ZE ŽIVOTA ŘEDITELKY

Když se mě někdo zeptá na to, co dělám za práci, tak obvykle odpovídám, že pracuji v sociálních službách. Když se někdo zeptá, jestli dělám pečovatelku nebo něco podobného, tak odpovídám, že pracuji v managementu. Většinou to lidem jako odpověď stačí, ale ne vždycky. Přišla jsem na to, že se vlastně stydím říct, že jsem ředitelkou pobytové sociální služby. Je to docela zajímavé. Stydět se za to, že jsem ředitelka.

Pátrala jsem po tom, kde se to ve mně vlastně vzalo. A není to až tak složité.

Představte si, že jdete na první rande s mužem ze seznamky.  Všechno probíhá dobře. Vcelku to vypadá, že byste si mohli i rozumět, ale jen dokud se nezeptá, co vlastně děláte. Odpověď, že jste ředitelka je pro většinu mužů něco jako ledová sprcha. Jakoby všechno, co se do té chvíle stalo, nebylo. Jenže vy musíte říct o vaší práci pravdu, protože to asi po zbytek života neutajíte, nebo alespoň já ne. Často potom uslyšíte věty typu: „Jo aha, tak to asi nebude nic pro mne. Promiň.“ Nebo: „To bychom se k sobě nehodili.“  A za největší perlu považuji: „To já hledám někoho normálního.“

Funguje tady předsudek, že když jste ředitelka, tak budete nejspíš megera, generál nebo panovačná mrcha. Nemusí to být vždycky úplně pravda.

Asi se za to ředitelování stydím, protože v očích většiny občanů jsou ředitelé a podobné „živly“ strůjci „všeho zla“. Jsme těmi zlými, kteří chtějí, aby lidé chodili do práce včas, aby dělali svou práci dobře, a ještě aby u toho dodržovali zákony, směrnice, nařízení a všechny ty „nesmysly“, které si samozřejmě sami vymýšlíme.

Jsou ale i chvíle, kdy jsem skutečně hrdá na svou práci. Jsou to přesně ty chvíle, kdy se všechno daří, kdy vidím reálné výsledky. A těchto chvil, těch máme v roce zhruba tak… No nevím. Do prstů jedné ruky?  Ba ne, je jich daleko víc.

Nicméně, co to vlastně děláte, když děláte ředitelku nebo ředitele pobytové sociální služby? Pamatuji si, že se mě na to jednou zeptal můj syn. V té době mu bylo asi tak devět. Vysvětlujte dítěti, že podepisujete papíry, máte schůzky s různými lidmi, řídíte provoz a staráte se o to, aby se klienti a zaměstnanci měli dobře. Pro to dítě je to neuchopitelné. Tak jsem mu popsala můj den v práci.

Ráno jsem s ekonomem probrala žádanky na nákupy, podepsala různé doklady a řešila provozní záležitosti. Potom přišla účetní, aby oznámila, že jim nefunguje účetní program a nemůže najít „ajťáka“. Vzápětí dorazila vedoucí péče. Oznámit, že klientka nafackovala klientovi a že už neví, co s ní. Co s ní budeme dělat? Vedoucí stravovacího provozu přinesla jídelníčky ke schválení. Vedoucí technik přišel říct, že v pátek nepoteče celý den voda. Vznesl dotaz: „Jaká budou opatření?“  Do kanceláře vpadl klient stěžovat si, že mu klíčová pracovnice nechce koupit chytré hodinky. Další v řadě byla sociální pracovnice s dotazem: „Co budeme dělat s paní D., chodí po obci a obtěžuje lidi kolem?“

Když jsem skončila svoje vyprávění, tak na mne můj syn chvíli koukal a pak jen řekl: „Ty jsi stroj na řešení problémů!“ Takže z toho vyplývá, že pokud jste ředitelkou sociální služby, tak jste strojem na řešení problémů. A to se vyplatí nebo ne?

BOŽENA MARTÍNKOVÁ