Důchodová „reforma"
Špatné návrhy a neřešené otázky
V okamžiku, kdy čtete tyto řádky, probíhá pravděpodobně v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR diskuze nad novelou zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, kterou chce vláda prosadit tzv. důchodovou reformu. Jakkoli o potřebě důchodové reformy nikdo (ani já) nepochybuje, je nutno jednoznačně konstatovat, že předložený návrh novely zákona žádnou komplexní reformu nepředstavuje, jde pouze o soubor několika vybraných řešení, jejichž cílem je jediné – snížit schodek na tzv. důchodovém účtu a reagovat na očekávané demografické trendy. O efektivnosti navrhovaných řešení je však možno s úspěchem polemizovat, naopak řada kroků, která by úspěšně přispěla k realizaci definovaných cílů, je zcela opomenuta.
Se kterými návrhy lze polemizovat?
V první řadě se jedná o navrhované další postupné zvyšování věkové hranice pro vznik nároku na důchod.
Ke zvyšování této věkové hranice dochází u nás pravidelně od r. 1996, podle předloženého návrhu by se věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod měla po dosažení 65 let každý rok dále zvyšovat o jeden měsíc, přičemž žádný horizont, kdy by se s tímto zvyšováním skončilo, není doposud stanoven. Obdobná snaha tady už jednou byla, v r. 2011 obdobné řešení prosadila Nečasova vláda. Pokud by toto řešení bylo přijato, ČR by se podle dostupných informací stala jedinou zemí v Evropě, která nemá stanovenou dlouhodobě pevnou věkovou hranici pro vznik nároku na starobní důchod.
Na zvyšování věkové hranice pro vznik nároku na důchod se však nelze dívat izolovaně, s rostoucím věkem klesají např. fyzické schopnosti i praktické dovednosti člověka, což se projevuje ve zvyšující se nemocnosti s rostoucím věkem, zaměstnavatelé často nemají zájem o zaměstnávání osob v předdůchodovém věku, výrazným způsobem roste počet předčasných starobních důchodů (k 30. červnu 2024 bylo vypláceno více než 754 tis. předčasných starobních důchodů, tj. 31,8 % z celkového počtu vyplácených starobních důchodů). Vývoj počtu předčasných starobních důchodů je znázorněn na grafu č. 1.
graf č. 1:
pramen:
vlastní zpracování podle dat ČSSZ
Vláda přitom ve svém návrhu říká, že český důchodce by měl cca 21,5 roku strávit v důchodu. Pokud se ale podíváme do aktuálních úmrtnostních tabulek zjistíme, že 65letý muž bude pobírat svůj starobní důchod přibližně 16,7 let, zatímco 65letá žena přibližně 20,43 let. Nejedná se v tomto smyslu o diskriminaci mužů? Pokud by úmrtnostní tabulky ukazovaly, že ženy budou pobírat důchod kratší dobu než muži, feministické organizace by jistě již hlasitě prosazovaly potřebu rovného přístupu k době pobírání starobního důchodu…
Další – z mého pohledu nejvýznamnější – změnou v předloženém návrhu novely zákona je postupné snižovaní některých parametrů, na jejichž základě by se měl v následujících letech důchod vypočítávat. To ve skutečnosti bude znamenat, že postupně bude docházet ke snižování relativní úrovně nově přiznávaných starobních důchodů, proti současné úpravě by mělo dojít ke snížení až o 8 %. Může se sice zdát, že „o nic nejde", ale pozor! Ve skutečnosti to znamená, že v cílovém řešení dostane důchodce ročně místo 12 důchodů důchodů pouze 11… V tomto smyslu je předložený návrh zcela jistě v rozporu s Nálezem Ústavního soudu č. 135/2010 Sb., který na základě návrhu Krajského soudu v Ostravě zrušil tehdejší způsob výpočtu důchodu vzhledem k vysokému rozsahu sociální solidarity, který potlačoval zásluhové principy v tomto výpočtu. Ústavní soud přitom zdůraznil, že „při existenci celé škály důchodových systémů a způsobů konstrukce důchodových dávek je nutno zvolit takovou variantu, do níž budou promítnuty všechny principy sociální politiky". Je zřejmé, že nově navrhovaný způsob výpočtu důchodu opět výrazně prosazuje princip solidarity na úkor principu ekvivalence. Jeho přijetí zcela jistě povede k pauperizaci důchodců. Tvůrci návrhu mylně vycházejí z teze, že díky předchozím valorizacím důchodů se důchodci v minulých letech měli relativně dobře, ekonomické krize a katastrofální politika EU v oblasti energetiky však vedly k tomu, že rostoucí ekonomické náklady jim nestačil kompenzovat jejich příjem z důchodového zabezpečení, ale hledali i další finanční zdroje v sociální oblasti, aby pokryli rostoucí ekonomické náklady, např. počet příjemců příspěvku na bydlení ve věku 65 + na celkovém počtu příjemců této dávky se mezi lety 2010 a 2022 prakticky ztrojnásobil [1].
Třetí změnou, se kterou lze úspěšně polemizovat, je navrhované zrušení zvyšování starobního důchodu za výdělečnou činnost vykonávanou souběžně s jeho pobíráním v plné výši a nahrazení tohoto benefitu slevou na pojistném. Jakkoli se tento návrh může jevit pro příjemce starobního důchodu velmi zajímavý, z makroekonomického pohledu je nutno konstatovat, že povede ke zvyšování schodku na důchodovém účtu, a tedy následně i k tlakům na další snižování valorizace již vyplácených důchodů. Podle Sčítání lidu, domů a bytů pracovalo v r. 2021 celkem 565 811 starobních a invalidních důchodců s různou mírou intenzity. Za fiktivního předpokladu, že všichni tito důchodci pobírali průměrnou mzdu (v r. 2023 dosáhla úrovně 43 341 Kč), slevou na pojistném by získali měsíčně částku 2 817 Kč (v porovnáním se stávajícím zvýšením starobního důchodu o několik desítek Kč), příjmy z důchodového pojištění by ale poklesly o 19,1 mld Kč, tj. o 3,2 % celkových příjmů systému důchodového pojištění. Byť lze předpokládat, že většina příjemců starobního a invalidního důchodu nemá tak velký výdělek z ekonomické aktivity (často pracuje pouze na částečný úvazek), dopady do důchodového účtu by byly i tak značné. Stávající forma zvyšování důchodu bez jakékoli vazby na výši zaplaceného pojistného je v rozpočtu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, princip ekvivalence mezi těmito veličinami neexistuje. Jakkoli je tedy tento návrh v souladu s principem ekvivalence z pohledu samotného příjemce důchodu, z makroekonomické hlediska by prohloubil schodek na důchodovém účtu. Jediná spravedlivá forma podpory ekonomické aktivity příjemců důchodů je každoroční přepočet výše jejich důchodu na základě výše odvedeného pojistného za uplynulé období.
A o čem se vůbec nemluví?
V první řadě se jedná o tom, zda by měl být i nadále umožněn plný souběh příjmu z ekonomické aktivity s pobíráním starobního a invalidního (i částečného) invalidního důchodu. Je potřeba jasně říci, co je to důchod.
Další otázkou zůstává, zda by neměl být omezen souběh starobního a vdovského/vdoveckého důchodu např. na dobu 3 let. Řada seniorů po úmrtí svých partnerů po určité době od jejich smrti nachází nové partnery, k jejich následnému sňatku však nedochází právě z toho důvodu, že uzavřením nového sňatku nárok na pozůstalostní důchod zaniká. Nevede tedy neomezená doba pobírání vdovského/vdoveckého důchodu v souběhu s důchodem starobním k účelovému chování příjemců těchto dávek?
Vůbec se nediskutuje o tom, zda by neměla být zavedena povinnost každého občana v produktivním věku od určitého věku (např. od 35 let) zapojit se do systému doplňkového důchodového spoření. V této souvislosti je nutno kriticky hodnotit skutečnost, že od července t.r. nemají příjemci starobního důchodu, kteří jsou i nadále účastníky doplňkového důchodového spoření, nárok na poskytování státního příspěvku. Skutečnost, že si i nadále přispívají do svého penzijního fondu a penzi z tohoto systému nečerpají, protože si ji odkládají na pozdější dobu tak, aby byli schopni pokrýt budoucí náklady např. na případné poskytování sociálních služeb ve vyšším věku, jejich odpovědná příprava na stáří je tedy ze strany státu zničena. Proč se tedy stát diví, že tito účastníci svoje úspory z tohoto systému zpravidla jednorázově vybírají?
Posledním řešením, o kterém považuji za potřebné se v této souvislosti zmínit a o kterém se vůbec nediskutuje, je možné zvýšení sazeb pojistného na důchodové pojištění, ke kterému stejně – dříve nebo později – bude muset ČR z důvodu stárnutí populace sáhnout. Prostor pro toto zvýšení tady existuje dostatečný, podle dat Eurostatu činila úhrnná daňová kvóta v r. 2021 35,4 %, přičemž průměr zemí EU ve stejném období byl o 5,6 p.b. vyšší a dosáhl hodnoty 41,0 %.
Je tedy zřejmé, že i nadále vláda ve svých rozhodovacích krocích týkajících se hmotného zabezpečení seniorů chápe tuto sociální skupinu jako hrozbu pro národní hospodářství [2], jako skupinu, která se nemůže vůbec bránit. Vláda vůbec nebere v potaz hodnoty, které senioři vytvořili a na jejichž základě ona může dnes realizovat svoje kroky ve všech oblastech společenského i politického života. Dožil jsem se kruté reality…
Doc. LADISLAV PRŮŠA