KDYŽ BŮH DÁ 

    „Proč mi měří tlak, když mě to tak bolí? Proč mi ubližují kvůli něčemu, co je nepodstatné? Vždyť dneska už umřu. Vím to,” řekla mi dneska babička na JIP a já jí nedokázala odpovědět. Byla docela v ráži a pokračovala tím, že mi vrazila jejího terapeutického medvěda, abych ho dala Frederikovi. Až umře, prý by se musel vyhodit, protože dětem se nedávají medvídci po nebožtíkovi.  Babi je děsně praktická a škrt, a to až do poslední chvíle.

    „Proč mě nikdo nebere vážně? Vždyť poznám, jestli je mi zima nebo horko. Jestli mám žízeň nebo teplotu. Vůbec nerespektují, co chci já. Nasadí mi ponožky, ale já je nemám ráda, škrtí mě, chci mít nohy z pod peřiny. Já tu umírám a nikdo mě nerespektuje.” Vidět ji takhle v ráži je něco krásného i děsivého zároveň. Ta forma byla roztomile úsměvná, obsah mrazil. Myslí si, že zemře a já si to myslím taky. Nevím, jestli dnes nebo za týden, ale bude to už brzo. Prý je připravená, na nikoho se už nezlobí, je v klidu a může to přijít.

    Včera ještě chtěla volat policii, aby ji pustili domů na reverz, řekla sestrám, že se smějí jako krávy a citovala pasáže z knihy o Gulagu, dneska je ale srovnaná, klidná a připravená odejít. Trochu to vypadá jako by se pokusila z nemocnice dostat po zlém a když to nejde, tak vidí jedinou možnost to tu zabalit kompletně. Bohužel s ohledem na zdravotní stav, který se horší, je ta druhá varianta pravděpodobnější. Vlastně jistá. Ostatně smrt je jediná jistota v našich životech.

    „Proboha, proč jsi tak žoviální, když ti říkám, že dneska umřu?!” rozčiluje se. „Babi, já nejsem žoviální, jen se tě ptám, jak to víš, že zemřeš, jaký je to pocit? Chci to vědět,” vysvětluju a doufám, že jsem se jí nedotkla. Prý to ví. Je to jasný. Cítí, jak jí vypadává hlava. Špatně se jí dýchá, když pije. Nemůže už nic. A je se vším smířená. Jen by si dala banán a ten jí nedovolí. Prý by ho vyzvracela. Ale ona ho přece rozkouše na kaši, vyjednává. Má žízeň, nemůže nic a ani banán prý nedostane.

    Polemizujeme o banánu, o tom, co se smí a nesmí a já pořád koukám na hodinky, protože brzo budou končit návštěvní hodiny. Oklikou se zpátky dostáváme ke smrti, k místu, kde chce být pohřbená, jakou hudbu by si přála a co chce napsat na parte. Poděkuje mi, že jsem s ní byla v jejích posledních dnech a chce mě držet za ruku. Pak se vracíme opět k banánu s tím, že jestli tu i zítra bude, zkusím ho vyřešit. Vím, že banán nesmí, a tak raději říkám: „Když Bůh dá!” A ona mi odpovídá: „Buď vůle tvá!” Ostatně to ji mám nechat napsat na parte. Píseň chce veselou, Čechy krásné, Čechy mé. Spolu jsme si ji dneska zase po letech zazpívaly a vzpomínaly na všechny sloky. Má hlad a žízeň a chce už umřít, nechce jít do nebe jako kost a kůže, což mě pobavilo.

    Píseň Čechy krásné Čechy mé milovala i moje první babička. Než umřela, tak mi řekla, že už nemá sílu znovu bojovat. Že se z ležáka dostala do fáze chodítko a gramofon, a že ji to dalo hodně práce, a že to znovu nedá. Rozloučila se se mnou, následující den už nekomunikovala a v noci umřela. I ona věděla, že je to tu, a i tak nebyla jiná možnost než odcházet v osamění a v nemocničním pokoji s cizími lidmi. Náš systém není na tyhle momenty připravený. Nemáme v nemocnicích místnosti, kde se už neléčí, ale odpočívá a loučí, paliativních lůžek je málo a místo abychom někoho drželi za ruku, raději tu ruku použijeme pro měření tlaku a splnění předepsaného úkonu.

    Držela jsem ji dnes za ruku, dokud neskončily návštěvní hodiny a pak si vzala medvěda i s identifikační visačkou a šla zpátky do haly, kde máma hlídala Frederika.  

    V nemocničním areálu se při odchodu rozezněla Modlitba pro Martu, bylo něco po 17 hodině a říkala jsem si, že by mě zajímalo, jestli babi tu píseň slyší. Byla jsem ráda, že jsem mohla být s ní, vím, že personál dělá maximum, všichni jsou milí, i když se smějí jako krávy , ale i tak si neodpustím komentář mé kamarádky: „Mrzí mě, že tam umírá sama…Kde to k…a jsme, že musíme umírat v návštěvních hodinách?”

    Jestli se babi sekla nebo ne, to se dozvím zítra. Raději jsem cestou z nemocnice sháněla o státním svátku banán, protože s ní jeden nikdy neví. Když Bůh dá…

Jindra Bohynje TUŽILOVÁ