Návštěvy praktických lékařů v duchu paní Columbové

Dnes půjdu na tenký led. A tentokrát opravdu na rovinu. Mluvím o praktických lékařích. Ne o těch, ke kterým si člověk normálně dojde. Mluvím o seniorech. O lidech upoutaných na lůžko. O těch, kteří jsou odkázaní na to, že někdo přijde za nimi. Protože oni sami už nemůžou.

Z praxe vidím věci, které mě nenechávají v klidu. Situace, kdy je potřeba lékař… a nepřijde. Kdy se řeší stav po telefonu. Kdy se čeká. A já jsem nedávno stála ve dveřích. S telefonem v ruce. A dívala se, jak RZS odváží klienta. Ne proto, že by to bylo nevyhnutelné. Ale proto, že pomoc nepřišla včas. A tohle mě štve. A zároveň v tom cítím obrovskou bezmoc. Protože my vidíme zhoršení stavu. Rodina ho vidí taky. Ale nejsme ti, kdo rozhodují. A tak čekáme.

A pak už nečekáme a voláme záchranku. Možná zbytečně. Možná se tomu dalo předejít.
A právě tady si kladu otázku:
Je tohle ještě lege artis?
Protože lege artis není jen „něco udělat správně“. Je to udělat to včas. Vidět pacienta. Reagovat na jeho skutečný stav.

Lékaři při své profesi přijímají závazek, že budou jednat v zájmu pacienta, svědomitě, s respektem k jeho důstojnosti a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

A já se ptám:
Kde se tohle v některých případech ztrácí?
Tím to nekončí.
Protože na jedné straně selže systém.
Pomoc nepřijde včas.
Na druhé straně pak stojíme my.
Posloucháme, že jsme měli udělat něco jinak. Že jsme měli počkat. Že to nebylo na výjezd.
Setkáváme se s arogancí. S nadřazeností.

A přitom právě v tom řetězci už dávno něco selhalo.
Neříkám, že všichni. Ale říkám, že se to děje a není to v pořádku.
A je tu ještě jedna věc, která mě na tom všem štve možná nejvíc. My jako pečovatelky stojíme u člověka každý den.
Vidíme změny. Vidíme zhoršení. Vidíme, když se něco děje jinak. Ale zároveň…
Nemůžeme znát zdravotní stav.
Nemůžeme podávat léky podle potřeby.
Nemůžeme zasáhnout tak, jak bychom někdy chtěly.
Můžeme upozornit. Můžeme volat.
Můžeme čekat. A pak přijde chvíle, kdy už se nečeká, volá se RZS.
Někdy si říkám…Tohle je opravdu v pořádku? V 21. století?
Že člověk, který je u klienta denně, vidí všechno v přímém přenosu…ale nemá nástroje, jak včas pomoct?
A tak jen přihlíží, čeká a doufá, že pomoc přijde dřív, než bude pozdě.
Pro mě je to obrovský paradox.
A někdy až absurdní realita péče.
PROSTĚ PEČOVATELKA

Po obrovském ohlasu na můj článek o PL, jsem se rozhodla podívat se na něj znovu.
Ne proto, že bych chtěla měnit svůj názor. Ale proto, že mi napsala sestřička z jedné ordinace. A já jí upřímně odpověděla, že jejich práci neznám zevnitř natolik, abych o ní mohla mluvit jako nějaký odborník. Vidím jen to, co se děje na konci.
Ale i tak jsem nad tím chvíli přemýšlela.
Dohledala jsem si data. Přečetla články, diskuse.
A zkusila se na to podívat i z jejich pohledu.
V České republice je zhruba pět tisíc praktických lékařů pro dospělé.
Na jednoho z nich připadá v průměru kolem 1 800 pacientů. Často ale víc než dva tisíce. To znamená tisíce lidí, za které nesou odpovědnost. Do toho ordinace, desítky pacientů denně, telefonáty, e-maily, administrativa.
A pracovní den, který často nekončí po osmi hodinách. Když se na to člověk podívá takhle… začne chápat, proč zaznívá:
„Jsme přetížení.“
„Nemáme čas.“
„Nemůžeme přijet.“
Dává to smysl. A já tomu rozumím. Jenže pak stojím já u klienta. U člověka, který se do ordinace nedostane. Který je odkázaný na to, že někdo přijde za ním. A jeho čas běží úplně jinak.
Já vidím zhoršení. Vidím čekání. Vidím moment, kdy už se volá záchranka.
A v tu chvíli se ty dva světy potkají. Na jedné straně lékař, který nestíhá. Na druhé straně člověk, který čeká.
A mezi tím je mezera.
Já si stojím za tím, co jsem psala v původním příspěvku. To je moje zkušenost z praxe. To, co vidím každý den.
A bylo by ode mě pošetilé najednou tvrdit něco jiného. Ale zároveň si myslím, že je fér říct i tohle.
Že ten problém není jen o jednom člověku. Systém je nastavený tak, že někde prostě nestačí. A nejvíc to dopadá na ty, kteří se nedokážou ozvat.
Možná nejde o to, kdo má pravdu. Možná jde o to, že každý vidíme jen část.
A mezi tím, co systém zvládne…a tím, co člověk potřebuje…je někdy až příliš velká vzdálenost.

PROSTĚ PEČOVATELKA

Jsem pečovatelka. Obyčejná ženská, která chodí každý den k lidem domů. Zároveň už nějakou dobu píšu. Mám stránku na Facebooku, kde sdílím svoji práci, zkušenosti i to, co v péči prožívám. Začala jsem ji psát proto, že jsem chtěla svoje knowhow sdílet se všemi.