Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod…
První část citátu Jana Wericha jsem použila pro své zamyšlení. Když jsem 1. července 1994 nastoupila do tehdy ústavu sociální péče pro mentálně postižené dospělé muže, říkala jsem si, že to bude na rok. Mým snem byla ortopedie. Člověk míní a život mění, říkala moje babička.
Za tři desetiletí si pamatuji, že jsme bojovali s nízkou sociální prestiží, nedostatkem personálu a nízkým finančním ohodnocením. Když moje příbuzná nastupovala na poloviční úvazek do bankovního sektoru, v roce 2002 měla stejný plat jako já, vrchní sestra na celý úvazek. O jejích odměnách a benefitech se mi mohlo a může dodnes jenom zdát.
Mým snem bylo a je vybudovat sociální službu, která naplní dny klienta životem. Službu, kde budu sama chtít strávit poslední roky svého života. Proto jsem se v roce 2018 spolu s rodinou, kolegy a kamarády pustila do budování domova pro seniory podle mých představ….
Založili jsme Novum Domicilium, zapsaný ústav (v překladu nový domov), splnili všechny předpoklady pro to, abychom obdrželi registraci na 3 sociální služby a 1. 9. 2019 slavnostně otevřeli. Bohužel bez zařazení do krajské sítě. Automaticky jsme se právní formou zařadili na tu „špatnou stranu“ soukromých zařízení.
Za pět let fungování našeho domova jsem si opakovaně pokládala otázku „Jaký je rozdíl mezi státním a soukromým zařízením?“
Odpověď je velmi jednoduchá. Co se týká statistik a naplnění podmínek zákona o sociálních službách, musíme splnit vše. Kontroly různých institucí si u nás podávají dveře.
Hlavní rozdíl je v tom, že soukromá zařízení nemají rovné podmínky pro provozování jako státní zařízení a nemají ani stejné financování. Kvalita poskytované péče se neodvíjí od toho, zda je poskytovatelem stát, kraj, město, obec, ale to, jací lidé ho vedou. Vše je v lidech a o lidech.
Pokaždé, když slyším, že soukromým poskytovatelům jde pouze o peníze, a ne o kvalitu, se mi „tmí před očima“.
Za sebe mohu s klidným srdcem napsat, že tomu opravdu tak není. Provozování naší sociální služby pro nás není ziskové. A ani z povahy zapsaného ústavu nemůže být. Úhradová vyhláška stanovuje maximální cenu za pobyt a stravu, tj. 555,- za den. Tato částka je limitována výší invalidního nebo starobního důchodu klienta, kterému z této částky musí ze zákona zbýt ještě 15 procent pro osobní potřebu.
Dalším zdrojem mimo úhrady od klientů za poskytované služby, je příspěvek na péči a úhrada ošetřovatelské a rehabilitační péče ze zdrojů veřejného zdravotního pojištění. Toť vše.
Podařilo se nám díky Výboru dobré vůle Olgy Havlové zakoupit signalizační zařízení a obnovit část lůžek. Díky Nadaci ČEZ jsme personál vzdělali v Bazální stimulaci.
Stát by si měl uvědomit, že soukromá zařízení nezařazená do krajské sítě poskytovatelů poskytují péči potřebným občanům stejně jako ta zařízení, která jsou v krajské síti zařazená a mnohdy štědře dotovaná.
Na rozdíl od státních domovů jsme coby soukromý subjekt často přehlíženi státem a potřebné finanční podpory v podobě dotace ze státního rozpočtu se nám nedostává.
Nikdo zatím nedefinoval klíč k rozdělování dotací ze státního rozpočtu. Od čeho se tedy odvíjí částka, o kterou si žadatel požádá a jakou ve skutečnosti dostane? Na to mi zatím nikdy nikdo z oficiálních míst neodpověděl.
Stejně tak, jako na otázku „Kde vzít peníze na přidání zaměstnancům?“
Opravdu ráda bych jim za náročnou práci, kterou vykonávají, zvedla plat, ale kde vzít a nekrást?
Doufala jsem, že se dopracujeme k personálnímu standardu, který by byl možným klíčem k rozdělení dotace ze státního rozpočtu na platy zaměstnanců. Byl by spravedlivým nástrojem, který by garantoval srovnatelné platové podmínky u všech poskytovatelů sociálních služeb bez rozdílu, zda jsou státní nebo soukromí, do sítě zařazení nebo nezařazení.
I jiné návrhy z úst pana ministra, jak zefektivnit financování sociálních služeb, byly slibné, ale… jak mi řekl jeden kolega „není to politicky průchodné…“
Bc. Lenka Selinger Hasnedlová
Manažerka kvality