Úvodník

    Krize jako ohrožení – nebo jako příležitost?

Začátek roku 2020 znamenal konec poklidného života. Přišla kovidová epidemie. Loni jsme se jí naučili po mnoha přešlapech jakž takž vzdorovat. Bohužel i za cenu zbytečných ztrát lidských životů, včetně mnohých klientů a také zaměstnanců sociálních služeb. Na podzim minulého roku ztratilo půl miliónu domácností dosud fungující dodávku elektřiny a plynu a bylo nuceně vtlačeno do drahé svěrací kazajky dodavatele poslední instance. Letos v únoru přišel nečekaný, ale o to bezohlednější vojenský vpád Ruska na Ukrajinu.

Z této těžce zkoušené země k nám za necelého půl roku dorazilo několik set tisíc uprchlíků, hlavně žen a dětí, hledajících útočiště, bydlení, stravu, lékařskou péči, práci a vzdělání. Nekončící kovidová epidemie ve světě, narušené globální výrobní kapacity a dodavatelské řetězce, válečný konflikt v srdci Evropy, sankce omezující agresora a u nás navíc ještě nesmyslné zrušení superhrubé mzdy, které bude ochuzovat už tak rachitický státní rozpočet každoročně o dalších více než sto miliard korun, tento nebezpečný koktejl vyvolává dvoucifernou inflaci a zdražování, které budou ukusovat z tajících výdělků i uložených peněz nám všem. A hned tak se nevypaří.

Už víme, že na podzim bude dále přibývat lidí s příjmy pod hranicí životního minima, těch chudých a nejchudších. Takže i stresů a obav z budoucnosti. V takové situaci je jen chatrnou berličkou srovnání naší situace se situací těžce zkoušených Ukrajinců.

Rozpočet předluženého českého státu nebude stačit na slušné pokrytí sociálních služeb. To se promítne i do života jejich zaměstnanců a klientů. Budou zaměstnanci sociálních a zdravotních služeb schopni účinně spolupracovat při prosazování společných zájmů? Budeme schopni být i nadále solidární s těmi, kteří si nemohou pomoci sami? Budou zařízení sociálních služeb schopna poskytovat kvalitní služby, i když bude tok peněz do nich reálně vysychat? Bude to vůbec v lidských silách?

V čínštině má slovo „krize“ dva významy. Znamená jak ohrožení, tak příležitost. Krize, kterou právě prožíváme, a která hned tak neskončí, bude nejspíš obojím. Zda nejen ohrožením, ale i příležitostí, bude záležet i na nás.

Martin Potůček

   

 

   OPTIMISMUS SE MUSÍ PŘENÁŠET DO ŽIVOTA

   Za tajemstvím obrazů manželů Tylečkových

 

Pro sociální služby je to tak trochu atypické téma. Vždyť kdo by také hledal v zařízeních služeb sociální péče umělecká díla? A přece – jednou z takových výjimek může být ostravský Čtyřlístek – centrum pro  osoby se zdravotním postižením. Před třiceti lety, když organizace vznikla a bylo dobudováno její hlavní působiště – zbrusu moderní stacionář, v němž našla sídlo i správa organizace, dostala od svého zřizovatele do vínku (mimo jiné) téměř dvě desítky obrazů a několik artprotisů dvou ostravských výtvarníků – manželů Jiřího a Zdeňky Tylečkových.   

      Jejich jméno bylo už v Ostravě téměř zapomenuto, přestože v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let minulého století byli už oba výraznými osobnostmi ostravské výtvarné scény. Vystavovali v tehdejších prodejních galeriích Díla a na četných samostatných i kolektivních výstavách moravskoslezských výtvarníků. V roce 1983 oba umělci emigrovali do zahraničí a na několik let se po nich (u nás) „slehla zem.“ Jména manželů Tylečkových měla zůstat v Čechách navždy zapomenuta…

      Tím spíš představovaly jejich obrazy a artprotisy ve Čtyřlístku mnoho let tak trochu záhadu… Kdo a kde jsou jejich autoři? Tajemství obrazů ozřejmila po mnoha letech jednak pražská Galerie La Femme, která začala pravidelně vystavovat od roku 2011 obrazy manželů Tylečkových a oba umělce také zastupovala. Českému národu však byli manželé Tylečkovi představeni jako dnes už světově proslulí umělci, vystavující v nerozlučném tandemu pod jmény „Tylek & Tyleček“,  v České televizi v roce 2013 prostřednictvím režisérky Hany Teislerové, která o jejich životě natočila reportáž, odvysílanou v televizním cyklu Babylon a opakovaně se k jejich životu ve Francii vracela. Jaký byl jejich příběh?

       Jiří Tyleček pracoval jako scénograf v tehdejší Československé televizi v Ostravě a mimo pracovní povinnosti se věnoval volné malířské tvorbě, zatímco jeho žena Zdeňka pečovala o rodinu se dvěma dětmi a také malovala. Oba umělci vystudovali na brněnské Střední uměleckoprůmyslové škole malbu, kde se seznámili, a za dva roky po absolutoriu se vzali. V roce 1983 se rozhodli emigrovat. I když už byli v té době oba známými umělci, jak v jednom rozhovoru pro zpravodajský kanál ČT 24 přiznal Jiří Tyleček, jednalo se o uměleckou emigraci. „V té době tady byla taková atmosféra, že se musely malovat jenom ty věci, které se chtělo vidět. Když jsme své práce předkládali komisím (uměleckým – pozn. red.) a komise vám to začne vyhazovat, tak se vám to začne přejídat. Říkáte si, co kdybych to chtěl zkusit jinde? Ve 35 letech máte ještě spoustu energie na to, abyste se chtěl vydat do světa a opravdu si změřit síly… Některá rozhodnutí udělá člověk proto, že si chce něco dokázat…“

      Tak tedy přišlo rozhodnutí emigrovat. A kde jinde měřit umělecké kvality, než v Paříži? Pod záminkou ozdravného pobytu pro dítě, vycestovali Tylečkovi v roce 1983 do Španělska a odtud se poměrně dobrodružnou cestou vydali do vysněné Francie. Za sebou doma v Ostravě nechali úplně všechno, aby nepadl ani stín podezření na to, že se chystají opustit vlast. Jejich majetek byl po emigraci zkonfiskován, a jak dnes vzpomíná paní Tylečková, „Dokonce i klavír, který u nás doma zůstal, si maminka musela později od státu znovu koupit…“ Součástí konfiskátu byla i jejich výtvarná díla, jež v Ostravě zanechali. Tak se také část z nich po roce 1992 dostala do Čtyřlístku.   

      Pařížské začátky manželů Tylečkových byly těžké. Neuměli jazyk, neměli peníze, neměli práci, neměli žádné přátele a měli zodpovědnost za své dvě malé děti. „Nejdřív se nás v Paříži ujala charitativní organizace Secour Catholique, kde nám poskytli alespoň jídlo a střechu nad hlavou a také nám umožnili intenzivní kurz francouzštiny, abychom se mohli domluvit. Manžel brzy dostal práci ´helfra´ - pomocníka malíře pokojů a já chodila uklízet,“ vzpomíná po letech paní Zdeňka Tylečková a pokračuje: „Pak nám jeden známý poskytl malý byt, děti začaly chodit do školy a my jsme se ve volných chvílích v kuchyňce našeho bytu postupně vraceli k výtvarné práci.“ Její manžel Jiří Tyleček (1948 – 2019), v jednom rozhovoru vzpomínal, jak v Paříži začínal doslova po krůčcích: „Měl jsem blok a tužku a začal dělat kresby. V Paříži byl jeden obchod pro umělce, který patřil soukromníkovi a já mu vždy přinesl nějakou kresbu a on mi za to věnoval jednu tubu barvy. To byl takový první obchod. (…) Postupně se prodaly další obrázky známým za pár peněz a ty se pak investovaly dál…“

      Přes těžké začátky kariéra obou umělců nabrala poměrně rychlý vzestup, k němuž jim dopomohlo i kus neuvěřitelného štěstí.  Po třech letech vystavili v jednom vypůjčeném obchůdku kolekci asi 40 obrázků a pomalu získávali okruh přátel i obdivovatelů. Jednou vsadili v loterii a Štěstěna ukázala svou tvář: konečně si mohli koupit vlastní výstavní prostor. Tak otevřeli Tylečkovi svou první galerii – Art Atelier na Montparnassu v ulici Daguerre. „Byla to kdysi truhlářská dílna, ale krásný prostor, který jsme museli nejdřív vyklidit a pořádně vyčistit a pak nám sloužil jako galerie a zároveň i malířský ateliér. Tak jsme postupně budovali i svou klientelu, stálé zákazníky a nadšence, kteří nám pomáhali získávat další kontakty a vystavovat i jinde.“ Tylečkovi vystavovali v nejrůznějších částech Francie i na jejích zámořských enklávách, jako byly ostrovy Martinik, Tahiti nebo Guadeloupe, později také ve Švýcarsku, v Itálii, Austrálii, USA, Belgii a dalších zemích. Paralelně měli své expozice, ať už stálé nebo přechodné po celém světě.

    Protože manželé Tylečkovi vystavovali vždy v tandemu, začala Zdeňka Tylečková signovat své obrazy podpisem Tyleček, zatímco její manžel přijal pseudonym Tylek.

    Po několika letech si Tylečkovi otevřeli další galerii ve slavném pařížském hotelu Ritz, kde se s jejich dílem seznamovali cizinci z celého světa. Osudové bylo jejich setkání s jedním japonským návštěvníkem, jistým panem Naolo, který jim otevřel dveře do Japonska. Tam od druhé poloviny devadesátých let často vystavovali a dokonce jim v Japonsku zřídili výstavní síň se stálou expozicí – Mihama Muzeum. 

     V roce 2005 manželé Tylečkovi reprezentovali svým malířským dílem Francii na světové výstavě Expo 2005 v Aichi v Japonsku. Vystavili tady 100 monumentálních obrazů vytvořených na téma Pět světadílů – jako poctu japonskému objeviteli Otokichimu. Oba umělci na tomto projektu pracovali ve svém ateliéru ve Flot Mesnil čtyři roky. Monumentální dílo pak bylo letecky dopraveno  do Japonska. „Každý umělecky ztvárněný kontinent byl vystaven v samostatné expozici, která však jako celek tvořila dokonalou scénografickou a hudební kompozici,“ vzpomíná paní Tylečková na jejich největší společné dílo. Celou tuto velkolepou kolekci po ukončení výstavy zakoupil jeden soukromý sběratel, jemuž se velmi líbila…

     Přestože paní Tylečková dnes žije sama, je neustále velmi aktivní, věnuje se i nadále malířské tvorbě a vystavuje. Letošní česká výstava nazvaná „Tylek & Tyleček – Z Paříže opět do Jistebníku“ se uskutečnila ve dnech od 21. dubna do 29. května v Galerii U foťáka v Jistebníku nedaleko Ostravy. Pro nás v ostravském Čtyřlístku to byla konečně příležitost setkat se s paní Zdeňkou Tylečkovou osobně a s jejím manželem alespoň prostřednictvím jeho obrazů. Osobní setkání bylo pro paní Tylečkovou překvapením a sympatie byly vzájemné. Spolu se svou dcerou Evou, která je módní návrhářkou a šperkařkou, projevila paní Tylečková přání podívat se k nám do Čtyřlístku. Ráda se seznámila s posláním naší organizace a také si prohlédla alespoň část svého a manželova díla, kterou v Ostravě zanechali.  Potěšilo ji, že je zdejší kolekce jejich společné tvorby, kterou už považovali za dávno ztracenou, v dobré péči. Vyjádřila zároveň velké uznání práci všech zaměstnanců Čtyřlístku a jejich péči o lidi se zdravotním postižením. 

      Paní Zdeňka Tylečková je bytostnou optimistkou a stále si zachovává mladistvý elán a energii. „Jsem optimistická odjakživa – to je dar,“ směje se paní Tylečková a dodává: „S Jiřím jsme věřili, že optimismem se můžeme posunovat dopředu – jde to do našich obrazů i do dětí. Optimismus se zkrátka musí přenášet do života. Když budu skuhrat, tak ostatní jen naštvu. Ale k tomu opravdu nemám tendenci…“ Tomu odpovídá i její současná tvorba, z níž tryská život plný barev a radosti.

Manželé Tylečkovi uspořádali desítky samostatných výstav po celém světě: Francie, Fort de France (Martinique), Gosier a Saint Francois (Guadeloupe), Zurich (Švýcarsko), Benátky (Itálie), Brusel (Belgie), Harrogate (Anglie), Sydney (Austrálie), Papeete (Tahiti), Sante Rosa (USA), Seattle (USA), Nagoya, Kyoto, Toyota, Osaka, Mihama (Japonsko), Praha (Galerie La Femme). Přes počáteční úskalí se umělcům podařilo proslavit se po celém světě.

Text a fota: BOHDANA RYWIKOVÁ