Redakce se seznámila se zajímavou bakalářskou prací Moniky Churé z fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy s názvem

Pečovatelé v domovech pro seniory a jejich role v plnění přání seniorů

Monika se svou prací rozhodla zkoumat plnění přání seniorů v domovech pro seniory očima jejich pečovatelů. S jejím svolením uveřejňujeme pasáže z její práce, týkající se přístupu pečovatelů a klientů k individuálnímu plánování.

Analýza případu domova pro seniory je rozdělena do tří částí. První část je popisem nastavení individuálního plánování v domově. Druhá část se zaměřuje na přístup pečovatelů k individuálnímu plánování a popisuje to, jak se s individuálním plánováním prakticky vypořádávají. Třetí část je syntézou – snaží se propojit nastavení individuálního plánování a přístup pečovatelů, a tím identifikovat překážky či problematická místa.

Přestože jsem svůj výzkum prováděla v domově pro seniory, kde jsou pečovatelé součástí jednoho kolektivu, jejich přístup k individuálnímu plánování není jednotný. Nelze ani říct, že by existovaly dva vyhraněné tábory s výhradně pozitivním či negativním náhledem. Pečovatele lze nicméně rozmístit na spektrum odmítnutí–přijetí.

Do přístupu pečovatelů k individuálnímu plánování totiž podstatně vstupuje to, že je povinné pro všechny klienty. Každý klient musí mít sestavený individuální plán, přestože se mezi sebou jednotliví klienti liší nejen svým zdravotním stavem, ale i povahou a přístupem obecně. Ve vyprávění pečovatelů se tak projevuje rozlišení klientů. Prvním typem jsou senioři, kteří jsou ochotní a svá přání formulují společně se svým klíčovým pracovníkem. Dalším typem jsou klienti, kteří jsou již upoutáni na lůžko a odkázáni na plnou péči pečovatelů. Posledním typem jsou klienti, kteří už „mít cíle a plánovat“ nechtějí. Podobný postoj je u klientů sociálních služeb běžný – klienti očekávají využívání poskytovaných služeb a nepočítají se svým aktivním zapojením (Malíková, 2020). Může pro ně být těžké identifikovat, čeho by chtěli dosáhnout a o individuální plánování nemají zájem:

„Protože ten klient, když vám řekne: Já jsem sem přišel dožít a chci mít svůj klid. Já už jsem se nadřel, já už si sem chci jít jenom odpočinout a nechte mě bejt. Já si třeba zajdu třeba na tu aktivitu, já si zajdu ke kadeřníkovi, udělám si, co je potřeba, ale udělám si to podle svýho.“ Anna

S touto pociťovanou „typologií“ klientů významně souvisí i uvědomění si rozdílů mezi asistenčními a rozvojovými úkony. Asistenční úkony klientům služby zabezpečují základní životní potřeby (MPSV, 2022). Právě tyto úkony jsou obsahem individuálních plánů klientů upoutaných na lůžko či jinak méně soběstačných. Tyto úkony však nejsou pečovateli vnímány jako cíle, kterých by mělo být dosaženo v rámci individuálního plánování, ale jako samozřejmá náplň jejich práce:

„Je přece samozřejmost, když seš ošetřovatelka, tak že jim budeš dělat hygienu, že je budeš oblíkat, že jim budeš dávat jídlo, to nemusíš psát do individuálního plánu.“ Bětka

Rozvojové úkony a cíle zahrnují nácvik znalostí a dovedností vedoucí ke zvýšení samostatnosti a schopnosti klienta řešit svou vlastní nepříznivou situaci (MPSV, 2022). Očima pečovatelů jsou právě tyto cíle něčím, do čeho jsou senioři bez „chuti a vůle“ podílet se na individuálním plánování nuceni:

„Tak jakej má ona cíl, babička, dědeček. Chtěj být už v klidu, že jo. A ne tancovat.“ Dita

Pro některé pečovatele by tak bylo smysluplnější sestavovat individuální plán (tak, jak je zaveden) pouze s některými klienty. Například jako prostředek aktivizace klientů, kteří vůli k splnění stanoveného cíle mají:

„Ale když je jako nechuť k tomu ze strany toho člověka, tak se můžem všichni snažit, jak chceme, nikdy se k tomu nedobere.“ Cyril

Stejně jako může být pro seniory individuální plán „papírem k podpisu“, se tak může individuální plán pro pečovatele stát převážně „formulářem k vyplnění“.

Individuální plán se musí přesto vytvořit. Subjektivní odmítnutí smyslu individuálního plánování jako takového umožňuje pečovatelům vyrovnat tlak mezi nutností a náročností tohoto úkolu:

„Přesto tam musíte něco napsat, takže si něco vymyslíte. A je to jenom z toho pozorování. Ale pak tam jdete s tím papírem, aby vám to podepsala.“ Anna

Pečovatelé si totiž zakládají na tom, že své klienty znají a dokážou o ně efektivně pečovat – bez nutnosti zapisování do individuálního plánu.

Do celkového přístupu pečovatelů k nutné administrativě vstupují i další záznamy péče, které musí pečovatelé provádět. Pečovatelé se pak mohou cítit přetížení celkovým obsahem toho, co je potřeba zaznamenávat, přestože tyto záznamy slouží i jako ochrana pečovatelů. To může ovlivňovat i jejich přístup k individuálnímu plánování jako takovému:

„Tu práci je důležité dělat, to psaní, nevím.“ Fanynka

Senioři však individuální plán považují spíš za dokument k podepsání:

„Ale když za nima přijdu s tím individuálním plánem, tak oni absolutně nevědí... Nebo nevědí, vědí – jako já jim to přečtu, co tam píšu o nich a jestli s tím souhlasej, že to podepíšou a říkaj: Sestřičko a proč to děláte, dyť je to k ničemu.“ Bětka

Přístup pečovatelů k individuálnímu plánování se odvíjí od toho, za jak náročné a smysluplné ho pečovatelé považují. Zaujmutí odmítavého postoje k individuálnímu plánování lze označit za jeden z mechanismů zvládání, kterým se pečovatelé vypořádávají s obtížností tohoto procesu. Pečovatelé se při své práci musí vyrovnávat nejen s vlastními dovednostmi a schopnostmi, ale i s nejasným nastavením individuálního plánování (jako je třeba problematické vymezení přání a osobního cíle). Nejistota vyvstávající při individuálním plánování může způsobovat obavy ze selhání a ohrožení vlastní profesionality.

Optika liniových pracovníků ukázala, že příčiny problémů individuálního plánování nelze hledat pouze v individuálních charakteristikách pečovatelů jako je například věk, vzdělání nebo schopnost práce s počítačem. Vzdělávání a zvyšování kompetencí klíčových pracovníků je podstatné, problematiku je ale potřeba vnímat hned na několika úrovních. Praxe individuálního plánování se odvíjí od volného nastavení ze strany legislativy a Ministerstva práce a sociálních věcí, a zároveň od schopnosti konkrétního domova pro seniory individuální plánování vhodně nastavit. Důležité je vnímat žitou zkušenost pečovatelů a jejich vlastní pojetí práce – péče o seniory.

Celou bakalářskou práci najdete ZDE