Úvodník

     JAKÝ BUDE ROK 2022?

Milí čtenáři,

v okamžiku, kdy otevíráte stránky tohoto časopisu, zbývá do konce roku několik málo posledních dní, a tak je čas bilancovat, jaký byl rok dvacátý první… Upřímně řešeno, myslím, že většina z nás bude na tento rok chtít co nejrychleji zapomenout. Čínský vir nás celý rok omezoval v každodenních běžných činnostech, přestože většina z nás absolvovala dvě očkování, ukázalo se, že se znovu budeme muset v očkovacích centrech zastavit pro další „včeličku". A že by náhubky přestaly být běžnou módní součástí našich obleků, o tom si můžeme nechat zdát…

Jaký bude rok příští? Myslím, že řada z nás od něj očekává hodně změn. Po prakticky osmi letech nastane díky výsledkům voleb změna v politické orientaci ministerstva práce a sociálních věcí a celé vlády, která se zcela jistě projeví i v oblasti financování sociálních služeb. Řešení, o kterých se bude diskutovat, by měla jednoznačně přispět k posílení finanční jistoty poskytovatelů sociálních služeb a snad i k jejich kvantitativnímu rozvoji při zachování vysoké kvality jejich poskytování. O konkrétních opatřeních se na stránkách našeho časopisu určitě budeme bavit a v rámci diskuzí se k nim budete mít možnost vyjádřit i vy.

Závěrem mě dovolte, abych vám poděkoval za to, že jste všichni při poskytování nezbytné péče pro naše seniory a zdravotně handicapované osoby neztratili úsměv na svých tvářích a i v obtížné době, kterou jsme doposud nezažili, jste kolem sebe rozdávali optimismus.

Přeji vám všem za sebe i celou redakční radu Rezidenční péče příjemné prožití vánočních svátků a v novém roce hodně štěstí, spokojenosti a hlavně hodně zdraví.

Ladislav Průša

 

   JITKA MOLAVCOVÁ

„Dokud žijeme, ještě není vše ztraceno”

Herečka, zpěvačka, absolventka grafické školy, instrumentalistka /např.  kytara, saxofon/, zpívá a recituje v latině, francouzštině, němčině, galštině, hraje na středověké hudební nástroje /psalterium, kantele, trumšajt, loutna, lyra/. Je činná též v oblasti tvorby pro děti. Píše pohádky, natočila Večerníčky, filmy, televizní pořady pro děti… Vystupovala na desítkách koncertů v USA, Kanadě, Austrálii a Evropě. V roce 1970 vyhrála celostátní pěveckou soutěž  Hledáme nové talenty -  jako šansonierka. Hlavní cenu jí předával legendární dirigent Karel Vlach. Od téhož roku působí v divadle SEMAFOR jako nezaměnitelná partnerka Jiřího Suchého. Spolupracuje s televizí, rozhlasem a filmem, natočila více než stovku gramofonových snímků.                                                                                    

JITKO, VĚNOVALA JSTE SE NĚKDY GRAFICE, KTEROU JSTE VYSTUDOVALA?

Ve škole se mi líbilo. Odmaturovala jsem s vyznamenáním. Mám „papíry“ na technickou a výtvarnou redaktorku. V divadle jsem tuto profesi zatím nevyužila. Kdyby se nestalo, co se stalo, asi bych vystudovala vysokou školu grafickou někde v zahraničí. Buď v Německu, nebo ve Švédsku. Ale divadlu bych se určitě věnovala... Cítím to v kříži. Mám kamarády grafiky, které velmi obdivuji. A dokonce jsem jednou dostala nabídku na výstavu. Ovlivnil mě totiž Miroslav Horníček, kterého jsem nesmírně ctila, nejen jako herce a autora, ale i jako výtvarníka. Dělal překrásné koláže a pod jeho vlivem jsem začala „vyrábět“ koláže i já. Asi se k tomu o prázdninách vrátím a přiložím nějakou tu koláž. Zatím na to ale není čas … i když... to jsou vlastně jenom výmluvy. Je na to čas, ale nemůžu se k tomu jaksi propracovat. A třeba je to dobře…

NEDÁVNO JSTE OSLAVILA 50 LET V DIVADLE SEMAFOR. TO JE PRAKTICKY CELÝ TVŮRČÍ ŽIVOT. KAŽDÝ SI ASI UMÍ PŘEDSTAVIT, CO JSTE VY ZNAMENALA A ZNAMENÁTE PRO SEMAFOR. ČÍM BYL SEMAFOR PRO VÁS?

Semafor je můj druhý domov. Prožila jsem tady chvíle různobarevné, setkala se s osobnostmi, které ovlivnily můj život, vyučila jsem se zde jevištní praxi. Všechny úrazy, které jsem kdy měla, se staly právě na jevišti divadla Semafor. Odtud mě odnášeli do sanitky s přetrhanými vazy a výronem v kotníku, tady jsem si pochroumala vše, co se pochroumat dá. Zažila jsem tu radost, která se přenesla na diváky a vznikly chvíle, na které se nezapomíná. Divadlo je součástí mého života. Ovšem za předpokladu zdraví. Těch pravých hodnot v životě je tak málo. Vlastně pouze život sám a osobní vztahy. Bez ostatního můžeme být. Když to či ono mám, tak je to fajn, když nemám, tak to nepotřebuju. Když si  tohle člověk řekne, život se značně zjednoduší a posílí to i zdraví….

V LETOŠNÍM ROCE JSTE DOSTALA CENU THÁLIE ZA CELOŽIVOTNÍ MISTROVSTVÍ V OBORU MUZIKÁL A DIVADLO. CO TO PRO VÁS ZNAMENÁ?

Thálie si nesmírně vážím…Byla jednou z devíti Múz, bohyň umění, které uctívali všichni umělci. Thálie je Múzou básnictví s tématem lásky a veselí, také komedie a pastýřských zpěvů…  V roce 1996 jsem byla poctěna poprvé cenou Thálie za roli Dolly Leviové v americkém muzikálu HELLO, DOLLY!  To bylo radosti! S maminkou jsme to tenkrát oplakaly a litovaly jsme, že se toho nedožil náš táta. Letos se tohoto vzácného divadelního svátku nedožila už ani moje maminka…

  VÁŠ PARTNER ALFRED STREJČEK PŘED NĚKOLIKA LETY NÁHLE OCHRNUL. NAPSAL O TÉTO OSOBNÍ POHROMĚ I KNÍŽKU. JAK TATO UDÁLOST ZASÁHLA VÁS? PŘINESLA I NĚCO POZITIVNÍHO?

Nejdřív musím uvést, jaký vztah nás s Fredem spojuje.  Nejsme manželé, nebydlíme spolu, jsme přátelé, a máme se rádi. V čínském horoskopu vztahových znamení jsme se dočetli, že se k sobě absolutně nehodíme.  Na konci tohoto ortelu je ale větička, že vztah by byl možný pouze za předpokladu, že bychom se měli opravdu hodně rádi. A to splňujeme… Francouzský básník Paul Éluard napsal, že nejvyšší formou lásky je oběť. Nebudu rozvádět jeho myšlenku. Ale uvědomuji si, že čtyři roky, kdy je Fred odkázán na osobní asistenci ošetřovatelů a ošetřovatelek v ústavech a v nemocnicích kde pobýval, přinesly ještě další naše sblížení. Není to ode mne oběť v onom Éluardově smyslu, ale všechny dny prostupují emoce nás obou, které nejsou depresivní. Právě naopak! Ano, emoce se proměňují podle stavu Fredova zdraví. Několikrát už jeho život visel na vlásku, byly to dramatické a těžké chvíle, ale sílu k jejich překonání jsem častěji brala já od něho, nežli on ode mne. Fred by teď protestoval, že to bylo naopak. Ale říkám pravdu. Má pevnou vůli. A nikdy nic nevzdává. Při každé návštěvě mě překvapil nějakým novým pohybem rukou či nohou. Když jsme spolu v Šarlotě slavili Štědrý den 2019, dostala jsem od něho jako dárek jeho první pěší cestu s chodítkem, z pokoje až do restaurace. Není to cesta jednoduchá, musí se vyšlápnout tři kopečky, z nichž ten poslední je opravdu strmý. A Fred to dokázal. Nepamatuji se na krásnější obdarování… Ještě jedna vlastnost nás spojuje a pomáhá nám oběma. Humor… I v nejtěžších chvílích se umíme smát. Co bude dál, nevíme ani jeden. Fred ale skálopevně věří v uzdravení. Slíbili jsme si, že spolu vylezeme na Lysou horu.  Ta je v jeho mysli hluboce zakořeněná. Výstup na ni by byl pro něho symbolem vítězství… A kde beru naději já? Právě v tom humoru.  A také ve rčení:Dokud žijeme, není ještě vše ztraceno!

FRED SE JIŽ ČTYŘI ROKY POHYBUJE VE ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍCH. JAK FUNGUJE NÁSLEDNÁ INTENZIVNÍ PÉČE?

Myslím, že lidský přístup a vlídné slovo je to nejdůležitější... Děkuji za profesionální a hlavně citlivý přístup k pacientům... Na jednotce intenzivní péče v motolské nemocnici pracují lidé na vysoké profesionální úrovni se skutečným zájmem o blaho a zdraví pacientů. Děkuji za úžasný lidský přístup při péči o Alfreda a jsem opravdu všem moc vděčná, jak se o našeho milého pacienta starali... Následná intenzivní péče je v motolské nemocnici skvělá zásluhou paní primářky MUDr. Jany Čadové… Děkuji také sestřičkám, které Alfredovi pomáhaly. Ráda bych poděkovala nejen za perfektně odvedenou práci, ale zejména za empatický přístup. Srdečné díky také patří paní primářce  MUDr. Janě Pěkné na ARU V BENEŠOVĚ...

Jitka Molavcová

  HREJME DÁLE…

Dva zcela odlišné osudy, propojené podobnou osobní tragédií.

Kniha dvou osobností, popisujících svůj boj s náhlou nemocí, která je upoutala na lůžko. Bojovali a bojují nejen o to, aby mohli opět chodit a být soběstační, ale aby vůbec přežili.

Dvě různé, a přesto tak podobné výpovědi o stavu duše, která bojuje o přežití a o kvalitu života.

Herec, moderátor, hudebník, scenárista a pedagog Alfred Strejček onemocněl Guillain-Barrého syndromem. Díky spolku SILOU HLASU, z.s. mohl napsat svoji část knihy výhradně za pomoci svého hlasu.

Architekt a herec David Vávra se zase dlouho potýkal s neuvěřitelnými následky boreliózy.

Příběhy obou mužů jsou doplněné pohledy jejich partnerek a také lékařů.

Všechny tyto osudy spojil dohromady profesor Pavel Pafko a Nadace T-SOFT ETERNITY pomohla zrození jedinečného příběhu v knižní podobě.

Kniha navazuje na řadu „Mluv se mnou“ – knihy příběhů s pacientskou tématikou, která Nadace vydává již od roku 2010.

Knihu lze objednat na e-shopu nakladatelství Maxdorf.

eshop.maxdorf.cz/kniha/hrejme-dale

www.nadaceeternity.cz