Pachuť z mediálních afér v zařízeních dlouhodobé péče

 

Čas od času se ve světě i v Česku medializují aféry ve zdravotnických zařízeních dlouhodobé péče či v sociálních pobytových službách - např. před cca 17 lety v kanadské provincii Ontario, před několika lety ve Francii v řetězci ošetřovatelských zařízení Orpea, v Česku v jednotlivých zařízeních – před lety na Příbramsku, Břeclavsku, v Praze, pak v Ostravě, nyní na Zlínsku.

Jde o špatnou praxi, nevhodné zacházení, zanedbávání, špatné stravování, přetlumování léky, hrubé ponižování důstojnosti.

Záležitost je nejen systémově závažná a v potvrzených případech odsouzení a trestu hodná, ale také individuálně citlivá a choulostivá – hrozí nespravedlivé pošpinění v zásadě nevinných lidí.  Namátkové zástupné potrestání lidí pracujících standardním způsobem ve špatně nastavených podmínkách je nebezpečným zpochybněním společenských systémů. Známé jsou kontroverze kolem filmu Rekviem pro panenku, který s velkou básnickou licencí jednostranně předvedl příběh na motivy tragických událostí, jejichž reální účastníci žili, byli jasně poznatelní a přitom posunutě, karikovaně vykreslení.

To, že oblast ústavních zařízení dlouhodobé péče (ve světě převážně nursing homes, v Česku oddělených zdravotnických léčeben pro dlouhodobě nemocné a pobytových zařízení sociálních služeb) je ohrožena závažnými etickými i právními nepravostmi, dokazuje pověření veřejného ochránce práv (ombudsmana) prováděním dozoru stejně jako v detenčních zařízeních. Jde o oblasti, kde lidé omezení ve svých právech, s omezenou soběstačností i schopností sebeobrany pro zdravotní postižení, zásadní neinformovanost či jiné příčiny, jsou svým způsobem, hypoteticky a nadsazeně řečeno, vydáni na milost a nemilost těm, kdo jsou pověřeni jejich dozorem a/nebo péčí o ně.

Tyto pečující anebo dozorové profese (zdravotníci, pracovníci v přímé péči, vychovatelé, dozorci) mohou svá povolání provádět laskavě/nelaskavě, čestně/nečestně, zištně/nezištně, kvalitně/nekvalitně, právně/protiprávně, humánně eticky i nehumánně neeticky. Mohou osvědčovat vzácnou službu na pomezí svatosti i dopouštět se nezákonných krutostí. Pokud selžou, jsou na vině jednou jejich pokleslé charaktery a motivace, jindy nepřekonatelně špatné podmínky, chaotické poměry či nastavené procesy, jimž podlehnou.

Vlnu společenského zájmu o bezpečnost, právní garance a lidská práva pacientů a obecně klientů zdravotnických/ošetřovatelských zařízení odstartoval v USA a následně ve světě film Přelet nad kukaččím hnízdem Miloše Formana (1975).

Pro uvedená rizika byly i v Česku k odhalování a napravování nepravostí využity návštěvy ombudsmana či investigativní žurnalistika. Bohužel nebylo recipročně zavedeno přiměřené oceňování následování hodných příkladů „pravostí": mimořádné obětavosti a laskavosti v této oblasti lidské sounáležitosti a společenské podpory. Trvá deficit v podmínkách pro laskavou a kvalitní péči jak ve vybavení a prostředí (teprve nyní je vládou schváleno 1.2 miliardy Kč na nahrazení historických objektů soudobými malokapacitními budovami), tak ve finančním odměňování kvalitního a dostatečně početného personálu. A jen velmi sporadicky je uděleno státní vyznamenání někomu z mnoha obětavých lidí z oblasti dlouhodobé péče, jak se stalo např. letos propůjčením Řádu T.G.M. Iljovi Hradeckému, zakladateli Naděje. Je příznačné, že se ani in memoriam (aby nedošlo k řevnivosti mezi žijícími oceněnými/neoceněnými) symbolického státního vyznamenání nedočkaly ani tak mimořádné osobnosti jako profesor MUDr. Rudolf Jedlička (1869-1926), kromě dalších zásluh též zakladatel dnešního Jedličkova ústavu pro pohybově postiženou mládež, či reformátor a průkopník integrace lidí s mentálním postižením Milan Cháb, ředitel zařízení v Horní Poustevně v letech 1981 až 2001.

V obecném povědomí tak převažují aféry ze selhání či špatné praxe a tím celkový despekt, nikoliv úcta k sektoru dlouhodobé péče. Ještě závažnější je však společenský despekt ke klientům/pacientům tohoto sektoru, dosahující až ke zpochybňování hodnoty jejich života i schopnosti vnímat a prožívat dění kolem sebe, chování vůči sobě, nakládání se sebou. Toto odlidšťování nemohoucích lidí je hlavní zdroj nezájmu veřejnosti o jejich osud, zvláště „když sejdou z očí za zdmi zařízení", o kvalitu a bezpečnost péče, o výši a způsob jejího financování i o nastavení kontrolních mechanismů a také o nápravné, zkvalitňující důsledky mediálních kauz.

Aféra v Ontáriu vedla ke společenskému pobouření a změně legislativy, k přijetí Zákona o domovech dlouhodobé péče (2007) a posléze Zákona o dlouhodobé péči (2021). Podle něho „domov dlouhodobé péče je primárně domov svých obyvatel a má být provozován tak, aby byl místem, kde mohou žít s důstojností, v bezpečí a pohodlí s dostatečným uspokojením svých potřeb tělesných, psychických, sociálních, spirituálních i kulturních." A zákon podrobně rozpracovává, jak k tomu mají domovy dospět.  Aféra ve Francii vedla k policejnímu vyšetřování ve všech domovech sítě Orpea.

Aféry v Česku vesměs končí pachutí ze skandálních bouří ve sklenici vody, s postihy na úrovni jednoho zařízení po konfrontacích slova proti slovu, po argumentování chybami v nepodstatných formalitách, v chaosu neujasněných kompetencí. Zatímco v zahraničí vedou aféry obvykle ke společenskému pobouření a tlaku na systémové záruky a změny, české veřejné mínění je obvykle inertní nebo z podstatné části obhajuje i hrubá pochybení proti whistleblowerům či investigativcům, kteří zveřejnili odhalení, např. skrytě natočené záběry špatné praxe: „O co jde, nic tak strašného se tam neděje, kde vzít lidi, aby se o takové případy vůbec starali, ať jsou rádi, že to tak funguje, nebo ať si je vezmou k sobě domů". Oznamovatelé jsou prohlašováni za splašené sluníčkáře, práskače a tak podobně. Dopady tak bývají obdobně neblahé pro provinilce i oznamovatele nepravostí. A především: nic se nemění, neboť žádné šetření důsledně neukazuje a nenapravuje systémové nedostatky.

K těm u nás kromě nevhodných prostředí a chronického podfinancování, tím nedostatku personálu, jeho přetížení, fluktuace a soustředění jen na základní zabezpečenost, patří i absence stížnostního mechanismu, krátkých zpětných vazeb při zajišťování kvality péče, negativní kompetenční konflikty s nejasnostmi kolem osobní zodpovědnosti či problematická kvalita kontrolních mechanismů často formálních, byrokratických, odtržených od praxe a uplatňovaných i v prostředí, kde mnohá „nařízení" prostě nelze naplnit. Vznikají tak falešné, destruktivní konflikty nikoliv mezi kvalitou a nekvalitou, dobrou a chybnou praxí, ale mezi pragmatickými praktiky a akademickými či úřednickými teoretiky, držícími se mnohdy formalit či nereálných ideálních představ bez soustředění na provozní priority, podstatu a realitu. Výsledkem pak nemůže být pokrok a kultivace systému, nýbrž vzájemný despekt, lokální trest, pachuť, ona bouře ve sklenici vody a za čas opakování obdobné aféry v jiném zařízení z obdobných příčin historicky špatně nastaveného systému.

Není pochyb, že je co napravovat i na úrovni individuálních chyb a selhání. A není pochyb, že je to možné. Jak, to konkrétně ukazují např. zkušenosti a praxe Simony Bagarové, manažerky sociálních projektů - viz její kniha „Hořím", rozhovory o dobrých i špatných zkušenostech lidí z přímé péče. Kromě změn legislativního rámce, kvalitnějšího financování a zlepšení kontrolních mechanismů musí přijít především zlepšení zdola od „angažovaných pracovníků" nejen dostatečně vzdělaných a placených, ale také motivovaných a supervizně, mutidisciplinárními týmy i jinak podporovaných ke kvalitě, empatii, proti vyhoření, aby u nich šlo o kvalitu profesních úkonů i o empatické vztahy v duchu neformální a nebyrokratické „kultury bezpečného pečování".     

 

MUDr. ZDENĚK KALVACH