Úvodník

     SLIBEM NEZARMOUTÍŠ

Milí čtenáři,

v době, kdy držíte v rukou toto číslo našeho časopisu, začne v naší zemi vrcholit volební kampaň před volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které rozhodnou o politické orientaci naší země pro následující 4 roky. Kandidáti na 200 míst v poslaneckých lavicích ze všech politických stran nám budou slibovat modré z nebe, a kdyby všechny sliby měli splnit, byla by naše republika určitě rájem v celém vesmíru… Ještěže jsou u nás nejrůznější volby prakticky každý rok, a tak si většina z nás pamatuje, jak kdo jednotlivé sliby plní. Inu – slibem nezarmoutíš, nikdo ti toho nemůže dát tolik, kolik já ti toho mohu slíbit…

Co mohou od voleb očekávat sociální služby? Opakovaně tvrdím, že sociální služby se v současné době nachází na historické křižovatce, kdy se rozhoduje o tom, zda se bude i nadále prohlubovat závislost poskytovatelů služeb na přiznání dotace ze státního rozpočtu (a tedy budou v následujících letech stagnovat tak, jako jsme toho svědkem dnes) nebo zda se do systému jejich financování prosadí takové ekonomické mechanismy, které zajistí jejich prosperitu. Lze očekávat, že právě tyto volby dají odpověď na to, jakým směrem se v následujících letech budou sociální služby vyvíjet.

Přeji vám všem šťastnou volbu!

Krásné podzimní dny.

Ladislav Průša

   PROF. PAVEL PAFKO

NEPLÁNUJU, RADUJU SE Z KAŽDÉHO DNE

Pavel Pafko (* 3. července 1940 Bratislava) je český břišní a hrudní chirurg, který v letech 1992–2010 působil jako přednosta III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Fakultní nemocnice Motol. Mediální známost získal v prosinci 1996 operativním odstraněním plicního nádoru prezidentu republiky Václavu Havlovi. V prosinci 1997 provedl se svým týmem první transplantaci plic na území České republiky. Dne 28. října 2013 jej prezident republiky Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy. V roce 2016 byl pasován na rytíře českého lékařského stavu.

Je rovněž předsedou správní rady nadačního fondu. Získávání prostředků pro rozvoj koncepce, zlepšování péče o pacienty, další vzdělávání lékařů, sester a zajištění přístupu k nejmodernějším lé- kařským postupům a vědeckým informacím jsou jedny z hlavních priorit Nadačního Fondu prof. Pavla Pafka.

Pane, profesore, tak jako se herec někdy proslaví jednou rolí, kterou ale třeba sám nepokládá za nejvýznamnější, vás má veřejnost spojeného zejména s operací prezidenta Václava Havla. Jak na něj vzpomínáte jako na člověka a jako na pacienta?

Víte, já o tom nerad mluvím, protože mám pocit, že to pak vypadá jako nějaká chlouba. Abych vám to přiblížil – celé moje životní dílo není o Havlovi. To je přesně filozoficky tak, jako když se nějaký chlap chlubí, že měl mnoho žen. Ale všechny nakonec zajímá, jestli se vyspal třeba i s herečkou Marilyn Monroe. A nejde nikomu o něj, nebo jestli to byla ta pravá, ale že to byla Marilyn Monroe. Anebo že to byl Václav Havel. Jde jim o to tělo, které operoval nebo s kterým se miloval.

To tam mám napsat?

No ale tak to přece je! Pro mne prezident Havel byl jistě mimořádný pacient, ne z hlediska své nemoci, ale společenského postavení. Jeho případ mne dostal do povědomí „národa“. Vidím to z pohledu nejen svého, ale všech našich chirurgů, kteří během života provedou tisícky operací, jako nespravedlivé vypíchnout jednu z nich.

A jako člověk?

Vzpomínám na něj jako na velmi slušného člověka. Ten člověk uměl poděkovat. V té době, když ležel v posteli, neměli jsme pocit, jestli tam leží bezdomovec nebo prezident. Choval se jako ostatní řadoví pacienti, uměl za všechno poděkovat – to bych zdůraznil – protože třeba když jsme mu udělali tracheostomii, (slavíka) nemohl mluvit, ale vzal tužku a papír a napsal „pane profesore, děkuji!“

Nepamatuju si, že by někdo po takové operaci poděkoval, a to jsem udělal za život desítky tracheostomií. Havel nemohl mluvit, tak to alespoň napsal.

Máte s pobytem pana prezidenta v nemocnici spojenou nějakou veselou příhodu?

Klinika byla v Londýnské ulici a za rohem byla Zvonařka, taková restaurace. Ale to nebylo po té plicní operaci, on u nás byl operován celkem třikrát. Dvakrát pro nějaké menší výkony, a pak až ty plíce byla větší operace. A po jednom z těch menších výkonů byl dobře pohyblivý, a dostal chuť na pivo.  Řekl sestře, co se o něj starala, že půjdou na pivo. Nechtěla to dovolit. On na to, „sestro, kdo je tady prezident?“ Tak si vzala plášť, on si taky něco oblékl, a vyrazili. A ochranka, jak jinak, musela jít taky s ním. Jenže na ulici se zarazil a říká sestře: „No jo, sestři, ale já nemám peníze, máte na pivo?“ A sestra se prošacovala, a že taky nemá, že se bude muset vrátit. A šéf ochranky povídá: „Sestro, tak jestli se budete vracet, vemte mi, prosím vás, pistoli, já jsem ji nechal v nemocnici.“ A sestra se pak vracela, v jedné ruce peněženku a druhou v kapse pláště, kde měla tu pistoli, a měla celou dobou hrozný strach, že se střelí do nohy.

Ovlivnila operace prezidenta nějak další vývoj vaší chirurgické kliniky? Třeba i s ohledem na program transplantace plic?

Výrazným způsobem to pomohlo! Jakmile jste jednou na nějaké „vlně“, všichni o vás vědí, všichni vás znají, tak já jsem to tenkrát využil k tomu, že jsem šel na ministerstvo, kde jsem řekl, že chceme zahájit transplantační program plic. My jsme se na to cvičili už předtím ve Vídni, dva roky. Ale nebyla jistota, zda oni ten program schválí. Kdyby tam přišel „ňákej Pafko“, tak by se to možná nepovedlo. Ale když jsem tam přišel jako již „známý“, tak to povolili. Takhle to prostě ve společnosti chodí. Když jste známý, tak vám plno lidí vyhoví, vnímá vás úplně jinak. Tak ten program se pak otevřel a prošlo to. Prezidenta Havla jsme operovali v prosinci 1996. A za rok na to jsme provedli první transplantaci plic. Ono to vlastně všechno má dvě strany, je to dobré i špatné současně.

Jak se za vašeho života změnila chirurgie? Je to o operačních postupech? Jaký vliv má rozvoj technického vybavení?

Výrazným způsobem! Medicína se neustále mění, zejména operační obory. Díky rozvoji techniky. Jenom když vezmete ob- jev mikroskopu, rentgenového záření, CT, magnetické rezonance, jako diagnostické procesy. Takže rozvoj techniky výrazně urychluje rozvoj biologických věd. To je první myšlenka. A druhým faktorem, který vždy posune poznání je, když se nakumuluje mnoho pacientů v krátké době, kde už nestačí jenom ti „koryfejové“, aby řídili, jak má co být, ale do těch týmů se dostanou i mladí lidé. Protože třeba ve válečných konfliktech nemůže pan profesor ošetřit všechny zraněné, třeba ve Vietnamu nebo v Koreji, i ve druhé světové válce. A teď ti mladí do toho vnesou nový impuls, pro- tože ti staří, a to platí v každé profesi, jsou konzervativní. Mladí jsou radikálnější. Starší vnímají věci spíše způsobem „všechno už jsme si vyzkoušeli, to a to se nám osvědčilo, a jedeme touto cestou, protože víme, jak to asi dopadne“. Zatímco ti mla- dí do toho vletí, vyzkoušejí mnohé věci a ukáže se třeba trochu jiná cesta.

Práce chirurga musí být náročná jak fyzicky, tak je to jistě i nápor na psychiku. Asi se nesetkáváte jenom se šťastnými konci. Jak nevyhořet a co vás nabíjí? Jak si dobíjíte baterky?

Víte, to jsou takové slogany. Já si myslím, že rozumný člověk musí zvážit své schopnosti a rozhodnout se, čeho je schopen ve své práci, aby se neopotřeboval. A velmi nerozumný člověk vletí do práce po hlavě a pak je vyčerpán. A dojde někdy k takzvanému syndromu vyhoření. Začíná být asociální a nestíhá, odflinkne mnohé věci a je zkrátka vyčerpaný. Rozumný člověk žádné dobíjení baterek nepotřebuje, protože ten si je dobíjí každý den. Musím si rozdělit tu práci rozumně. Samo sebou, vždycky to taky nevyjde, zkrátka někdy děláte celý den a druhý den jste vyčerpaný. Ale principiálně musím žít tak, abych stihnul svou práci, a přitom mne to nepoznamenalo. A jestli někdo nestíhá svou práci a je z toho zhroucený, tak tam zkrátka nepatří. Protože on nakonec může svým výkonem své okolí poškodit. Tak jako ve vaší práci, když někdo splete čísla…

Tak to se dá ještě opravit…

To ano, ale firma tím může tratit, třeba rozhodnutím vyčerpaného člověka. Dnešní doba žene člověka k čím dál většímu výkonu, ale rozumný člověk si musí rozvrhnout své síly. Někteří lidé stihnou dvakrát tolik, co jiní. A ti, kteří to nestíhají, by se měli sami nad sebou zamyslet, aby nepracovali na úkor svého vlastního zdraví.

Dá se taky v medicíně takto zvyšovat výkon?

Jak kde. Víte, třeba teď v té koronakrizi někteří padali na ústa a jiní měli pohodu. Koneckonců výkon celého zdravotnictví za minulý rok byl asi na osmdesáti procentech roku předchozího. Ale v některých těch JIPových odděleních to byla neskutečná dřina. Ale jiní zase odpočívali.

V posledních letech se věnujete i populárně-naučným přednáškám, angažoval jste se například i při vzniku knihy Hrejme dále, kterou vydala NADACE T-SOFT ETERNITY s nakladatelstvím MAXDORF. Co vás k tomu vedlo?

Každý z nás se může dostat do podobné situace. Do situace, kdy v důsledku one- mocnění náhle, takřka ze dne na den ochrne. Každým rokem nějakých pět set lidí u nás skončí na vozíku. A lidé v podobné situaci pak upadají do deprese, nevědí, co bude, jak bude, a když si tuto knížku otevřou, tak se dozvědí, co se děje v duši lidí stižených podobným osudem. A trošku jim to pomůže připravit se na budoucnost. Ta knížka je pro ně vlastně taková berla. Ale je to i pro zdravé, protože nikdo z nás neví, zda se zítra neocitne v podobné situaci.

A teď otázka, která bude asi hodně zajímat naše čtenáře, poskytovatele sociálních služeb. Jak vnímáte třeba konkrétně příběh Alfreda Strejčka z hlediska následné péče? Je u nás dostatečné zázemí pro péči o podobné pacienty?

Problém je v tom, že u nás je zdravotní a sociální péče na hodně dobré evropské úrovni. My si tady většinou myslíme, že na západ od nás, třeba v Německu, Rakousku, Francii, Španělsku, mají všichni o sebe postaráno. Není to tak. To sociální zázemí, respektive ten objem peněz, který se vybere, zkrátka není pro všechny na všechno, co by potřebovali. A samozřejmě podíl těch jejich blízkých, jejich rodiny, na tom je osud těchto lidí velmi často závislý. Stát supluje něco, ale nemůže zase uhradit úplně všechno. A když mám zkušenosti třeba z Vietnamu nebo z Ruska, tak tam by bez té rodiny byli podobně postižení lidé úplně ztraceni.

Vznik knížky jste prý přímo vy inicioval. Co následně dala knížka vám? Změnil příběh pánů Strejčka a Vávry nějak váš pohled na svět?

Mně to dalo hlavně to, že jsem poznal paní Horochovskou a její maminku. (Pozn. Paní Dita Horochovská je kvadruplegička, která prostřednictvím spolku Silou hlasu pomáhá postiženým lidem ovládat počítač hlasem. Díky ní mohl pan Alfred Strejček napsat svoji část knihy Hrejme dále.) Poznal jsem, že jsou mezi námi lidé, kteří svou pomoc rozdávají a v podstatě za to nic nemají. Nedělají to utilitárně, dělají to proto, aby pomohli. Nakonec, teď když vidíme Moravu po tornádu, tak mně se líbí, jak si lidé nezištně pomáhají, a jsem rád, že konečně média objevila v lidech pozitivní stránku. Mně se zdá, že média se jinak živí hlavně negativními zprávami, protože ty jsou pro obecenstvo zajímavé. A paní Horochovská je v malém v podstatě to samé, co se teď na Moravě děje ve velkém. Přišla a naučila pana Strejčka ovládat hlasem počítač. Toto vnímám jako velice pozitivní. A myslím si, že to je pozitivní pro oba aktéry té knihy, pana Strejčka i pana Vávru, zejména pro pana Strejčka, že tak získal určitý doplněk smyslu života. Že psal, tedy diktoval knížku mnoho týdnů. Víte, ono koukat do stropu nebo na obrazovku je jedna věc, a něco tvořit je věc druhá, podstatnější. A pro každého člověka je důležité, aby za ním něco zůstalo.

Přestože již nevedete kliniku, stále prakticky denně operujete, přednášíte, aktivně sportujete. Jaké máte plány do dalších let?

Já už jen tak jednou dvakrát týdně pomůžu na sále mladším kolegům, jinak si spíš čtu nebo něco píšu, ale denně už operovat nemusím.

Kdysi kdosi řekl, že moc plánovat není potřeba, protože většinou se ty plány nezrealizují stoprocentně, a to pak je člověk jen otrávený. A plánovat ve dvaceti, ve třiceti, to beru, ale v osmdesáti už je třeba být velmi opatrný v tom plánování. Já se raduju z každého dne. A když mi plánují nějaké přednášky třeba na letošní podzim, tak jim říkám: „Dejte si to tam radši do závorky, já nevím, co se mnou tou dobou bude.“

Já jsem realista. Teď si čtu knížky Arnošta Lustiga. A uvědomuji si, že ten člověk byl po těch třech lágrech, kterými prošel, úplně na dně, měl hlad a trpěl, a přitom si zachoval optimismus a nadhled. Na rozdíl od naší současné společnosti, která nemá ani ten hlad, a přitom je pořád naštvaná.

Ing. Michal VANĚČEK

  HREJME DÁLE…

Dva zcela odlišné osudy, propojené podobnou osobní tragédií.

Kniha dvou osobností, popisujících svůj boj s náhlou nemocí, která je upoutala na lůžko. Bojovali a bojují nejen o to, aby mohli opět chodit a být soběstační, ale aby vůbec přežili.

Dvě různé, a přesto tak podobné výpovědi o stavu duše, která bojuje o přežití a o kvalitu života.

Herec, moderátor, hudebník, scenárista a pedagog Alfred Strejček onemocněl Guillain-Barrého syndromem. Díky spolku SILOU HLASU, z.s. mohl napsat svoji část knihy výhradně za pomoci svého hlasu.

Architekt a herec David Vávra se zase dlouho potýkal s neuvěřitelnými následky boreliózy.

Příběhy obou mužů jsou doplněné pohledy jejich partnerek a také lékařů.

Všechny tyto osudy spojil dohromady profesor Pavel Pafko a Nadace T-SOFT ETERNITY pomohla zrození jedinečného příběhu v knižní podobě.

Kniha navazuje na řadu „Mluv se mnou“ – knihy příběhů s pacientskou tématikou, která Nadace vydává již od roku 2010.

Knihu lze objednat na e-shopu nakladatelství Maxdorf.

eshop.maxdorf.cz/kniha/hrejme-dale

www.nadaceeternity.cz