OKrUH OSOB V ZÁKONě O SOCiÁLNÍCH SLUŽBÁCH

CO NENÍ V REGISTRU, TO NEEXISTUJE

Okruh osob, kterým je sociální služba určena (dále jen „okruh osob“), je v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) poprvé zmíněn v ustanovení § 79 odst. 5 písm. d) bod 3, který upravuje náležitosti žádosti o registraci sociální služby. Okruh osob je jedním z údajů o poskytované sociální službě a tento údaj je povinnou přílohou žádosti o registraci sociální služby. Každý poskytovatel sociální služby (dále jen „poskytovatel“) si tak musí již před podáním žádosti o registraci sociální služby stanovit, komu bude jím poskytovaná sociální služba určena. Poskytovatelem stanovený okruh osob je po vydání rozhodnutí o registraci sociální služby následně uveden i v registru poskytovatelů sociálních služeb (dále jen „registr“). Registr, na rozdíl od webových stránek nebo informačních letáků, je veřejným rejstříkem, a proto se každý může odvolávat na údaje a informace v něm uvedené.

Zákon obsahuje úpravu jednotlivých druhů sociálních služeb s ohledem na okruh osob, kterým jsou určeny. Je v takové situaci nutné, aby se poskytovatel podrobněji zabýval určením okruhu osob, když už jsou stanoveny zákonem? Rozhodně ano.

Okruhy osob uvedené v zákoně svou obecností slouží pouze pro vymezení druhů sociálních služeb.

Příklad:

Sociální služba domovy se zvláštním režimem má obecně stanovený okruh osob v § 50 odst. 1 zákona: „V domovech se zvláštním režimem se poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu chronického duševního onemocnění nebo závislosti na návykových látkách, a osobám se stařeckou, Alzheimerovou demencí a ostatními typy demencí, které mají sníženou soběstačnost z důvodu těchto onemocnění, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Režim v těchto zařízeních při poskytování sociálních služeb je přizpůsoben specifickým potřebám těchto osob.“

Pokud by poskytovatel určil svůj okruh osob shodně okruhem osob, pro které je sociální služba domovy se zvláštním režimem určena dle zákona, pak by poskytovatel v zařízení sociální služby musel zajistit podmínky tak, aby sociální službu mohl poskytovat osobám s chronickým duševním onemocněním, osobám závislým na návykových látkách a osobám s demencí. Jedinou další podmínkou by bylo, že tyto osoby potřebují pomoc jiné fyzické osoby z důvodu snížené soběstačnosti.

Okruh osob je v § 50 odst. 1 zákona vymezen široce. Jestliže není v silách poskytovatele sociální službu poskytovat všem těmto osobám, pak si musí okruh osob zúžit, a to tím, že jej více upřesní, např. věkem nebo pohlavím. Je to možné? Ano, je.

Ustanovení § 50 odst. 1 zákona totiž obsahuje množný tvar, je zde psáno o domovech pro osoby se zvláštním režimem. Právní předpisy jsou vždy psány obecně. Stejně tak je tomu i se zákonem. V § 50 odst. 1 zákona není stanoveno, že v jednom konkrétním zařízení musí být sociální služba poskytována celému uvedenému okruhu osob. V zákoně je obecně myšlena sociální služba jako taková. Konkrétní sociální službu poskytuje až konkrétní poskytovatel ve svém zařízení. Tento poskytovatel si proto stanoví i svůj konkrétní okruh osob. Poskytovatelem stanovený okruh osob však musí spadat do okruhu osob uvedeného v § 50 odst. 1 zákona.

Možná to zní složitě, ale je to v zásadě velmi prosté a jednoduché, není to víc než operace s množinami. Zákon upravuje jednu velkou množinu osob v § 50 odst. 1, poskytovatel si v rámci této jedné velké množiny osob určuje menší množinu. Osoby náležející do okruhu osob poskytovatele, tak vždy náleží i do okruhu osob dle § 50 odst. 1 zákona. Neplatí, že okruh osob poskytovatele musí být shodný s okruhem osob dle § 50 odst. 1 zákona.

V praxi se často najdou poskytovatelé, kteří si stanoví okruh osob velmi obecně. Mnohdy se stanovený okruh osob těchto poskytovatelů velmi podobá svým vymezením okruhu osob, jaký je uveden v zákoně pro daný druh sociální služby. Poskytovatelé mají taková obecná vymezení okruhů osob uvedena následně i v registru. Praktické potíže spočívající např. v absenci bezbariérovosti budovy, pak takoví poskytovatelé „vyřeší“ tím, že na své webové stránky a do všech svých vnitřních předpisů i informačních letáků uvedou, že sociální službu nemohou poskytnout osobám pohybujícím se na invalidním vozíku, a to právě z důvodu absence bezbariérovosti budovy, v níž se nachází jejich zařízení sociální služby.

Příklad:

Sociální služba odborné sociální poradenství je poskytována pouze v ambulantní formě, ve druhém patře domu, do kanceláře sociální pracovnice se lze dostat pouze po schodišti. V budově není žádné zařízení umožňující osobám s omezenou hybností, např. na invalidním vozíku, pohyb v budově. Poskytovatel má v registru uvedeno, že jeho sociální služba je určena osobám v nepřiznivé sociální situaci z důvodu zdravotního postižení. Na webové stránce je uvedeno, že sociální službu nelze poskytnout osobám se zdravotním postižením pohybujícím se pouze pomocí invalidního vozíku.

Uvedený příklad je použit pouze pro názornost. Cílem je ukázat, že za těchto okolností je odmítnutí zájemce o sociální službu z důvodu jeho pohybu pouze na invalidním vozíku porušením zákona. Tímto se dostáváme k další a důležité otázce: pro koho sociální služba určena není? Rozhodně nelze říct, že když je uvedeno, pro koho sociální služba je, tak automaticky je tím řečeno, pro koho sociální služba určena není. Pokud by takový výklad byl možný, znamenalo by to velký prostor pro subjektivní domněnky na straně zájemců o sociální službu a rozvolnění podmínek pro odmítnutí žadatele o sociální službu.

Oproti poskytovatelům jsou osoby v nepříznivé sociální situaci slabší stranou, takový výklad by jejich postavení dále znevýhodnil. Právě z toho důvodu je zákon ve svých formulacích přesný, proto je v něm uvedeno, že poskytovatel musí určit okruh, pro které je sociální služba určena. Poskytovatel musí proto pouze pozitivně definovat okruh osob, musí přesně uvést charakteristiky těchto osob. Není to nic těžkého, pokud poskytovatel ví, komu chce sociální službu poskytovat, v jakém zařízení a za jakých podmínek.

Zákon, až na jednu výjimku, využívá pouze pozitivní vymezení okruhu osob. Jednak při charakteristice jednotlivých druhů sociálních služeb, tak i v povinnostech uložených poskytovatelům při registraci sociální služby a v průběhu jejího poskytování.

Zákon, jako nástroj ochrany osob závislých na pomoci jiné fyzické osoby, obsahuje i negativní vymezení okruhu osob, a to v § 91 odst. 3: „Poskytovatel sociálních služeb může odmítnout uzavřít smlouvu o poskytování sociálních služeb pouze, pokud

a) neposkytuje sociální službu, o kterou osoba žádá, a to i s ohledem na vymezení okruhu osob v registru poskytovatelů sociálních služeb,

b) nemá dostatečnou kapacitu k poskytnutí sociální služby, o kterou osoba žádá,

c) zdravotní stav osoby, která žádá o poskytnutí pobytové sociální služby, vylučuje poskytnutí takové sociální služby; tyto zdravotní stavy stanoví prováděcí právní předpis, nebo

d) osobě, která žádá o poskytnutí sociální služby, vypověděl v době kratší než 6 měsíců před touto žádostí smlouvu o poskytnutí téže sociální služby z důvodu porušování povinností vyplývajících ze smlouvy.“

Poskytovatel nemůže osobu žádající o poskytnutí sociální služby odmítnout z jiných než z výše uvedených důvodů.

Za pozornost stojí právě ustanovení § 91 odst. 3 písm. a) zákona. Poskytovatel sociálních služeb může odmítnout uzavřít smlouvu o poskytování sociálních služeb pouze, pokud neposkytuje sociální službu, o kterou osoba žádá, a to i s ohledem na vymezení okruhu osob v registru poskytovatelů sociálních služeb.  Ve výše uvedeném příkladu by proto poskytovatel nemohl odmítnout poskytnutí odborného sociálního poradenství s odůvodněním, že sociální službu nelze poskytnout osobám pohybujícím se na invalidním vozíku.

Poskytovatel může odmítnout žadatele o sociální službu jedině tehdy, když neposkytuje sociální službu, o kterou osoba žádá. V tomto případě, v žádném jiném, lze přihlédnout i k vymezenému okruhu osob. To však vyžaduje přesné vymezení okruhu osob. Jak je uvedeno např. v doporučeném postupu MPSV č. 5/2019 Jednání se zájemcem o sociální službu: „Důvodem pro odmítnutí zájemce o službu nemůže být ani negativní vymezení okruhu osob, které bývá někdy uváděno v letácích, na webových stránkách poskytovatele nebo ve vnitřních pravidlech. Podle § 79, odst. 5, písm. d) Zákona o sociálních službách obsahuje žádost o registraci také ¢¢okruh osob, pro které je sociální služba určena, popřípadě jejich věková hranice nebo druh zdravotního postižení¢¢, nikoliv okruh osob, pro které služba určená není.“ V této souvislosti je vhodné se seznámit s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 52 A 109/2012 – 11 ze dne 15. 3. 2016, který se zabýval určením okruhu osob.

Závěr je, že zákon požaduje jasně, aby poskytovatel prostřednictvím jednotlivých charakteristik definoval okruh osob a toto vymezení okruhu osob měl vždy uvedeno v registru. Zjednodušeně: co není v registru, to neexistuje.

Bc. Lukáš Polách

E-mail: polach.l@email.cz