Hvězdný rok Karly Foltové

Karla Foltová z ostravského Čtyřlístku – centra pro osoby se zdravotním postižením – má za sebou bez nadsázky opravdu hvězdný rok. Začal už tím, když se loni v červnu podařilo Karle získat stříbrnou medaili na Světových letních hrách Speciálních olympiád v Berlíně, kterou vybojovala ve dvouhře žen nad svými dvěma největšími rivalkami z Indie a Pákistánu. Zlato jí pak jen o vlásek uniklo, když ve finále podlehla v pěti setech chorvatské reprezentantce.

     Světové letní hry Speciálních olympiád představovaly nepochybně vrchol dosavadní sportovní kariéry devětačtyřicetileté Karly Foltové, která je už řadu let skvělou reprezentantkou svého města a České republiky v nejrůznějších celostátních i mezinárodních soutěžích, a to jak ve stolním tenisu, tak v jiných sportovních disciplínách (lehké atletice, bocce a dříve také v plavání nebo přehazované).  

    Karla je tak jednou z nejsilnějších sportovních opor ostravského Čtyřlístku, který trvale podporuje sportovní aktivity svých klientů, z nichž mnozí v minulých letech dosáhli vynikajících výsledků v domácích i mezinárodních soutěžích a olympiádách. „Jsem si jistá, že kdyby Karla mohla hrát fotbal, byla by nepochybně i výborná fotbalistka…“ říká s trochou humorné nadsázky její trenérka Vlaďka Kaločová a dodává: „Karlu charakterizuje především velká houževnatost, která jí pomáhá překonávat nedostatek sebedůvěry. Každý neúspěch si velmi bere k srdci, ale o to víc se snaží být co nejlepší. A vyplácí se jí to. Je velmi univerzální, dokáže se postavit ke každému sportu a je skvělá v každém týmu. Její cílevědomost ji přivádí k většině úspěchů, kterých se jí daří dosáhnout nejen ve sportu. Kromě jejího loňského úspěchu na Světových letních hrách Speciálních olympiád v Berlíně se jí na podzim podařilo dosáhnout na vítězství v Národním turnaji Speciálních olympiád ve Dvoře Králové, odkud si také odnesla cenu Fair play sportovkyně. A fair play přístup uplatňuje Karla i ve svém životě: je velmi empatická, ochotná pomáhat každému, kdo to potřebuje. Karla by se zkrátka rozdala…“      

     Karliny sportovní úspěchy nezůstaly bez povšimnutí ani na domácí půdě. Ve veřejné anketě statutárního města Ostravy byla letos nominována na udělení titulu Sportovec roku jako všestranná sportovkyně, reprezentující své město i Českou republiku, a tato nominace byla naplněna. Letos v červnu přebírala z rukou primátora města Ostravy Jana Dohnala ocenění Sportovec roku v kategorii Nejlepší handicapovaný sportovec. Tato (nejen pro Karlu Foltovou) mimořádná událost, se odehrála na pozadí mezinárodního beachvolejbalového turnaje Ostrava Beach Pro 2024, konaného v Dolní oblasti Vítkovic za pozornosti tisíců diváků z České republiky i ze zahraničí. Ve více než třicetileté historii ostravského Čtyřlístku se tak Karla Foltová stala již třetí klientkou, jíž se podařilo získat toto prestižní ocenění města Ostravy v kategorii „nejlepší handicapovaný sportovec“. V této ostravské sportovní „síni slávy“ se tak letos Karla Foltová ocitla mimo jiné i vedle takové sportovní legendy, jakou je vzpěrač Hans Zdražila, který toto ocenění obdržel právě v kategorii „sportovní legenda“.

      Čtyřlístek je domovem Karly Foltové již dvacet čtyři let. Skoro se ani nechce věřit, čím vším prošla, než dospěla tam, kde je dnes. Vlastní matka se jí po porodu zřekla a Karla se hned z porodnice ocitla v kojeneckém ústavu. Cesta z „kojeňáku“ pak vedla rovnou do dětského domova. Nejdřív Rožnov, pak Zašová, Valašské Meziříčí a zpátky do Ostravy, kde se narodila. „Z děcáků si mě vždycky někdo na čas vzal, ale nikdo mě doopravdy nechtěl,“ vzpomíná dnes na léta dětství Karla. Kdo by také stál o holčičku, která skoro nevidí, odstávají jí uši a má předkus. Říkali o ní, že je „neadoptovatelná“. Až se našla žena, pěstounka, která už vychovávala kromě svých vlastních tří dětí dalších osm s podobným osudem, jaký měla Karla. Když bylo Karle osm let, začala ji budoucí „máma“ Pavla Martonová v „děcáku“ navštěvovat. Po Karliných desátých narozeninách ji přijala do své velké rodiny. „Když si mě máma brala, řekli jí v děcáku, že fakt nejsem vhodná do rodiny. Trpěla jsem epileptickými záchvaty, třásly se mi ruce, neuměla jsem psát a ve škole jsem měla samé pětky… Ale máma si vzala do hlavy, že když mám zdravé ruce a nohy, všechno se dá zvládnout a že na člověku je nejdůležitější, jestli má dobré srdce. A tak mě začala připravovat na život. Nechala mi přeoperovat odstávající uši i předkus, díky ní nosím brýle a můžu pořádně vidět, naučila mě poctivě pracovat. Bydleli jsme v domku v Ostravě-Michálkovicích, kde byla i velká zahrada a pořád dost práce. Máma byla hodně přísná, někdy až tvrdá, ale díky ní jsem se hodně naučila.“ Ze základní školy se Karla později dostala do Středního odborného učiliště zemědělského v Městě Albrechticích, aby se pak mohla uplatnit v zemědělství, ale když pak v Albrechticích práci nenašla, studovala ještě další tři roky rodinnou výchovu. Po škole pracovala nějakou dobu jako ošetřovatelka koní na soukromé farmě v Hlučíně. Pak ale nastal zlom, když se Karla pokusila o sebevraždu. Důvod tkvěl v rodinných vazbách a snad i v přecitlivělosti, vztazích mezi matkou a početnými sourozenci, vlastními i nevlastními. Do dětského domova už se Karla vrátit nemohla, domů také ne, a tak ji „odložili“ do ústavní péče. S bývalou rodinou však kontakty nepřerušila. Adoptivní maminka jí umřela v 85 letech. Karla tehdy ještě netušila, že při vší té smůle pro ni bude „ústav“ nakonec znamenat i šťastné řešení. Hodně jí tehdy pomohl svým lidským přístupem i radami vedoucí chráněných dílen tehdejšího Ústavu sociální péče pro osoby s mentálním postižením (dnes Čtyřlístku – centra pro osoby se zdravotním postižením) Roman Škrabálek. Karla se učila novým dovednostem, postupně získávala víc zkušeností i sebedůvěry. Brzy po svém příchodu se zapojila do volnočasových aktivit klientů organizace a díky tomu mohla prověřovat své další možnosti a schopnosti. A také se tady seznámila se skvělými lidmi, kteří jí dál pomáhali (a pomáhají) a vedli ji. Velkou oporu má i ve své současné opatrovnici, paní Lence Foldynové, zkušené pečovatelce.

     „Já musím pořád něco dělat, kdyby ne, byl by ten můj život moc smutný a chytaly by mě deprese,“ svěřuje se Karla Foltová. „Pořád potřebuju nějakou změnu, lidi kolem sebe. Ve Čtyřlístku jsem se zapojila do sportu – dřív jsem závodně plavala, hrála přehazovanou, boccu, kuželky, pak přišel i stolní tenis a lehká atletika. Když umřela máma, přihlásila jsem se ještě na bubny a hraju teď se skupinou Rytmy. Hodně mě baví, že při tom všem můžu cestovat a poznávat nová místa a lidi. Jsem moc vděčná naší trenérce, Vlaďce Kaločové, která teď vede i skupinu Rytmy. Vlaďka je zlatá, kdyby jí nebylo, nebylo by nic, protože sporty i bubny – to je pro nás radost a velký relax…“

     Karla žije ve svém bytě v Podporovaném samostatném bydlení, pracuje jako skladní na zkrácený úvazek, v pojízdné kavárně Mental Café, anebo ve stálé kavárně To místo v centru Ostravy. Ve volném čase chodí trénovat stolní tenis, zkoušet se skupinou Rytmy a mezi tím se účastní různých sportovních soutěží nebo turnajů a s „Rytmáky“ také koncertů a festivalů v celé České republice.

      Letos v září čeká Karlu Foltovou další velká událost: získala ocenění v kategorii „Hrdinové handicapu“ v projektu Rekordy handicapovaných hrdinů, realizovaném každoročně s podporou Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, statutárního města Ostravy a Nadace ČEZ. Na slavnostním setkání v zasedací síni Krajského úřadu Moravskoslezského kraje bude při této příležitosti oceněna spolu se svým kamarádem, sportovním i hudebním souputníkem ze Čtyřlístku – Janem Polhošem. Oběma tento úspěch velmi přejeme, neboť svědčí o tom, že i když člověk může mít na počátku života „karty špatně rozdané“, neznamená to ještě osudovou smůlu. Karla Foltová a vlastně i Honza Polhoš při své píli a nezdolném odhodlání jsou toho živým důkazem.

Text: BOHDANA RYWIKOVÁ

Fotografie: autorka a VLADIMÍRA KALOČOVÁ