DŮSLEDKY NEKONÁNÍ

Portál Forum24 uveřejnil 23. února článek „Spor o valorizaci důchodů je první výstřel války generací". Ekonom Vít Hradil upozorňuje, že „důchodci jsou jedinou společenskou skupinou v Česku, které může být probíhající inflační vlna prakticky ukradená ... systém valorizace důchodů jim totiž garantuje stoprocentní kompenzaci inflace, ... zatímco občanům v produktivním věku jejich zaměstnavatelé úměrně k rostoucím cenám ani zdaleka nepřidávají, důchodcům stát ano. ... Zda je morálně obhajitelné, aby právě důchodci byli jako jediní před důsledky nepříznivého ekonomického vývoje zcela chráněni, není na posouzení ekonomů. Těm přísluší spíše hodnocení, zda je to udržitelné. Což není." Následuje popis, k jakému deficitu financí by takový vývoj v krátké době vedl.

Realistický článek, ale připomínka k jeho názvu: Nezažíváme „první výstřely", ale pozdní důsledky řadu desetiletí trvající „války generací", která byla v Česku spuštěna za reálného socialismu obětováním důchodců „mládí a budování komunismu" s upozaděním seniorské problematiky. Obtíže současných penzistů i povědomí o nich jsou dozvukem toho, jak byli lidé po roce 1948 vyvlastněni, jak v nich byl pocit zodpovědnosti za sebe nahrazen závislostí na státu, který pak vytvořil nízkopříjmové a nízkonákladové „socky, prdůchy, důchodky, důchoďáky" pro „postproduktivní", o kterých zpíval Karel Kryl: „Kalhoty roztřepené na vnitřní straně, zápěstí roztřesené a seschlé dlaně, kterými žmoulá kůrku chleba sebranou z pultu v závodce. Tak tedy říkejme mu třeba důchodce." I proto se uvažovalo o přijatelnosti „green dealu", i když by ho naši důchodci nezvládli, takže by u nich vyvstal - v zájmu dětí a vnuků - problém nazvaný později u vyloučených chudých Britů „heat or eat", teplo, nebo jídlo.

Jde o syrovou prezentaci dílčích problémů v obřím, vnitřně provázaném komplexu, který můžeme označit jako „život ve vyšším věku" nebo „postavení starších lidí ve společnosti". Patří sem reálná výše penzí včetně jejich průběžných úprav podle inflace či průměrné výše/mediánu mezd – nízká úroveň penzí hrozící za inflace osobními katastrofami, je důvod valorizací (penzisté si navýšení „zálohovali" nedůstojně nízkým důchodem). Patří sem i podmínky nároku na penzi, náklady na sociální služby a tím jejich dostupnost, age-management zvyšující zaměstnanost starších lidí, potřeba lidské práce, výkonnost a produktivita ekonomiky, vytváření a využívání nepenzijních zdrojů pro život ve vyšším věku, aktivní modulování funkčního zdraví stejně jako podmínek pro „normální" život funkčně limitovaných velmi starých lidí (dopravní sítě, vstřícné nastavení dopravních, architektonických a urbanistických pravidel atd.).

To vše zapadá do evolučního překlápění krátkověké populace s vysokou nadúmrtností do přirozeně dlouhověké společnosti s vysokou nadějí dožití. Je to pozitivní (co by lidé dříve dali za dlouhý život), ale není to snadné a hlavně, není to automatické, samospádné. Slavný citát G. K. Chestertona říká: „Nevěřím v osud, který na lidi dopadá, ať jednají jakkoliv, ale věřím v osud, který na ně dopadá, pokud nejednají." A právě to se děje Česku s populačním stárnutím. Dopadá na nás osud v důsledku nekonání, opovážlivého spoléhání, že ono to nebude tak horké. Máme deficity jak efektů strategické dlouhodobé prozíravosti (nejde o strategické plány a národní programy, těch bylo habaděj, ale o jejich realizace, které se neuskutečnily), tak především deficity pružně průběžné adaptace na vynořující se problémy, deficity krátké zpětné vazby. Dojde tak na skokově nápadné korekce – výše a valorizace penzí, věku odchodu do penze, hranice chudoby, standardů služeb ...

Pořád je čas na sociální inovace, kompromisy a hledání konsensu – ke stabilizaci veřejných financí, ale především k vytvoření podmínek pro participaci a subjektivně kvalitní život všech věkových vrstev. To je přeci vlastní smysl politiky jako spravování pospolitosti, obce, smysl nadřazený ovládavému vládnutí, bojům o moc, válkám mladých se starými, ženských s chlapy, boháčů s chuďasy, buržoustů s proletáři, venkovanů s měšťáky, intošů s nevzdělanci, ekologů s průmyslníky ... Strašidelný obraz roztříštěné společnosti bez základního srozumění. Lépe je podpořit generační inteligenci, mezigenerační solidaritu, pochopení dlouhověké společnosti a pojetí pokročilého věku v ní včetně penzijního systému.

ZDENĚK KALVACH