Úvodník

  Efekt rámování

Dětská mozková obrna (DMO) vede k trvalému zdravotnímu postižení a vyvolává potřebu celoživotní péče. I když přesné statistiky výskytu tohoto onemocnění neexistují, kvalifikovaný odhad uvádí necelých třicet tisíc dětí do 18 let a více než osmdesát tisíc dospělých.

Moje studentka Vladimíra Tomášková se ve své disertační práci zamýšlí nad tím, proč se – na rozdíl od péče o děti a mladistvé – dostupnost a kvalita této zdravotní a sociální péče v dospělosti výrazně zhoršuje. Na základě rozsáhlého dotazníkového šetření a rozhovorů s experty uzavírá, že důležitou okolností poklesu pozornosti o dospělé klienty je takzvané rámování celé problematiky. Jde o způsob, jakým daný problém vnímáme a definujeme. Sám název onemocnění svádí k závěru, že tato nemoc se týká jen dětí, a v dospělosti přestává být problémem. Fakticky ale jde bohužel o celoživotní postižení …

V Česku zavedený název onemocnění mylně odvádí pozornost úředníků a poskytovatelů zdravotní a sociální péče od péče o tyto nemocné v dospělosti. Přitom angličtina toto onemocnění označuje jako cerebral palsy, francouzština užívá infirmité motrice cérébrale a němčina Zerebralparese; v žádném z těchto jazyků se věk nemocného nevyskytuje…

V našem časopise se v posledních letech opakovaně vracíme k problematice takzvané deinstitucionalizace. I v tomto čísle najdete přehled několika projektů MPSV rámujících tento proces jakožto „transformaci pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb“. Takto pojaté rámování ale svítí do očí rozhodovatelům a brání jim uvědomit si, jak potřebné bude do budoucna výrazně rozšířit hlavně kapacitu, a samozřejmě i kvalitu pobytových zdravotních a sociálních služeb. Tak, aby ji mohli využít i nedětští postižení mozkovou obrnou, jejichž rodiče pečovat už třeba nemůžou, nebo nejsou…

Už nyní přitom nejsou pokryty všechny potřeby občanů. S dalším stárnutím populace a s rámováním problematiky „ústavů“, vyústí tento nepoměr bez značné finanční a organizační podpory státu, krajů a obcí, v otevřenou krizi.

Stejně jako k tomu bohužel dochází už dnes v péči o dospělé osoby postižené DMO.

Prof. MARTIN POTŮČEK

   HANA BUREŠOVÁ:

   MAMINKA SI PRÝ ŽIJE JAKO NA ZÁMKU
 

    Hana Burešová je divadelní režisérka, nejvíc spojovaná s Divadlem v Dlouhé v Praze, kde od r. 1996 působí jako režisérka a umělecká šéfka. Absolvovala činoherní režii na pražské DAMU. S dramaturgem a manželem Štěpánem Otčenáškem realizovala své první inscenace v pražském Klubu v Řeznické, a po angažmá v divadle Kladno a v pražském divadle Labyrint přišla do Divadla v Dlouhé. Pohostinsky pracovala i v dalších divadlech (Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech, Divadlo Na zábradlí, Městské divadlo Brno…) Pro její režijní tvorbu je příznačná žánrová a stylová pestrost. Upřednostňuje uvádění dosud nehraných nebo málo známých her, které většinou adaptovala s manželem Štěpánem. Vytvořila více než 80 inscenací, z nichž 38 bylo v české premiéře. Dostala cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla (2021). Čtyřikrát získala Cenu Alfréda Radoka/Cena divadelní kritiky za nejlepší inscenaci roku (Don Juan a Faust, 1993; Smrt Pavla I., 2008; Polední úděl, 2012; Lucerna, 2017).
    Hanko, známe se od studentských let, a vždycky mě na tobě fascinovalo, jak přesně víš, co chceš dělat. My všichni jsme šli o své budoucnosti diskutovat do hospody, ale ty jsi šla na nějaké divadelní představení…Bez problému jsi se dostala na DAMU, činoherní režii. Kdy tě poprvé napadlo, že budeš divadelní režisérka?
    V 6. třídě jsem založila divadlo, pro které jsem taky psala nějaké hříčky, režírovala spolužáky i sama hrála, ale až herečka Jiřina Steimarová, k níž jsem později chodila do „dramaťáku“, mě nasměrovala k režii. Vypozorovala totiž, že nad svými hereckými kreacemi moc přemýšlím a přílišná sebekritika mě svazuje. Taky mi dávala za příklad o něco starší Janu Kališovou, které poradila totéž a přijali ji právě na režii. To mě osmělilo se přihlásit na DAMU taky. Ale bez problémů mě tedy nepřijali, protože nikdo z naší rodiny nebyl nikdy v KSČ, nicméně jsem zkoušky udělala dobře, a tak mě posléze vzali na odvolání. ...více