Úvodník

    

Před dvěma lety propukla pandemie smrtícího koronaviru Covid-19. Její konec je stále v nedohlednu. A o dva roky později ruská armáda nečekaně zaútočila na Ukrajinu. Do pohybu se dostávají milióny utečenců, většinou žen s dětmi, směrem do Polska, Maďarska, na Slovensko i k nám. Rychle za sebou dvě závažné humanitární krize, které už nemohly nechat nikoho na pochybách o nepostradatelné úloze sociálních služeb a jejich zaměstnanců při jejich řešení.

Je nutno se tázat, jak na takové a případné další budoucí krize byl a je připraven český stát. Hledám odpovídající výraz. Byť mi vytanuly na mysli i ostřejší výrazy, tak abych nikoho neurazil, odpovím na tuto otázku jen jedním slovem: neslavně.

Pojďme si rekapitulovat, jak se mu v posledních letech dařilo vytvořit solidnější právní základy jejich fungování a odpovědně se připravovat na možné budoucí krize.

Už v roce 2017 se česká vláda zavázala, že připraví a schválí nový zákon o sociálních službách. Zákon dosud přijat není a hned tak ani nebude. Dokonce i úhradová vyhláška, která byla po letech a mnoha marných urgencích nakonec nedávno schválena, je vzhledem k rostoucí inflaci už dnes znovu zastaralá. Vláda přijala i závazek legislativně nově upravit problematiku sociálního bydlení. Vzhledem k otevřeným i skrytým kompetenčním sporům mezi ministerstvem práce a sociálních věcí a ministerstvem pro místní rozvoj ale ani tento zákon dosud nespatřil světlo světa.

Další krize, která na nás doléhá už nyní, ale v budoucích letech a desetiletích na občany nyní ještě v předdůchodovém věku dopadne naplno, jsou nedostatečné kapacity institucionální i ambulantní dlouhodobé péče. Vláda sice nedávno schválila Strategický rámec přípravy na stárnutí společnosti 2021-2025, ten je ale z obsahového hlediska spíše krokem zpět. Předchozí podobné dokumenty byly obsažnější, konkrétnější a závaznější. O to napínavější bude se přesvědčit, zda vláda bude schopna naplnit svůj závazek přijmout věcný záměr reformy dlouhodobé péče do konce prvního pololetí tohoto roku. Náš časopis se k tomuto tématu ve třetím letošním čísle určitě vrátí!

Martin Potůček

 

    Eva Hrušková–Přeučilová a Jan Přeučil

Naše motto: Umění života spočívá v tom, vždy si uvědomovat krásy všedního dne. A tím se řídíme a podle toho žijeme.

Nezapomenutelná Popelka se z něžné dívky proměnila v moudrou a šarmantní dámu a o svém manželovi, Janu Přeučilovi, je přesvědčená, že ho dostala za odměnu. A on ji.  Gentleman v klobouku, šťastný, že našel úžasnou dámu, parťáka do práce a života a někoho, s kým si umí uvědomovat drobné krásy všedního dne. Naše redakce měla to štěstí, že vám část svého know-how tato výjimečná dvojice prozradí.

EVO: Váš manžel je jako herec od začátku své kariéry zařazován hlavně do rolí padouchů a intrikujících elegánů, ale jeho kolegové o něm mluví jako o stoprocentním džentlmenovi. Jak ho vidíte vy?

Já se rozhodně klaním k té gentlemanské verzi. Jan má totiž rád lidi, takže to gentlemanství přichází s láskou k bližnímu ruku v ruce.

Jane: Nedávno jste oslavil 85. narozeniny.  Na oficiální oslavě v pražském kině Lucerna měl premiéru filmový dokument o vašem životě, který natočil Artur Kaiser, „Vzpomínám si…“ Film zachycuje vzpomínky i na vaše nelehké dětství a dost dalších temných prožitků. Když zatkli vašeho otce, bylo vám 12 let. Přesto jste se i jako syn nepřítele státu propracoval až na DAMU. Kdy vás napadlo stát se hercem a co vše se cestou k prvním rolím odehrávalo?

Byl to můj sen už od dětství. Jako malý kluk jsem se pořád pitvořil před zrcadlem, moje sestra Marta si pamatuje, jak jsem pořád dělal nějaké ksichtíky před výlohami obchodů, jak jsem tančil místo abych spořádaně pochodoval. A to už od raného dětského věku. Jak se říká, když si něco člověk hodně přeje, splní se mu to. Ale je to asi tím, že je ochoten pro svůj sen udělat mnoho a mnoho práce navíc. Já jsem chodil na gymnázium pro pracující, do divadelního kroužku, chodil jsem pravidelně plavat, sportoval jsem, všechno mířilo k mému cíli – dostat se na DAMU.

Evo: Jaká byla vaše cesta ke slavné filmové Popelce?

Moje cesta nebyla vůbec složitá. V roce 1963 televizní Štěpánka Haničincová ohlásila na obrazovce konkurz pro děti, které rády zpívají, maminka mi nařídila, ať odepíšu, ať se přihlásím, pozvali mě a bylo to. Několik let jsem vystupovala v pořadu Hledáme písničky pro děti a pak si mě paní režisérka Vlasta Janečková vybrala do rolí princezen v několika pohádkách a pak přišla Popelka.

Evo: Již dvacet let se věnujete svému divadlu pro děti.  Jsou to nejnáročnější diváci, a navíc mají doprovod, který by se měl také bavit. Je to asi hodně náročná profese?

Já se divadlu pro děti věnuji už od mého absolutoria na DAMU, v roce 1978 jsem začala vystupovat s Divadlem bez opony, tam jsem se vyučila tomu, jak vést divadlo pro děti, byla to dobrá škola. A postupně jsem si udělala svoje „divadlo“, od roku 1984 jsem začala vystupovat s divadlem jednoho herce – tedy herečky a loutek. Pohádku O Popelce pro mne napsal Miroslav Vildman a loutky vyřezal Jaroslav Doležal. A představení mělo úspěch. Nyní hrajeme divadlo se synem, máme dvanáct představení od nejmenších dětí po celý první stupeň. A máte pravdu, děti se musí při představení bavit, ale stejně tak dospělí – proto jsou naše představení tzv. rodinná. I paní učitelky si pochvalují, že naše představení pro ně není ztráta času.

Jane: Váš věk už se blíží průměrnému věku klientů domovů pro seniory, ale vy přesto pracujete naplno. Máte na kontě několik nových filmů. Co je zdrojem vaší neutuchající energie? 

Nejvíce mne nabíjí moje práce. Jednak jezdím učit studenty Akadémie umenia do Banské Bystrice, jednak pořádám kurzy rétoriky a mluvního šarmu a v neposlední řadě točím. Teď mám za sebou dokument o mé osobě – Jan Přeučil: Vzpomínám si… a také Cirkus Maximum, kde ztvárňuji principála cirkusu. To byla ale výzva! Dokonce jsem si nechal narůst vousy.

V Cirkusu Maximum, kde jste hrál principála Ferdinanda, jste prý při natáčení ostatní honil do práce s tím, že herec není nikdy unavený. Umíte také odpočívat?

Odpočívám rád, nepřepínám se. Prostě, když je čas, nechám tělo v klidu, jindy zase zapnu na 120 %. Chce to rovnováhu a poslouchat své tělo. A také mu vyhovět zdravým a kvalitním jídlem.

Co je pro vás oba tím důležitým zdrojem energie a každodenní dobré nálady? Máte nějaké rituály? Speciální jídelníčky?

Nenecháváme se okolím naštvat. To je to základní. Je spousta lidí, kteří ve všem nacházejí problémy a nepohodu. Tyhle lidi ani situace my nevyhledáváme. A když se objeví, už se s nimi nepotkáváme. Na to má každý člověk právo. My jsme si i v tom podivném Covidu jsme si užívali každý den. Dokonce jsme změnili stravu směrem k ozdravení, odlehčení, povedlo se nám dát 10 kg dolů a jsme hned veselejší.

Evo: Dočetla jsem se o vás, že se líčíte i doma, jen tak pro svůj dobrý pocit. Souvisí to nějak s tím, že váš muž má přezdívku Johny Sprej?  

Celý život se líčím, nejdu, jak se říká, „ani s odpadky do popelnice“, abych se nenalíčila. I když jsem doma sama, upravím se. To máme oba. I když byl lockdown, nikdy jsme se nesnížili k teplákům. Je to pro dobrý pocit, pro to, aby člověk nezpustnul a nezpohodlněl. To máme oba stejné.

Jane: Jste už navždycky pro své publikum spojen s klobouky. Co pro vás klobouk znamená?

Víte, kloboukem můžete naznačit pozdrav, úctu i svůj postoj k určité situaci. Klobouky nosím rád, vždycky je mohu s gestem před někým, kdo si to zaslouží, smeknout.

Evo: Jsou pro vás Janovy klobouky sexy?

Abych se přiznala, já mám raději Jana bez klobouku. Ale on má účes přesně se hodící ke kloboukům, tak mu je schvaluji.

Jane: Domovy pro seniory pro vás nejsou neznámým územím, často přijímáte pozvání na návštěvy a vystoupení pro klienty domovů. Jak si tam klienti podle Vás žijí? Souhlasíte s novodobým trendem, že by všichni senioři měli žít doma a měli by dostávat péči tam?  Nebo pro ně tento způsob komunitního života může být naopak příležitostí k mnoha sociálním kontaktům, a doma by jen koukali z okna? 

Asi to máme každý nastaveno jinak. A tím bychom se měli, pokud je to možné, řídit. Já bych chtěl být doma, Evinka zase říká, že být někde v nějakém zařízení by jí nevadilo. Dokonce mi ukazovala dvě dámy v domově v Malešicích, a ty byly veselé a povídaly si, a říkaly, že našly každá novou spřízněnou duši. Tak ať to tak má každý, to je to nejlepší řešení.

Jane: Kromě herecké práce vyučujete rétoriku. A svým projevem jste pověstný. Jak vidíte v době, kdy většina mladých komunikuje přes sociální sítě a mobily, budoucnost schopnosti ovládat kvalitní mluvený projev? Bude se jeho význam snižovat nebo naopak bude stoupat význam této dovednosti?

Mluvené slovo má v každé době veliký význam a je nenahraditelné. Všichni bychom se měli stále řídit krásnou myšlenkou – Člověk má takovou váhu, jakou váhu má jeho slovo. Řeč je obrazem vašeho ducha.

Jak jste profesně i osobně přečkali dva roky covidových omezení? 

Jan: S Evičkou jsme se snažili překonat coronavirovou krizi optimisticky a s pohledem do lepší budoucnosti.

Eva: Protože jsme měli hodně volného času, využili jsme ho pro sebe. A to tak, že jsme poprosili naši nevlastní dceru Pavlu Matouškovou, aby nám opravila stravování a my jsme postupně najeli na lepší a daleko zdravější systém. Dali jsme dolů každý 10 kg a získali tak navíc hodně energie. Od doby Covidu jsme se nepřestali hýbat a oblíbili jsme si opravdu dlouhé vycházky. Pro zdravější způsob života doporučujeme pohyb, co nejlepší stravování a pohodu.

Oba: Jaké máte plány?

Jan: Těším se na již desátý ročník uvedení Veselých paniček Windsorských v rámci Letních Shakespearovských slavností a na natáčení filmu Artura Kaisera Režisérka.

Eva: Já se těším, že budeme se synem Zdeňkem Rohlíčkem dále hrát pro děti. Poslední dobou se školy, školky i divadla hodně hlásí a my jsme rádi, že už zase vše funguje, jak má.

Děkujeme za rozhovor. Michal Vaněček a Lenka Kaplanová

 

  HREJME DÁLE…

Dva zcela odlišné osudy, propojené podobnou osobní tragédií.

Kniha dvou osobností, popisujících svůj boj s náhlou nemocí, která je upoutala na lůžko. Bojovali a bojují nejen o to, aby mohli opět chodit a být soběstační, ale aby vůbec přežili.

Dvě různé, a přesto tak podobné výpovědi o stavu duše, která bojuje o přežití a o kvalitu života.

Herec, moderátor, hudebník, scenárista a pedagog Alfred Strejček onemocněl Guillain-Barrého syndromem. Díky spolku SILOU HLASU, z.s. mohl napsat svoji část knihy výhradně za pomoci svého hlasu.

Architekt a herec David Vávra se zase dlouho potýkal s neuvěřitelnými následky boreliózy.

Příběhy obou mužů jsou doplněné pohledy jejich partnerek a také lékařů.

Všechny tyto osudy spojil dohromady profesor Pavel Pafko a Nadace T-SOFT ETERNITY pomohla zrození jedinečného příběhu v knižní podobě.

Kniha navazuje na řadu „Mluv se mnou“ – knihy příběhů s pacientskou tématikou, která Nadace vydává již od roku 2010.

Knihu lze objednat na e-shopu nakladatelství Maxdorf.

eshop.maxdorf.cz/kniha/hrejme-dale

www.nadaceeternity.cz