Neexistuje povinnost snášet ponížení!

Pracovníci v přímé péči jsou normálními osobami se svou důstojností a měli by tak být přijímáni se vším všudy, včetně vyššího společenského hodnocení. 

Ano, přicházejí za klienty se službou, což ovšem vůbec neznamená, že od pojmu „služba“ budou brány a bráni za pouhé „duchy služebné“. Ani při takzvaném posloužení při fyziologických úkonech a měnění plen.  To nikoho v osobní hodnotě nesráží, spíš naopak!

Jako sociální pracovnice v domově pro seniory jsem řešila i konflikty mezi klienty, nevhodné chování klientů k personálu (a spolu s kolegyní vrchní sestrou sledovala, zda tomu není také naopak).  Domluva pomáhala, ale také přiznám, že když si jeden „věčný brblal“ dovolil mne mezi čtyřma očima napadnout, že ho nejspíš chci zase okrást, křikla jsem: „A dost!“, načež dotyčný pán ztuhnul a od té doby se vždy choval velmi smírně.  Samozřejmě věděl, že s jeho penězi nemám nic do činění, chtěl v té chvíli někoho seřvat. Jako ta hodná a usměvavá jsem vypadala jako vhodný terč a kdyby mne třeba rozplakal, dobře by si užil svou moc. Nic víc, než to okřiknutí, potřeba nebylo.  Zkrátka jsem rázně nastavila hranice.

Řešili jsme i pána, který kouřil v posteli, domluvy nepomáhaly a shodou okolností v té době praštil holí spolubydlícího. Domluvili jsme se s městským úřadem, kde byli v rozpacích, že by měli řešit tak starého člověka. Navíc úřad nebyl bezbariérový. Ale dovezli jsme pána v autě, přišel úředník a probral s dotyčným, co to vyvádí. Pán byl schlíplý už předem, omlouval se, sdělil nám, jak se stydí – a na nějakou dobu se i z mnohých „rebelů“ stali klidní pánové a dámy. Viděli totiž, že máme nástroje, jak bránit pravidla.

Smlouvu o službě jsme rozvázali s klientem několikrát, po vzájemné dohodě, včetně pomoci s jeho přechodem. Do jiného zařízení, do chráněného bydlení, do ubytovny. V několika rodinách se také upravily podmínky a mohli si vzít svou maminku domů.  Klienti tedy viděli, že odchod ze služby možný je – a i to odcházení „v dobrém“ stačilo pro jejich povědomí, že pravidla by se měla dodržovat. Ve smlouvě bylo zapsáno možné ukončení služby.  Smlouvu a další dokumenty měli (vedle vlastního originálu) „lidsky“ převyprávěné a volně přístupné na chodbě, kdykoliv se mohli podívat nebo zeptat.

Za několika konflikty a výbuchy vzteku klientů byla pouhá dehydratace. O tom jsme se ujistili, kdykoliv jsem pozvala klienta, že si k problému sedneme, donesla mu pití, vyslechla – a brzy ani nevěděl, proč se vlastně rozčílil. Kolegyně to potom dělaly také tak.

Dnes jsou v domovech převážně lidé velmi závislí na pomoci další osoby, takže argument, že odchod není proveditelný, protože „není kam“, platí stále zřetelněji.  Přesto věřím, že se společně s týmem dá najít nějaké řešení a postup, porozumět tomu, co se s klientem děje.  Hodně pomáhá znalost životního příběhu a pochopení, čím klient prochází. Leccos dokáže díky svému vzdělání a dalším školením týmu osvětlit právě sociální pracovník.  (Typické je osvětlení chování člověka s demencí – a prozření pracovníka, že mu to či ono vlastně neudělal klient schválně.) Klienta můžeme i zapojit do nějaké pomoci jiným – požádat o spolupráci při aklimatizaci nováčka třeba u člověka, kterému nejdřív dotyčný nadával.  Stačí vysvětlit, se svolením klienta sdělit něco z příběhu, poté dotyčného za jeho nový přístup a pomoc pochválit… Dařilo se.

S rodinami to bývá různé, zažila jsem i nespokojenost, když se služba vymykala představám akurátního pána, který se rozhodl, že je matka (90) nesvéprávná, ničemu nerozumí a líná, neboť sama necvičí, jak si představoval.  Jeho děti chápaly, že je tomu jinak, ale mírnily ho jen málo – byl zkrátka velící hlavou rodiny a rozhodl se, že jsem jeho nepřítel.  Jeho maminka však byla spokojená, dbali jsme na uplatňování její vůle, mohla si leccos přát, měla smysl pro legraci.

Jiní nechápali, proč pro klienty máme počítače, že je to zbytečné – a nebylo, s pomocí psali maily a fotky viděli mnohem lépe než na papíru.  I dnes ale ještě mnohé rodiny považují za hlavní teplo, stravu, čistotu. Aktivizace mají za hraní si a pouhou zábavu.

Klasickým přístupem osob, které se samy doma ani nesnažily pečovat, je kritika nedostatků péče, ale to si jistě skoro všude tým dokáže rozebrat, mezi sebou obhájit a s dotyčnými se nehádá, pouze argumentuje. Řešit dané incidenty by mělo vedení a za zavřenými dveřmi.

Být členem personálu obecně znamená být zaměstnancem, který dodržuje daná pravidla služby. Protože však mluvíme o práci s lidmi, je žádoucí, když ji každý vykonává se zájmem a pozorností vůči potřebám a možnostem každého jednotlivého klienta. Je to velice žádoucí vklad, který ještě neumíme dostatečně ohodnotit.

Rozhodně proto do života a výkonu práce těchto lidí nepatří žádné hrubosti, ponižování, vylévání si vzteku jen proto, že se někdo považuje za něco víc! A o to by se měl management postarat. Je skvělé, že se všichni dozvídáme, jak se to v Bystřanech dotáhlo. Snad někdo namítne, že to není běžný postup. Ale proč by neměl být?!  Má snad „pomáhající profese“ zvláštní výjimku z běžné zdvořilosti? Nemá!

Hana Mudrová