Zákruty návrhu zákona

V červnovém čísle Rezidenční péče v článku „GF 913: Jsme připraveni k dalšímu jednání“ byl rozhovor s Petrem Boťanským o připravovaných novelách zákonů, a dnešní článek je reakcí na návrh Tezí minimálního materiálně technického standardu MPSV. Otiskujeme názor z praxe.

Moderní doba požaduje pro klienty pobytových zařízení hodně splněných kritérií pohodlí. Dnes je na pořadu dne otázka redukce vícelůžkových pokojů na co nejvíce jednolůžkových, maximálně dvoulůžkových. S kompletně zaopatřenými odděleními po cca šestnácti klientech. V zařízení, kde jsem pracovala jako sociální pracovnice, jsme po roce 2007 postupně snižovali počet lůžek (a tím i klientů) z (až děsivých) pěti a čtyřlůžkových, a bylo to moc dobře. Domov se z jakési noclehárny, pionýrského tábora nebo turistické ubytovny proměnil na místo, hodné toho jména. Mnohem lépe vyhovoval potřebám klientů. Měli své uzamykatelné skříně, stolky, na pokoji stůl se židlemi, případně křeslo. Jenže ani třílůžkové pokoje nakonec nejsou tím pravým ořechovým. To uznávám. Nedostatek soukromí se zde během hygieny sice řešil paravánem, ale trvalejší řešení, například zatahovací závěsy mezi lůžky, nebylo možné instalovat. Nebo mohlo dojít k přestěhování na jiný pokoj, prostornější a blíž k sesterně, což lidem moc velkou radost nedělalo. Takový pokoj znamenal nové prostředí, nové lidi, většinou tiché ležící. Jedna klientka mi řekla, že pokud by tam byla jen jedna babička, ráda jí poslouží, ale když jsou dvě, je to pro ni samotnou jako rozsudek.

Dvoulůžkových pokojů si klienti považovali. Byly především v patře, tedy pro lépe pohyblivé, včetně samostatně se pohybujících vozíčkářů.  Když se připravovala rekonstrukce, někteří z nich váhali, zda by do jednolůžkového pokoje chtěli. Ve dvou se již spřátelili nebo tolerovali, přivykli si, že nejsou sami, občas jeden druhému přivolal pomoc, upozornil na obtíže. Jednolůžkové pokoje vyhovují především lidem, kteří jsou dost samostatní, mohou mít pokoj zařízený alespoň částečně svým nábytkem – téměř jako v garsonce domu s pečovatelskou službou. Tam dnes klienti zestárnou až do potřeby většího nároku na podporu a pomoc, dokonce tam často i dožijí. Domov je však něco jiného.  Do něj dnes přicházejí lidé, potřební velké míry pomoci. Využít bývalých bytů nebo hotelů? Uzavřená jednotka typu hotelu nebývá nejvhodnější. Na chodbách nic není, společnost jiných lidí je daleko. Proč? Inu, posezení ani na značně rozlehlých chodbách (jako je bývalá nemocnice), často neprojdou přes nároky hasičů.

V připravovaném zákoně se na toto téma asi hodně snilo. Nasadit na současné podmínky jej dost dobře, a hlavně plošně, nejde. Nedivím se, že se mnoho vedoucích pracovníků ozvalo i s tím, že budou tím pádem končit. Zařízení vznikala úpravami dosavadních domovů, hotelů, paneláků, nemocnic, ubytoven, podnikových ředitelství a rekreačních objektů. Málokde mohli napodobit styl, preferovaný v zahraničí.  Souhlasím, že je to dobrý přístup. Ale dnes?  Mnozí se přece snažili objekty moderním trendům přizpůsobit co nejvíc.

Navrhované standardy v tomto směru jsou tudíž z oblasti fantastiky, bohužel.  Rekonstrukce starších objektů logicky narážejí na strop, daný minulými architekty.  Co budou muset splňovat? Kompletní zázemí pro každých šestnáct lidí, vyšší počet koupelen a sociálních zařízení? I v tom může být značný zádrhel. A ano, personál by neměl běhat z jedné „sesterny“ do několika pater, měl by být blízko svých klientů.  Takže o pokoje míň… Kde ale vzít peníze? Již nyní se rodiny dost prohýbají pod doplatky a sponzorskými dary. Platy lidem to však nezvýší.  Kde brát více schopných pracovníků v přímé péči, kde brát další sociální pracovníky?

Pokud bude přikázáno, aby fungovaly pouze domovy, odpovídající novému zákonu, hodně jich ubyde bez ohledu na jejich nedostatek. Samozřejmě zmizí lůžka v nich. Kam přijdou lidé, kteří již dnes čekají na umístění velice dlouho? Bohužel máme klienty, kteří již prospívají lépe v zařízení než v péči rodiny.  Zařízení jsou potřebná! Také pro nadále nedostatečnou podporu a pomoc pečujícím.

Změny potřebujeme, ale dovoluji si soudit, že by tu měla být delší časová osa pro jejich uskutečnění. Delší, než tomu bylo u povinného vzdělávání sociálních pracovníků, kteří museli alespoň začít studovat do 5 let od 1.1.2007. Dosavadní objekty by mohly být zařazeny v kategoriích podle komfortu. Tedy podle počtu splněných kritérií. Více času by pomohlo udržet nebo zvýšit současnou kvalitu služeb. Vždyť velké změny způsobují stres všech zúčastněných. Ihned ubližuje klientům. Ve stresu těžko odvedete dostatečně pozornou, empatickou podporu a pomoc. O tom naše práce bývá především: Přemýšlet, jak dál, a zavádět další prvky do péče. (V návrhu se mluví o 10 letech – pozn. redakce.)

Podle obecné minulosti současných klientů a těch, kteří do seniorského věku ještě dozrávají, můžeme odhadovat, že ochota sžívat se v dvoulůžkových pokojích (a několika tří) ještě pár let potrvá. Více než deset roků, spíše patnáct, můžeme domovy postupně proměňovat.  Spolu s tím, že zlepšíme financování ve všech směrech. Prostředí, klientů i zaměstnanců.

Vysokými nároky ze dne na den pouze více rozevřeme vrata do šedé zóny, kde není problém soukromého obchodu s lidským neštěstím. Nebudou to domovy, dá se tomu neutrální název, nebude se tam splňovat žádný standard o lidské důstojnosti, bude se jenom vydělávat.  Poptávka to zařídí. Chceme to tak?

HANA MUDROVÁ