Jana a Mirek Hanušovi

Největší odměnou je rozesmátý spokojený senior

Jana Hanušová, narozená 1962 v Praze, tanečnice,  choreografka, manželka herce Miroslava Hanuše,  matka tří dcer, cestovatelka a spisovatelka. Poslední dva roky je terénní pracovnice v sociálních službách.  Vyměnila divadlo za péči o seniory a je zaměstnaná v Charitě Starý Knín. O tom, jak vidí své klienty napsala knihu Rádio v mrazáku, která vtipným způsobem reflektuje její novou profesi. 

Miroslav Hanuš, narozen 1963 v Praze, vystudoval DAMU a 30 let byl ve stálém divadelním angažmá (naposledy v divadle v Dlouhé v Praze). Poté, co odešel na volnou nohu, hostuje ve Švandově divadle, Na Fidlovačce, jezdí po republice s komedií Zkurvení havlisti. Režíruje, píše scénáře a písňové texty.  Poslední roky má hodně práce v televizi a filmu. (Seriály Případy 1. oddělení, Ulice, televizní minisérie Podezření, Iveta, filmy Nikdy nejsme sami, Šarlatán, Domestik). Je velký kutil, milovník hor a v roce 2019  tanečník StarDance.  

Manželé Hanušovi vychovali tři dcery a společně s nimi se starali o Jany tátu, který už nemohl bydlet sám. 

Paní Hanušová, především vám i manželovi děkujeme, že jste si i při svém vytížení našli chvilku na náš rozhovor. První otázka: vaše pečovatelská role začala v souvislosti s péčí o tatínka. Byla asi zapojena celá rodina… Jak dlouho jste se starali a s jakými peripetiemi?

Táta byl u nás čtyři roky a zpětně musím říct, že to byly krásné čtyři roky. Ne vždycky se mi to ale v tu chvíli zdálo. Když jsem pečovala 4. rok, mnoho věcí i maličkostí mě popudilo a tu práci jsem nedělala s radostí, musela jsem si najít terapeutku, a společně s ní jsem znovu našla radost při péči o tatínka. Dlouhodobý závazek, který dáváte, je třeba opravdu dobře promyslet už proto, že nevíte, na jak dlouho vaše smlouva platí .

Z hlediska vašich dnešních zkušeností – jaký byl tatínek „klient“?

Táta byl chytrý a báječný chlap. Můj problém byl v tom, že postupem času se obyčejné věty, kterými lehce kritizoval můj přístup k němu, staly rozbuškou, musela jsem najít způsob jak těmhle třecím plochám odolávat. 

Péče o nemocného seniora je psychicky i fyzicky velmi náročná, a oba jste dost vytížení, nenarušila péče o tatínka vztahy v rodině? Nebo naopak posílila? 

Péče o tátu byla opravdu náročná a my byli pracovně velmi vytížení, ale protože táta byl vynikající dědeček, měl nadstandardní vztahy s vnučkami.  Pomáhaly úplně přirozeně při péči o něj a nebylo jim nic zatěžko, v tom jsem měla výhodu. Byla jsem hrdá na Mirka a děti, jak se k tomu postavili, takže určitě vztahy v rodině to harmonizovalo. 

Využívali jste i pečovatelské služby. Jaká je podle vás jejich dostupnost? A je k dispozici dost informací a pomůcek pro neformální pečující?

Nejdřív jsem pečovala sama spolu s rodinou, a i když se rodina hodně angažovala, garantem péče jsem byla já. Proto jsem dala výpověď na DAMU, kde jsem 30 let učila pohyb, a věnovala se péči naplno. Myslím si, že to byla chyba. Pečovatelskou službu jsem využívala až posledního půl roku a všem, kdo jsou v podobné situaci, bych doporučila, ať se nevzdávají svojí práce, koníčků a jiných radostí a najmou si pečovatelskou službu dřív než já.

Co se týká informací, těch je podle mého názoru na internetu příliš. Člověk, který hledá pomoc, se těžko orientuje, na co má nárok a co udělat nejdřív. Já jsem se objednala na konzultaci do Cesty domů a požádala o radu Úřad práce, sociální odbor.

Při pandemii jste začala na půl úvazku pracovat jako terénní pečovatelka. Neměla jste potřebu si na chvíli od této práce odpočinout?

Opravdu jsem začala pracovat jako terénní pečovatelka  v  kovidu a bylo to hodně náročné, vstoupila jsem do situace, kdy rodina nebo někdo ze seniorů měl kovid, a já chodila ve skafandru.  A pořád mě to těší a baví, je to víc, než dva roky a zatím skončit nechci.  Je to možná taky tím, že jsem o tom, co prožívám, napsala knihu. Vyšla v nakladatelství Albatros a velmi rychle se rozprodala, snad bude ještě dotisk.

Častěji se setkáváte s umíráním. Jak to s tím máte? Ač třeba nechcete, nějaký vztah si ke klientům vytvoříte…

S umíráním jsem se v Charitě setkala hned na začátku, a to jako pečovatelka, která doplňuje služby mobilního hospice Cesta domů. Tuhle věc mám vyřešenou, prožila jsem si naplno umírání táty, takže všechno ostatní dělám s vědomím toho, co to znamená, co to obnáší. Nevyhledávám a nevytvářím si nějaké bližší vazby, všechny svoje slzy jsem vyplakala s tátou, teď už jenom pracuji. 

Jak je podle vás hodnocená práce pečovatelů – finančně i společensky? A vůbec, co si myslíte o skutečnosti, že terénní pracovnice má hodinovou mzdu menší než uklízečka?

Ohodnocení práce pečovatelů není určitě dostatečné, neznám řeč čísel a i mě by zajímalo, jak je to ve srovnání s ostatními zeměmi Evropy, ale upřímně: kdybyste viděla plat docentky na umělecké vysoké škole, tak se srovnání s platem uklízečky také nevyhnete.  Společenské postavení pečovatelek, myslím, není zas tak špatné, soudě podle ohlasů mých přátel, kteří mi vyjadřují podporu a obdiv. Největší odměnou je ale rozesmátý spokojený senior.

Mohla byste představit svou knihu Rádio v mrazáku? Jak a proč vznikla?

Impulzem pro napsání knihy byly služby u pana Maňoura (klient s Alzheimerovou chorobou, jméno je zástupné, samozřejmě v knize neuvádím nic, co by mohlo poškodit klienta nebo jeho rodinu).  Služba u něho byla vždy dobrodružstvím a často jsem za ty dvě hodiny zažila i několik příhod, které se pak v knize objevily. 

Nejdříve jsem založila blog, později mi nabídlo vydavatelství Albatros, že knihu vydá, a ve velmi krátké době se to opravdu podařilo. Teď jen doufám, že se podaří dotisk, kniha je vyprodaná. 

Vaše dcery říkají, že neznají nikoho, kdo toho tolik stihne. Stíháte i novou roli babičky?

Opravdu toho stíhám hodně, když otevřu svůj kalendář, zdá se mi, že je to náplň pro tři lidi (smích), ale mám své priority. Nová role babičky je ta nejmilejší a můj vnuk má vždycky přednost.

Dočetla jsem se, že jste se s manželem vzali po 18 letech společného života. Čí to byl nápad?

Mirek se vrátil z léčebny po velmi těžkém období našeho života a krátce potom jsem se jednoho dne probudila a zeptala se ho,  jestli by nebylo hezké se vzít. A pak už byl jen týden do realizace, bylo léto, nic jsme nekomplikovali, prostě jsme se oblékli, vzali rodné listy, děti a odjeli do Beskyd. Tam se vzali, večer jsme u ohýnku pekli živáňskou a radovali se společně. 

   Letos od této svatby uplynulo dalších 18 let. To už můžete porovnávat, co bylo lepší před svatbou, a co po svatbě… Pane Hanuši, nezačala vás žena po svatbě zanedbávat, když už byla „pod čepcem“?

Už si ani nepamatuju, kdy ta svatba byla, ale pamatuju si, že před ní a po ní to bylo totéž, takže jsem si říkal, že to byla docela dobrá akce. Bál jsem se totiž, jestli to po tom nebude horší. A bylo to lepší.

A když už jsme u čísel, letos vás čeká narozeninové jubileum. Chystáte velké oslavy? A jak se jako šedesátník cítíte? Jezdíte stále na motorce?

Na motorce jezdím stále a doufám, že budu ještě dlouho. Oslavy pokud možno nechystám. Mě to vždycky uvádí do rozpaků, takže si to nijak neužiju. A jako šedesátník se cítím (kdyby mě nebolela záda) jako zdatný šedesátník.

Velmi otevřeně jste v médiích mluvil o svých potížích, způsobených endogenní depresí. Mnoho lidí má podobné problémy, ale bojí se o nich mluvit, natož se léčit. Jak to probíhalo u vás?

Úplně stejně jako u nich. Jenom musíte pochopit v čem je váš problém a musíte sebrat odvahu najít pomoc. To znamená jít k odborníkovi, nikoli se o tom bavit s kamarády či s rodinou. To taky není špatné, ale pomoc najdete u profesionálů. Například u organizace Fokus, neziskové organizace, jejíž tváří jsem se stal při mediální kampani. https://www.fokus-praha.cz/

Jste mužem mnoha talentů, a tak i vaše účast ve StarDance byla úspěšná. Jak jste si to užil?

No, užil jsem si to asi tak, jako když se vydáte na výlet, který má 1500 km, takže na třicátém kilometru vás začnou bolet nohy a pak už v podstatě jenom trpíte. Jenom u toho máte frak.

U televizních diváků jste získal velkou popularitu rolí majora Korejse  v krimiseriálu Případy 1. oddělení, a kalendář, který se objevil v jednom z dílů, kde jste v různých převlecích, se prý prodává na internetových aukcích za značné částky.  Jak to s ním bylo?

Ano, ty částky jsou celkem neuvěřitelné. Původně to byla rekvizita do jednoho dílu. Nafotili jsme ho jen tak z legrace a rekvizitáři z něj udělali takový pracovní kalendář pro štáb. Po odvysílání diváci psali do televize a ten den strhli ČT internet. Televize se ho pak rozhodla vydat a tím pádem se z toho stal největší hit ze všech propagačních produktů, jak se říká moderně – merch.

Dvě z vašich tří dcer jsou také herečky. Asi jste jim to nerozmlouval?

To bych si vůbec nedovolil, mluvit jim do života. Já jsem jim to rozhodně nerozmlouval a klidně jsem jim to i doporučil. Jsem v té profesi šťastný a uživím se, tak by se to mohlo podařit i jim.

Koncem roku proběhla ve Východočeském divadle Pardubice premiéra hry Pan Kaplan má třídu rád, kterou jste zdramatizoval, a režírujete ji. Tato hra byla dlouho hitem v pražském divadle ABC. Jak se za ta léta změnila, zaktualizovala?

Samotnou hru jsem jen vylepšil o pár momentů, o kterých jsem věděl, že v ABC nefungovaly tak, jak jsem si přál. Takže trochu se změnila, ale protože je to hra o válečných utečencích, tak v dnešní době je to téma akcentované. Doba se změnila a tím ta hra se stala, bohužel, ještě více aktuální.

A co pro diváky chystáte v tomto roce? Na čem nyní pracujete?

Momentálně urputně pracuji na přípravě své hry pro kladenské divadlo, také vlastně politické grotesce, která se jmenuje Stalinův poslední western. A pak mě čeká podobné téma. To je text Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni. To budu dělat se svými studenty v divadle Disk na DAMU. A potom, po vánocích, bude mít premiéru ve studiu DVA moje hra o Miky Volkovi Jak umřít na rokenrol.

Děkuji vám za rozhovor.

Lenka Kaplanová