Úvodník

ÚSMĚV POD ROUŠKOU

Milí čtenáři,

v okamžiku, kdy otevíráte opět stránky toho časopisu, již podzim definitivně převzal vládu od léta a před námi jsou Vánoce. Před chvílí jsem si znovu přečetl úvodník, který jsem psal před třemi měsíci o tom, jak čínská chřipka ochromila celý svět. Tehdy jsme měli denní přírůstek pozitivně testovaných cca 250 osob, dnes jsou ta čísla více než desetinásobná. Zatímco tehdy se prakticky z hodiny na hodinu zastavila celá ekonomika, dnes se "neděje nic". Sice se zase roušky staly nedílnou módní součástí našich šatníků, omezují se počty návštěvníků společenských a sportovních akcí, zkracují se otevírací doby v nočních barech, postupně dochází k zákazům návštěv ve zdravotnických i sociálních zařízeních, ale... Jak jsme se poučili z jarní krize? Obávám se, že vůbec...

Zatímco všechny země na západ a sever od nás dnes vykazují naprosto nepatrné přírůstky nemocných v porovnání s jarními měsíci, u nás je trend diametrálně odlišný. Nemohu si pomoci, ale myslím si, že k uvolnění všech ochranných opatření bylo koncem června přistoupeno příliš rychle. Vláda podlehla tlaku nejrůznějších lobbystických skupin prosazujících svoje skupinové zájmy na úkor zájmů celospolečenských, a pravděpodobně nerespektovala doporučení hygieniků a epidemiologů (přiznám se ale, že tato doporučení neznám). A tak jsme zase na začátku, bohužel...

Vážení přátelé, přeji vám, abych alespoň ve vašich očích i nadále viděl nadšení pro každodenní náročnou práci ve prospěch nejzranitelnějších skupin našich spoluobčanů a těším se, že v brzké době opět uvidím úsměv ve vašich, dnes rouškou zakrytých tvářích.

Ladislav Průša

 

    LILIAN MALKINA ŽIJE HUMOREM

Její motto je: Člověk bez humoru se nemusí ničeho bát, protože nejhorší v jeho životě se už stalo.

Jak vstoupila Koljova babička z oscarového filmu Lilian Malkina do vzdělávání v sociálních službách? Stejně jako to dělá celý život: s humorem.

Asociace poskytovatelů sociálních služeb hledala výraznou a známou osobnost, která by ve vzdělávacím programu Virtuální realita – péče o klienta, ztělesnila seniorku, komentující poskytování péče své osobě od podávání jídla, k zajištění hygieny a aktivizace.

Jak jste si roli reptající seniorky užila?

„Nebyl to klasický film, brala jsem to jako pomoc lektorům, kteří školí pečovatelky, a těšilo mne, že  pomáhám, aby to v domovech pro seniory bylo lepší. Lehce jsem se vžila do skutečnosti, protože jsem nedávno byla  víc než půl roku  v nemocnici.  Ale to nejde srovnat s prostředím Domova pro zrakově postižené Palata, kde jsme natáčeli. Neměla jsem představu o tom, že taková Palata existuje. Celý život špatně vidím, a když jsem se dostala do Palaty, byla jsem překvapená, jakou péči tam zrakově postižení lidé mají. S každým o tom mluvím, klobouk dolů, že existují takové domovy. Takové ředitele hledat s lampičkou.  Při natáčení nám také dali oběd, stáli jsme ve frontě s klienty, dostali jsme stejný oběd, a musím říct, že  dávno jsem tak výborné ryby nejedla . Jsem strašně ráda, že jsem tam byla, a doufám, že mé působení alespoň trochu pomůže při školení pečovatelek.  

Kromě vás účinkovaly v rolích pečovatelek  Andrea Tajanovská, Lenka Čurdová, Renata Křemenová Kratochvílová. A také obyvatelky Domova Palata - Růža Kulísková, Blažena Dittertova a Antonie Králová,  jaké to byly kolegyně?

Holky neherečky byly úžasné, jen jsem na ně koukala a strašně záviděla, i když já nemám tuhle vlastnost závidět, ale mám špatnou paměť, tak jsem se text učila 20 dnů. Ony nehrály, ony žily, a zatím co já říkala text, ony prostě existovaly, byly naprosto přirozené…

Vaše  postava měla být spíše věčně nespokojená…

Za svých šedesát let působení na jevišti a ve filmech jsem nikdy nehrála špatné postavy, i tady jsem se snažila k tomu dát humor. Hrát protivnou babu, to neumím. Nikdo mi toto nadání nedal, takže když musím, snažím se v té postavě humor najít a dodat. Sama jsem zvědavá, jak to dopadlo. Pozvali mne do Tábora na konferenci asociace, tam bude „premiéra“.

V Praze jste už od roku 1993, jaké byla začátky?

Že jsem začala hrát v divadle, to je zásluha Tomáše Tőpfera, to on nade mnou drží ochrannou ruku.  Divadlo Fidlovačka bylo dlouho můj domov,  tam jsem v muzikálu Šumař na střeše  hrála dohazovačku Jente, hráli jsme to 14 let, s Milenou Dvorskou jsme měly alternaci. Další krásnou roli jsem měla v Dejvickém divadle ve hře Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce.  Už 17 let hraju ve Viole, tam hraju nejzajímavější věci, děláme tam Čechova. Všechna představení režíruje Lída Engelová. Viola, to je moje vášeň. Před devíti lety mne oslovil pan Schmid z Ypsilonky – hraju ve hře Babička se vrací  kněžnu! Je to neuvěřitelné, že ji jako cizinka hraju, ale režisér Arnošt Goldflam zjistil, že kněžna byla z Pobaltí, a odtud já jsem taky. V Ypsilonce je možné všechno. Je tam strašně milý kolektiv, moc ráda tam pracuji.

Natočila jste také spoustu filmů, ale nejznámější je vaše role v Koljovi.

V Čechách jsem pro lidi Koljova babička. Na začátku mi to vadilo, nikdo ani neznal mé jméno, nevěděli, že jsem herečka,  prostě Koljova babička. Ptali se mne, co jsem dělala předtím, než jsem hrála Koljovu babičku, a já na ně koukala a vymýšlela si:  dělala jsem doktorku, soudkyni,  uklizečku, učitelku. Dlouho trvalo, než jim došlo, že jsem herečka. Ale k natáčení: tři dny, dvanáct tisíc a velká sláva – stačí tato tři slova.  Tři dny jsem byla  hlavně s Koljou, a byla to zajímavá práce se Zdeňkem Svěrákem. Takových epizodních jsem v životě zahrála hodně, ale nebylo to se Svěrákem. Krátká intenzivní práce, a nikdy nevíš, která role tě vynese ke slávě. Kolja byl velmi nadaný, teď je mu 29 let, a je nešťastný, že nemůže hrát, nedostává role, asi proto, že moc nevyrostl. Ale je krásný, inteligentní, žije v Moskvě, má tam malinký obchod s hodinkami.

Žijete tu už 28 let,  a hodně cestujete. Kde vlastně máte DOMOV?

Každý rok se vracím do Tallinnu. Rodiče tam mají hrob, jsou tam příbuzní a moji spolužáci a kamarádi. Každý rok jsem říkala: pojedu domů do Tallinnu, a tam jsem řekla při návratu: pojedu do Prahy. Ale najednou – asi po šesti letech, jsem řekla: pojedu do Tallinnu, a tam řekla: jedu domů. Praha je teď můj absolutní domov. Cestování je ale moje největší vášeň.  Hodně jsem procestovala, třeba Thajsko, Hongkong, v Americe Kalifornii, New York, od malička jsem chtěla jet na Mys dobré naděje v Jihoafrické republice, i to se mi podařilo. Mojí nejoblíbenější  zemí  je Itálie, tam mám pocit, že jsem se tam už jednou narodila. Z měst se mi líbí Praha, Petrohrad a Paříž, jsou krásné pro oči, ale pro duši jsou  dvě města, která  by měl každý navštívit – Jeruzalém a Řím. A pak - kde je mě veselo? Je to Barcelona, tam jsem byla sedmkrát. Nemám ráda Berlín, Vídeň a Londýn. Je mi tam nějak chladno.

Váš osobní i profesní život je přímo nabitý, a  vaše energie je neuvěřitelná.

Pracovala jsem v 15 divadlech, zahrála 160 rolí, natočila kolem 70 filmů. Mám tři knížky, první v češtině - Byla jsem Koljova bábuška, druhou vydali v Petrohradě - Herečka na export, třetí knížka vyšla před rokem v Tallinnu, váží kilo, je tam 500 fotografií. Je o mně natočeno pět dokumentárních filmů.

Jestli vstanu a nebolí mě nic, kromě kýly, nohou, zad, očí, rukou, zubů, a přitom pracuju v divadle, točím, jezdím do zahraničí, jsem šťastný člověk. Ale když jednou vstanu, a zůstanu bez humoru, tak umřu. 

Děkujeme za rozhovor. Lenka Kaplanová

 

Filmy budou promítány v rámci kurzu, upoutávkové video bude ke shlédnutí zde https://www.institutvzdelavani.cz/virtualni-realita-pece.