TŘI PŘÍBĚHY O PENĚZÍCH A LIDECH

 „Peníze nesmrdí.“ Cituji výrok římského císaře, kterým se ohradil proti výtkám, že zpoplatnil veřejné záchodky. V našem prostředí se stále častěji setkáváme s tím, že mnoha lidem peníze jakkoliv získané nesmrdí vůbec, ani v rozporu s obecně vnímanou morálkou.

Co můžeme udělat my v sociálních službách, abychom ochránili klienty a jejich zájmy? Není toho mnoho, můžeme především poskytnout podporu jejich rozhodnutím. Dokonce i tehdy, ať jsou jakákoliv.  Protože vůle klienta je důležitější než náš tradiční názor. Je to jeho život, jeho vnitřní svět, jeho důvody a vazby.

Příběh první: Klientka bez rodiny, příbuzných, potomků, 75 let. Do domova přišla s psychiatrickou diagnózou, když ji samota proměnila z příjemné všem pomáhající paní v ženu na pokraji sebevraždy, s pocity pronásledování. V domově žila skromně, peníze ukládala, sama se rozhodla pomáhat s úklidem.  Byl to další smysl jejího života, mít „svoji práci“ v pořádku. Neměla přátele, na programech spíše naslouchala a přihlížela, pouze časem přibrala do party podobně založenou paní, když nám fyzicky zeslábla.

Jednou se v domově objevila návštěva z domu, kde dříve bydlela. Byli to sousedé, kteří jí předtím pomohli prodat byt (získali ho prý levně pro své děti). Nyní ji chtěli pozvat na rodinnou oslavu jejího svátku.

Paní si vzala větší hotovost, pracovnice pomohly vybrat oblečení a upravit, sousedé přijeli a zase ji v pořádku dovezli. Moc jsme jí výlet přáli. Opakoval se, a to už i chtěla vybrat z vkladní knížky. Svěřila se, že ty oslavy vždy platí ona.  V týmu vypuklo zděšení. Když jsme to však probírali, řekla, že chápe, že ji využívají. Ale na co ty peníze má? K čemu? Takhle si aspoň popovídají o známých, o tom, co bylo. „Já bych se sama nikam nedostala,“ řekla – a měla pravdu. Tahle posezení s odvezením byla velkou výjimkou, dokonce byli i v lepší restauraci! To snad v životě neměla…  A že chtěli i něco půjčit? Nemají to lehké, přece.  Prý jim o vkladní knížce nic neříká.

Paní byla svéprávná, měla ze svého hlediska hlubokou pravdu. Pro ni bylo vysoké číslo úložky na knížce bez významu. Čas problém vyřešil za nás. Sousedé se netajili ani úspěchem „oslav“, ale ani tím, jak si musí „odsloužit“ onen společný čas posloucháním bláznivé baby. A protože nežili ve vzduchoprázdnu, společenský tlak okolí přece jenom trochu zafungoval.   Zájem sousedů zanikl. Zůstaly však ony otázky, jaké se tu a tam opakují znovu a znovu: Jaká je vlastně cena za radost opuštěného člověka? Jaké jsou její hranice? Nakolik smíme připustit, aby se dotyčnému vystavoval účet za zpestření dnů, po kterých sám touží?

Druhý příběh jsem prožívala s devadesátiletou paní. Celý život těžce dřela, z nízkého důchodu si šetřila na pohřeb, jen aby nikoho neobtěžovala svým pohřbem a nezanechala po sobě dluh, až odejde. Měla trochu rozhádanou rodinu – dcera jí nejdřív slíbila péči a potom ji vystrnadila do domova, ovládla její dům. Paní dokonce sepsala závěť, že tato dcera již nesmí nic dostat. Jen pravnučka z velmi daleka jí psala. Začala se ozývat i jedna z vnuček, po několika pozdravech i telefonáty, žádala babičku o půjčky.  Rodina nějak z těch hovorů vyrozuměla, že babička peníze má.  A koho zajímá, že na pohřeb? Přijela návštěva, u babičky jen na chvíli, zato hned za sociální pracovnicí. A kolik těch peněz na knížce prý je. Babička mi už předtím sdělila, že si nepřeje, aby něco přesně věděli. Jen tolik, že nemusejí mít starost, protože na pohřeb je našetřeno. Nic víc jsem jim tedy neřekla a bylo chvílemi těžké stát proti čtyřem naléhajícím a rozhořčeným lidem, na co mají údajně právo…  Pak ale klientku postihla CMP.  Dcera prohlásila, že se bude starat doma, klientku z LDN přemístila, ale do jiné LDN, převzala knížku s úsporami a časem prý i závěť, předanou kolegyni v onom ústavu, neboť „dcera přece spravuje vše“. 

Klientům jsme vždy doporučovali převod důchodu na společný účet. Pomohlo to hodně v případě exekucí, protože úhrada pobytu měla přednost. S exekutory jsme později jednali jednotlivě, společně s klienty nastavili splátkový kalendář a podobně.  Klienti byli spokojení, že své závazky plní a od ostatních věděli, že se tu již břemena zbavilo víc osob.

Příběh třetí: Přesto jsme zažili omezení svéprávnosti, důchod na soukromý účet a požadavek vracení všech přebytků na účet opatrovníka. Přivedl si i advokátku a kritizoval, že chci jednat ve prospěch klientky o „kapesném“. Jednalo se o devadesátiletou paní po CMP, během pobytu u nás již běžně orientovanou a ožívající po mnoha stránkách. Chápala nadsázku i ironii a ráda se smála vtipům, jen ten celkový pohyb se vracel pomalu.  Opatrovník, její syn, s sebou vozil fascikl, žádal podrobná vyúčtování a rozumoval nad položkami typu toaletní papír a další.

V tomto případě i další kolegyně začaly mít podezření na projevy demence u opatrovníka, který údajně byl kdysi kýmsi významným a zná politiky a všem nám ukáže.  Jenže zbytek rodiny byl zvyklý ho poslouchat a nevzpírat se.  Zajistil překlad své matky do soukromého zařízení nevalné úrovně, kam plačící matku nechal odvézt. Za dva týdny zemřela.

Opět tady zůstaly otázky. Kromě opatrovníka byli všichni velice spokojení s pokroky staré dámy, i s financemi, třebaže sdělovali, že se s opatrovníkem radši nikdo nehádá.  Co by udělala lhostejnost ze strany našeho zařízení, nižší kvalita celkové péče, slabší hájení zájmů klientky? Bohužel by pravděpodobně skončila v onom zařízení tak jako tak. Jakou roli tu hrálo její probouzení a návraty, netrpěla potom tím víc? Věděla, že vše nařídil a určuje syn, netroufla si zvednout hlas. Bylo to přece pro její dobro, že.  Ona nemůže rozumět tomu, co je správné!  Dodnes mi zní v uších její pláč a otázka: „Co jsem provedla, proč musím pryč?“ A vidím rozpačitou tvář dcery s pláčem na krajíčku.  Byli jsme bezmocní.  Nebo ne?

Kolem peněz a jejich čerpání, zneužívání a podobně bude mnoho otazníků i do budoucna. Za sebe se domnívám, že klient by měl o svých financích rozhodovat poučeně, měl by být znovu vtažen do ztracených nebo pozastavených kompetencí. Peníze vidět, přepočítat, přebírat, rozhodovat. Důchodovou listinu alespoň klikyhákem podepisovala většina klientů a prožívala spokojený a důležitý okamžik.  Vracelo jim to důstojnost, neboť celý život se o peníze starat museli. Byla to pro ně reálná čísla, zdroje klidu i radosti.

HANA MUDROVÁ