VRCHNÍ… PRCHNI!

Když jsem nastoupila do sociální služby v roce 1994, byla jsem řadovým zaměstnancem. Vrchní sestra se jmenovala Blažena a svému jménu dělala čest. Vládla železnou rukou nejenom klientům, ale i personálu. Práva klientů jí nic neříkala. K personálu se chovala hůř než ke klientům. Někdy jsme měli pocit, že není rozdílu mezi klientem a personálem. Ráno se v 6.30 hodin začínalo předáním služby, spíše rozuměj řevem vrchní na personál, který stál v řadě a dostával vynadáno za to, co udělali /neudělali jiní včera, předevčírem, čím paní vrchní naštvali doma. Pečovali jsme o 40 klientů rozdělených do různých skupin podle stupně postižení. Jako všeobecná sestra jsem s klienty jela sbírat kamení na pole, zrýt záhonek a okopat bylinky. Koupala jsem klienty, uklízela prádlo, myla nádobí klientů, vytírala. Když jsem řekla svůj názor, kartáčkem na zuby jsem o noční čistila spáry na dlažbě. S kamarádkou jsme si říkaly, že „až budeme tou vrchní, a že my jednou vrchní budeme obě dvě, nebudeme jako Blažena.“

V roce 2004 jsem nastoupila na pozici vrchní sestry. Automaticky jsem se stala jiným „živočišným“ druhem. Občas jsem měla pocit, že za všechno špatné, co se stalo, můžu já. Nebyla všeobecná sestra, šla jsem sloužit, nebyla pradlena, šla jsem do prádelny, nebyl úklid, šla jsem uklízet… Moje práce podle mých podřízených žádná neexistovala, vždyť „jenom píše služby a ještě blbě, pije kafe s dýlerama a buzeruje druhé, kteří na ní dělají“… No prostě „vykořisťovatel“ jak má být.

Naučila jsem se nevysvětlovat, ale byla to doba, kdy mě to strašně mrzelo. Pokud se cokoli povedlo, byl to úspěch celého týmu, pokud se ale něco nepovedlo, byla to vina „blbé vrchní“ tedy moje.

Uteklo 15 let. V roce 2019 se mi splnil sen. Založila jsem neziskovou společnost (zapsaný ústav) Novum Domicilium (Nový domov), začala jsem spolu se svými blízkými budovat s velkým nadšením a krásně zpracovaným Cash flow malou rodinnou pobytovou sociální službu. Dlouho jsem sháněla peníze na rozjezd služby. Žádná banka nám nebyla ochotná půjčit peníze. Slyšeli jsme stále dokola „projekt máte úžasný, zajímavý, kdyby bylo na mně, to víte, ale mám nadřízené, kteří vše schvalují. Tento projekt je úžasný, ale rizikový, nevýdělečný…“ Nakonec se nám podařilo získat finanční prostředky prostřednictvím nebankovní společnosti, ale za tu cenu, že jsem zastavila střechu nad hlavou – dům po tatínkovi na 5 let.

Sociální služby jsme zaregistrovali se vším všudy. Do krajské sítě jsme zařazeni nebyli a doposud zařazeni nejsme. Těchto typů zařízení prý není potřeba (2 místa domov pro seniory, 4 lůžka odlehčovací služba, 19 lůžek domov se zvláštním režimem). Nejsme příjemci dotace ze státního rozpočtu.

 Abychom naplnili personální zajištění sociální služby, přijmuli jsme personál – 5 pracovníků v sociálních službách, 4 všeobecné sestry k 1.9.2019, ale klienta jsme měli jednoho. Počty klientů postupně narůstaly, ale ufinancovat všechny náklady v době Covidu znamenalo „nasypat“ nenávratně do domova své úspory, což jsme s manželem udělali.

Ale co se v české kotlině neodpouští, je úspěch. Postupem času jsme si získali své místo na „slunci“ a pověst nového domova pro klienty, ale… Automaticky jsem se opět stala tím „vykořisťovatelem“ pro některé zaměstnance. O kumulaci pracovních pozic se nemusím ani zmiňovat. Není všeobecná sestra, jsem všeobecná sestra, není PSS, jsem PSS, jsem manažerem kvality, vedoucí sestrou, zástupce ředitele… Manžel plní funkci ředitele, sociálního pracovníka. Takže automaticky „nedělá vůbec nic a personál na něj vydělává.“

Jsou kolegyně a kolegové, kteří jsou opravdu týmoví hráči, ale na druhou stranu se potýkáme s těmi netýmovými. A ti dokáží vyčerpat víc, než kdyby člověk složil fůru dřeva. Služby na Vánoce? „Ať si Štědrý den za sestry odslouží Lenka, je to tady její“, bylo kolegyní řečeno v loňském roce. Nikdo nevidí bezesné noci, kdy řešíme, kde sehnat finance, nikdo nechápe, jak složitá je komunikace s rodinami, které nechtějí pochopit, že maminka trpící demencí bude z návštěvy utíkat, protože nechápe, kdo s ní na lavičce sedí. Nikdo z netýmových kolegů nechce pochopit, jak časově je náročné komunikovat a dokládat nutné doklady na úřady, řešit výsledky a dopady kontrol, které neustále chodí. Když chci, aby bylo vše v pořádku (péče o klienty, administrativa) jsem mrcha, která buzeruje. Když prosím, aby všichni dodržovali provozní řád, jsem čůza, která šíří paniku.

Naučila jsem se touto spoustou věcí netrápit. Často poslouchám, proč nemáme to nebo ono. A s úsměvem si vybavím scénku ze Slunce, seno… kdy předseda Rádl řeší počítač: „Ty už seš jako ty ženský v kravíně. Voni mají, voni mají. Předsedo, voni mají bazény! Předsedo, voni mají záchod!”Mohla bych pokračovat, ale nechci. Na to stačí skupina na Facebooku „Pečovatelky“, kde si jako manažer snížíte sebevědomí spolehlivě. Ale není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.

Děkuji všem kolegyním a kolegům, kteří spolu s námi budují službu pro klienty, která má smysl a poskytuje kvalitní péči potřebným a nejzranitelnějším – seniorům, osobám s různými onemocněními. Děkuji jim za podporu, oporu, spolupráci a prostě za to, že jsou vedle mě a se mnou. A těm netýmovým, těm, kteří škodí, děkuji za to, že mě posouvají dál.

Ráda bych se na závěr podělila o email od rodiny, která k nám na odlehčovací službu vozila dlouhodobě babičku, zcela závislou na péči druhé osoby, a péče o ni byla velmi náročná. „Děkujeme za předchozí péči, babička se od vás vracela vždy v pořádku a řekla bych, že snad měla z pobytu u vás i radost. Moc si vážíme kvality péče, kterou jste babičce při pobytech poskytovali.“ (vnučka K.V.)

Je pravdou, že jedno poděkování je vyváženo deseti nezdary, ale zahřeje u srdce a dodá sílu jít dál…

Bc. LENKA HASNEDLOVÁ

Domov Karlov