Co mi hlava nebere

Už více než rok žijeme v podivné covidové době, plníme doporučení a příkazy, kterým ne vždy rozumíme, občas situaci zlehčujeme a fandíme odpíračům a občas se třeseme obavami, když nemoc udeří v naší blízkosti.

Chápu, že jsme v situaci, kterou jsme nečekali, která zaskočila celý svět, tedy i Česko. Některé kroky ale moje hlava nebere. Třeba první výzvu k nošení roušek, když roušky nebyly na trhu, či požadavek uvolnit deset procent kapacity zařízení pro covidové klienty.

Nechápu nálepku zranitelná skupina, kterou jsou označkováni lidé vyššího věku.

Víc než rok slyšíme o ochraně nejzranitelnějších, tedy i klientů pobytových sociálních služeb a pak pobytovkami projde podzimní vlna, z které jsme se ještě nevzpamatovali. Rozum mi nebere, že od října byly zakázány návštěvy v pobytových službách, ale netestovali se zaměstnanci, kteří z práce chodili domů, na nákupy a mohli tak mít i rizikové kontakty. V listopadu u nás pracovali vojáci, studenti, dobrovolníci, ale blízké osoby měly zákaz. Byl stanoven termín testování klientů i zaměstnanců, avšak testy jsme dostali s týdenním zpožděním. Návštěvy klientů byly povoleny od soboty, kdy je snad v každém zařízení personál oslaben víkendovým režimem. |Museli jsme kontrolovat doklad o prodělané nemoci nebo doklad o negativním testu. Vzpomene si někdo na tanečky kolem GDPR?

Měli jsme testovat návštěvy, ale kde budeme testovat, kdo bude testovat, jak naložíme s případně pozitivními, to vše bylo na naší kreativitě. Klienti domova mohli opustit areál, ale měli jsme hlídat, jak dlouho jsou venku, jestli vycházka trvala 6 hodin nebo méně, a podle toho buď sledovat příznaky covidu, či uvalit karanténu. Klientům jsme měli poskytnout respirátory alespoň třídy FFP2 nebo KN95, ale ne ty ze státních hmotných rezerv.

V polovině prosince nám hlavní hygienička nařídila nosit respirátory při kontaktu s klienty. Ty jsme ale dobrovolně nosili už od října, kdy začala podzimní vlna.

Příprava na očkování byla zahájena doručením dokumentu s předběžnými informacemi k průběhu vakcinace. Prokousala jsem se zkratkami 1A, DOČM, OČM, CRS, OČT, KKOČ, a čekala na pokyn KKOČ, ale ten pokyn, který měl přijít, nepřišel. 

Do března běželo v pravidelných intervalech testování zaměstnanců přímé péče, a to bez ohledu na to, že někteří již byli očkováni oběma dávkami, či mají devadesátidenní ochrannou lhůtu po prodělání covid-19.

Rozum mi nebere i příkazy, které se dotýkají soukromí. Třeba zákaz nedělního prodeje za účelem snížení mobility obyvatel, který v období zákazu pohybu mezi okresy už nařízen nebyl. 

Přesto i tato složitá doba přináší chvíle pro zasmání. Naše vietnamská prodavačka má zapáskovaný regál s plyšáky a nápis Kvůli zákazu státu nesmím prodat. 

 

MIROSLAVA BAREŠOVÁ