ETICKÁ PACHUŤ

několik úvah o luxování

Pracoval jsem ve vedoucích funkcích téměř 20 let, ale doba byla úplně jiná a lidé taktéž byli trochu jiní, ba i společensko-geopolitická situace byla jiná. Ale jedním z největších „traumat“, které nosím v sobě, byl 15. den každého měsíce, kdy se bral důchod.

A to nejen z pohledu ředitele domova. Nechci se rozepisovat o „supech“, kteří se ani nezastavili u svých příbuzných, ale navštívili pouze sociální pracovnici a vyzvedli peníze. Pro mě byl těžkým šokem fakt, když jsem náhodně na chodbě zaslechl kousek dialogu klientek, když jedna s nefalšovanou radostí vyřkla: „Zítra bude kapesné a přijdou mě navštívit obě vnučky, ale musím je odměnit spravedlivě.“ A to se jednalo o relativně malé částky, bylo to zcela dobrovolné a vědomé rozhodnutí relativně zdravé uživatelky. A jak jsem již v úvodu napsal – byla úplně jiná doba.

V době, kdy se zaváděly standardy a měnily i zákony, konalo se „luxování“ účtů nesvéprávných klientů, a to při změně opatrovníků ze sociálních ústavů (kvůli možnému „střetu zájmů“) na často velmi vzdálené příbuzné. Soudy tehdy vůbec nebraly na vědomí, že tito vzdálení příbuzní na rozdíl od těch „hrozných“ ústavů po dlouhé roky nejevili zájem o péči, ale jen o někdy docela vysoké majetkové podíly (nemovitosti, chatky, pozemky).

Nicméně princip byl tentýž. Avšak etický problém tady byl a bylo třeba se s ním popasovat.

Jak to, že my, poskytovatelé, se staráme o prarodiče, rodiče (a často i děti) a příbuzní „nám“ odčerpávají finance? Jakým právem příbuzný, který ani jednou nenavštívil svou matku, na mne, jako statutárního zástupce organizace, podal trestní oznámení, že jsem „okradl“ jeho matku o desítky tisíc korun, a to tím, že jsem zadržoval její důchod, který „patřil“ jemu, a to po dobu 9 let, tj. po dobu pobytu v domově pro seniory?

Problém nespočíval v neznalosti právních předpisů, ale v etickém přístupu. V tom, že jsme neuměli pojmenovat, co a kdo je pro koho potřebnější, a která strana má pravdu. Poskytovatel nebo příbuzný. Ano, někdo může říct, že v případě sporu by měl rozhodnout soud. Jenže soudci často nemají hluboké znalosti právních předpisů v sociální oblasti, a navíc jejich etické posouzení bývá subjektivní. A to se ani nezmíním o dlouhodobém průběhu soudního procesu.

Na jedné straně jsme dnes bohatší o zkušenosti, opíráme se o několikrát inovované standardy, a samozřejmě také právní povědomí je na daleko vyšší úrovni, nicméně etický problém zůstává i nadále.

A přes velkou úctu k právníkům a soudcům, ne každý vnímá potřebu mezilidských vztahů, včetně ekonomického zajištění stejně, a někdo rozhodnout musí.

Jenže „etická pachuť“ z jednotlivých případů, i když jsou právně vyřešeny (snad), zůstává…

Mgr. Tadeusz Hławiczka, člen etické komise APSS ČR