OMEZENÍ PRÁV A SVOBOD KLIENTŮ PZSS BYLO V SOULADU S PRÁVEM

            Redakce mě vyzvala, abych se pokusil vyjádřit k otázce „mimořádného omezení svobody jedné skupiny obyvatelstva“. Tím jsou zřejmě míněni senioři umístění v pobytových zařízeních sociálních služeb (dále jen „PZSS“) a, jak je uvedeno v dotazu,  čtvrt roku bez kontaktu s rodinnými příslušníky, nemožnost čerpat služby, objednat si nákup, pedikérku atd.

            Pandemie COVID-19 je ve sdělovacích prostředcích i v celé společnosti v probíhajících diskuzích chápána především jako problém zdravotní a zdravotně organizační. Oprávněně. Ovšem v posledních dnech, poté, co z pohledu laika dochází, řekněme k zastavení pandemie, však ve společnosti rezonuje i otázka přiměřenosti a zákonnosti razantních karanténních celoplošných  opatření. Toto se promítá i do odborných právních diskuzí a koneckonců i do rozhodování obecných soudů i soudu Ústavního.

            Po počáteční opožděné reakci, následných zmatcích a lžích o ochranných prostředcích, přetnutí zásobovacích kanálů, opožděném vyhlášení nouzové stavu, zmatcích kolem aktivizace krizového štábu atd. přijala vláda v rychlém sledu řadu velmi přísných opatření k zabránění šíření pandemie. Tato opatření měla dopad i na PZSS. Je také zřejmé, že na počátku pandemie nebyla seniorům v PZSS věnována žádná pozornost. Primárně se řešila otázka zásobování především zdravotnických zařízení nedostatkovými ochrannými prostředky. Teprve později došla řada i na PZSS. Do té doby si musela tato zařízení poradit sama a způsobem, který v dané situaci považovala za vhodný.

            Poté, co vláda vydala příkaz, že je nutné nosit roušky (aniž ovšem tyto pro občany zajistila), vzedmula se vlna občanské solidarity a tisíce žen začalo roušky šít. V rámci této solidarity se dostalo i na PZSS. Následně po zavedení leteckých dodávek roušek, respirátorů a dalších ochranných prostředků byly také zásobovány PZSS. V tu dobu také na tiskových konferencích zaznělo, že senioři jsou „nejzranitelnější částí obyvatelstva“ a že je třeba chránit „babičky a dědečky“. V PZSS byla již karanténa, návštěvy a vycházky byly zakázány a tam, kde to šlo, se měla vytvořit jakási izolace pro případ rozšíření nákazy v takovém zařízení. O případných dopadech na psychiku klientů v této atmosféře šířeného strachu z neznámého nechť pohovoří povolaní.  Řada zařízení byla takto „neprodyšně“ uzavřena a někde se stateční zaměstnanci rozhodli přečkat tu nejhorší dobu společně se svými klienty.

            Současně se začínaly ozývat hlasy právníků, zda zvolený postup přísných omezení byl učiněn v souladu s právem. Tato omezení znamenala nepochybně zásah do občanských práv a svobod (zejména omezení práva volného pohybu). Obecně je třeba říci, že k omezení práv a svobod vláda může přikročit na základě ústavního zákona č. 110/1998 Sb., zákon o bezpečnosti ČR.  Podle čl. 5 cit. zák. vláda může vyhlásit nouzový stav v případě živelných pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožuje životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost.  Dle čl. 6 odst. 1 cit. zák. může vláda vyhlásit nouzový stav jen uvedením důvodů a na určitou dobu a pro určité území.

            Podle § 5 zák. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, lze za nouzového stavu na dobu nezbytně nutnou a v nezbytně nutném rozsahu omezit:

    c) svobodu pohybu a pobytu ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací,

    e) právo provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala krizová opatření nebo narušovala, popř. znemožňovala jejich provádění,

            Podle § 6 krizového zákona je vláda oprávněna v době trvání nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu nařídit:

    b) zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech území.

            Jak je zřejmé, vláda má právo omezit některá základní práva a svobody a uložit konkrétní povinnosti za účelem zvládnutí mimořádné situace. Jak ale vidíme podmínkou je existence nouzového stavu. Zákon nepřipouští delegování této pravomoci na kohokoliv jiného, tj. ani na členy vlády. Lze uzavřít, že omezení práv a svobod klientů v PZSS bylo za trvání nouzového stavu v souladu s právem.

            Nad rámec výše uvedeného pak dodávám, že tuto zdánlivě jednoduchou konstrukci přijímání opatření na základě ústavního zákona o bezpečnosti a krizového zákona dokázala vláda účelově poplést. Asi po čtrnácti dnech od vyhlášení nouzové stavu náhle zrušila svá do té doby platná usnesení vydaná na základě krizového zákona a současně Ministerstvo zdravotnictví přijalo tzv. mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví s totožným obsahem. Proč tak učinila, není zřejmé. Tento postup neuměla vysvětlit. Lze se jen domnívat, že důvodem byla obava z možných žalob na náhradu škody způsobené opatřeními přijatými za trvání výjimečného stavu, jak to předjímal právě zákon o bezpečnosti státu. Ministerstvo zdravotnictví zvolilo cestu mimořádných opatření, neboť jak se lze důvodně domnívat, zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, neobsahuje explicitní ustanovení o povinnosti státu k náhradě škody. Tuto konstrukci však Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 23. dubna 2020, čj. 14 A 41/2020, neuznal, a žalobou napadená mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví prohlásil za nezákonná a  zrušil je. Rozsudek je pravomocný. Ministerstvo zdravotnictví podalo ve věci kasační stížnost. Stížnosti k Ústavnímu soudu jsou zatím z formálních důvodů odmítány či zamítány, takže právní názor Ústavního soudu na tuto problematiku zatím neznáme. 

JUDr. PETR HALUZA