Reakce na článek v čísle 4/2020

„LUXOVÁNÍ“ ÚČTŮ KLIENTŮ, v kontextu využívání plné moci 

Zastoupení na základě institutu plné moci je jedním z možného druhu právního zastoupení (smluvního), které je upraveno v ust. § 441 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kdy jedna strana zastupuje druhou v ujednaném rozsahu jako zmocněnec. Plná moc je jednostranný právní úkon, kterým zmocnitel demonstruje, že dává možnost jinému (zmocněnci), aby za něj právně jednal. Plná moc proto, aby byla platná, nepotřebuje vždy úřední ověření, pouze vyžaduje-li to zákon. Pro aplikaci v sociálních službách zákon nehovoří o nutnosti úředního ověření, z čehož vyplývá, že úřední ověření nutné není. Dále je plně na vůli zmocnitele na jakou dobu plnou moc udělí, zda to je jen na provedení určitého úkonu, dobu určitou nebo neurčitou apod. Zmocnitel není omezen v počtu udělených plných mocí.

Dle příslušné judikatury, má-li být rozsah zmocněncova oprávnění jednat za zmocnitele nějakým způsobem omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno v plné moci. Jestliže plná moc žádná omezení nevykazuje, jde o plnou moc neomezenou. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmocněnce, (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3382/2007, ze dne 11. 11. 2008 apod.).

Povinnost k průkazu pravosti a správnosti plné moci má zmocněnec, případně zmocnitel, není tedy záležitostí osoby, vůči níž zmocněnec jedná (v tomto případě poskytovatel sociální služby), aby pravost a správnost plné moci aktivně zjišťovala, jak plyne například z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1299/2019, ze dne 21. 5. 2019. V případě, že poskytovatel sociální služby plnou moc neuzná, tak se může zmocněnec (rodina, příbuzní…) obrátit na příslušný soud s tzv. určovací žalobou. Dále je následně možné domáhat se eventuální náhrady škody, která vznikla v důsledku neakceptace plné moci.   

Plná moc bude platná, byla-li sepsána v době, kdy jí klient rozuměl a zvládl se rozhodovat. Takováto rozhodnutí bývají platná až do odvolání (pokud by toho klient byl schopen, nebo do doby určení opatrovníka). Pozdější zdravotní stav (za dobu trvání pobytu v zařízení sociálních služeb) není pro tuto změnu určující. K tomuto zastoupení dochází právě často z toho důvodu, že zmocnitel v očekávání zhoršení svých „zdravotních problémů“, apod. zmocňuje zvoleného zmocněnce.

Použitím plné moci v sociálních službách se zabýval také veřejný ochránce práv – možnost činit vlastní úkony není udělením plné moci žádným způsobem dotčena, byť by mělo jít o úkony totožné s těmi, k nimž byl zmocněnec zmocněn. Poskytovatel sociální služby tak může jednat přímo se svým klientem a řídit se jeho pokyny, bez ohledu na udělenou plnou moc.[1] Ovšem za předpokladu, že je klient schopen správně porozumět předmětnému právnímu úkonu a jeho důsledkům. Pokud poskytovatel sociální služby dojde k závěru, že to klient splňuje, tak doporučuji vše písemně dokumentovat, (v některých případech s ohledem na předběžnou opatrnost, včetně přítomnosti svědků u prováděného úkonu).

Existence plné moci neznamená, že klient sociální služby nemůže sám jednat. Jinými slovy – plná moc nezbavuje klienta samostatného rozhodování, tedy vůle osoby (zmocnitele) je „důležitější“ (a může být pro daný právní úkon odlišná, než je stanoveno v plné moci), než jednání osoby (zmocněnce) dle udělené plné moci.

Podle ust. § 446 občanského zákoníku: „Překročil-li zmocněnec zástupčí oprávnění a nesouhlasí-li s tím zmocnitel, oznámí to osobě, se kterou zmocněnec právně jednal, bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl. Neučiní-li to, platí, že překročení schválil.“

Pro úplnost uvádím, že možné způsoby zániku plné moci jsou taxativně vymezeny v ust. § 448 občanského zákoníku.

Dále je potřeba se na řešenou problematiku podívat optikou standardů kvality sociálních služeb (SQSS). Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, Příloha č. 2 Obsah standardů kvality sociálních služeb, SQSS č. 8 kritérium c), citace: „Poskytovatel podporuje osoby v kontaktech a vztazích s přirozeným sociálním prostředím, a v případě konfliktu osoby v těchto vztazích poskytovatel zachovává neutrální postoj.“

Výkladové materiály k implementaci SQSS do praxe jasně deklarují příklady špatné praxe poskytovatelů, viz např. “Pracovníci nevyváženě straní uživateli při řešení jeho konfliktů s osobami z blízkého okolí či jsou jednostranně loajální k jeho postojům, aniž by porozuměli zájmům a potřebám jeho příbuzných a blízkých.“[2] apod. Obsahové vymezení standardu č. 8 se tak vztahuje i na finanční záležitosti klientů. K tomu je nutné dodat, poskytovatelé ve většině případů nedisponují přesnými a úplnými informaci o složitých rodinných (mezilidských) či příbuzenských vztazích v rodině klienta. Náležitá identifikace pohnutek (příčin) často komplikovaného jednání a chování širšího sociálního okolí klienta v realitě klientů tak není mnohdy dostatečně realizovatelná, tudíž poskytovatel sociálních služeb nemůže být „soudcem“.  

Závěr

„Luxování účtů“ klientů pobytových sociálních služeb ze strany rodin a dalších příbuzných bohužel není vůbec ojedinělým jevem.

Sám jsem v prosinci 2020 řešil případ v domově pro seniory, kdy vnuk t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v podstatě vydíral svoji babičku s tím, že pokud mu nepošle peníze, tak ho nepustí z vězení předčasně na podmínku. Rodinní příslušníci jsou mnohdy velmi flexibilní a kreativní, co se týká zdůvodnění požadavku na získání peněz klientů pobytových sociálních služeb.

Klienty je třeba přiměřeně chránit z pohledu poskytovatele, nicméně se obávám, že poskytovatelé sociálních služeb v tomto případě, většinou tahají za ten kratší konec provazu.

Vzhledem ke shora uvedenému je přínosné, že k této problematice vznikla diskuse, která využívá platformy odborného časopisu Rezidenční péče.

PhDr. Miloš Sládek, Ph.D., MSc.

 

[1] HAUKVITZOVÁ, K. Omezuje udělení plné moci zmocnitele na jeho právech? In Sociální služby I – Užitečné informace pro manažery. Tábor: APSSČR, 2016, s. 113-115. ISBN 978-80-906320-4-2.   

[2] Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe – Průvodce poskytovatele, 1. vyd. Praha: MPSV, 2002. 112 s. ISBN 80-86552-45-4.