebo silně týkají (tj. zvolili variantu 4 nebo 5)

Poznámka: Respondenti se vyjadřovali k těmto 9 výrokům: 1) mám pocit, že problémy v práci přibývají rychleji, než je stíhám řešit; 2) mám pocit, že v určitých situacích v práci opakovaně selhávám; 3) přestávám ve své práci vidět smysl; 4) do práce chodím s nechutí; 5) v noci špatně spím a přemýšlím o práci; 6) moji kolegové mě rozčilují; 7) mívám negativní pocity vůči klientům; 8) v mém volném čase se mi vnucují myšlenky na pracovní problémy; 9) mám chronické zdravotní potíže, které souvisejí s pracovním stresem.

Odrážejí se nějak výše popsané prvky spokojenosti v profesi v krátkodobých pracovních plánech sociálních pracovníků a pracovnic? Ve srovnání s ostatními oblastmi výkonu sociální práce patřili sociální pracovníci ze sociálních služeb v otázce odchodu či setrvání v profesi k pomyslnému středu. O tom, že by oblast sociální práce opustili a našli si zaměstnání v jiném oboru, přemýšlelo v době sběru dat 15,9 % z nich. Nejméně často toto zvažovali sociální pracovníci z oblasti vězeňství (7,1 %) a naopak nejvíce často z Úřadu práce ČR (28,1 %). V rámci tohoto rozpětí se jeví být rozdíly dle formy poskytování sociální služby zobrazené v grafu 4 zanedbatelné. Přesto lze konstatovat, že jako nejvíce stabilní se jeví pracovní síla sociálních pracovníků v oblasti pobytových sociálních služeb, kde o odchodu z profese uvažovalo 14,4 % respondentů. A dovolíme si zde připomenout, že to byli právě sociální pracovníci pobytových služeb, kteří vyjadřovali největší míru relativní spokojenosti s jejich platem či mzdou, kdy jako zcela či spíše uspokojivé je hodnotilo 42,5 % z nich (viz výše graf 1).

V neposlední řadě pozorujeme svým způsobem poněkud rozporné výsledky týkající se budoucích pracovních plánů sociálních pracovníků ze služeb, které jsou poskytované jak terénní, tak ambulantní formou. Mezi těmito sociálními pracovníky je v porovnání s ostatními nejvyšší podíl těch, kteří by ve svém stávajícím zaměstnání rádi zůstali (59 %) a současně je zde i nejvyšší podíl těch, kteří chtějí odejít z profese sociálního pracovníka úplně (18 %). Tento zdánlivě paradoxní výsledek nelze vysvětlit na základě výše popsaných vybraných prvků spokojenosti v profesi. Nabízí se dále uvažovat o vlivu jiných proměnných rovněž sledovaných v rámci tohoto dotazníkového šetření, jako např. míra autonomie pracovníků, věk, délka dosavadní praxe v oboru apod. To však již přesahuje délku tohoto příspěvku. Proto závěrem doplňujeme, že výsledky k výše uvedeným oblastem i za ostatní oblasti výkonu sociální práce v ČR jsou dostupné v online Policy Brief RILSA 10/2022. Další výsledky pak budou postupně zveřejňovány na webových stránkách projektu (https://www.rilsa.cz/vybrane-projekty/kvalita-vykonu-socialni-prace-v-ceske-republice/), rovněž jsou zde ke stažení ostatní publikace vytvořené v průběhu jeho řešení.

[1] Řešení tohoto projektu bylo finančně podpořeno institucionální podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace na období 2018 – 2022.