HUDBA JAKO SOUZNĚNÍ

 

Rozhovor Rezidenční péče s hudebníkem, pedagogem a zakladatelem Svatováclavského hudebního festivalu prof. Mgr. IGOREM FRANTIŠÁKEM, Ph.D.

 

Před více než dvaceti lety se na kulturní mapě Moravskoslezského kraje a města Ostravy objevil nový fenomén: Svatováclavský hudební festival. Přes tehdejší silnou konkurenci jiných, již zavedených hudebních festivalů, si rychle vydobyl prestižní postavení i zájem publika. Jeho zakladatelem byl Igor Františák, uznávaný hudební pedagog a klarinetista, zakládající člen Stadlerova klarinetového kvarteta a souboru Ensemble Moravia. Svatováclavský hudební festival pod vedením Igora Františáka probíhá ve 25 městech Moravskoslezského kraje, je nejrozsáhlejším festivalem duchovní a staré hudby v České republice a patří zároveň do první pětice nejuznávanějších hudebních festivalů u nás.  

 

Jste uznávaným hudebním pedagogem a klarinetistou, jako sólista jste často vystupoval s předními filharmonickými i komorními orchestry a hudebním pedagogem. Přesto jste ještě před více než dvaceti lety investoval mnoho energie do vzniku jedinečného Svatováclavského hudebního festivalu. Co vás k tomu vedlo?

Jsem silně spjat s Ostravou a s ostravským regionem, a přestože jsem dostával řadu lákavých nabídek z Prahy i ze zahraničí, považuji za jedno z mých nejlepších rozhodnutí zůstat tady. Měl jsem zde svou rodinu, přátele, skvělé muzikanty, jakým byl Janek Rokyta (zakladatel cimbálové muziky Technik) nebo můj dlouholetý pedagog, docent Valter Vítek. Vděčím mu za mnohé, především pak za velkou důvěru, kterou mi dal a už během studia na univerzitě, kdy mi nabídl, abych mu dělal asistenta na fakultě umění, což pro mě byla obrovská pocta. Abyste rozuměli, to je v našem oboru něco jako „cechovní předávání“ z otce na syna. Dodnes svou práci vnímám více jako poslání, tedy abych i já předával vše, co jsem se naučil, svým studentům. Založení Svatováclavského hudebního festivalu se odehrálo v době, kdy jsem byl ještě mladý, bylo mi osmadvacet. Mé rozhodnutí úzce souviselo s mým vztahem k Moravskoslezskému regionu. Měl jsem už tehdy možnost hrávat se skvělými muzikanty z regionu – mimo jiné s operní pěvkyní Evou Dřízgovou-Jirušovou, s níž jsem muzicíroval i mimo tradiční prostory – koncertní síně a kulturní domy. Těch „dobrých“ v moravskoslezském regionu navíc mnoho nemáme, a proto jsme začali pořádat koncerty v kostelích. Ukázalo se, že jsou to jak akusticky, tak architektonicky velice zajímavá místa. A to byl impuls, abych při neformálních setkáních s přáteli a dalšími kolegy - Alfredem Strejčkem, Štěpánem Rakem a dalšími vyslovil myšlenku, zda by nestálo za to zkusit vytvořit sérii koncertů duchovní hudby. Už tenkrát jsem si také uvědomil, že když chce člověk začít „na zelené louce“, musí udělat něco opravdu pompézního. První ročník jsme chystali celý rok a měl 31 koncertů. Začali jsme ve velkém v podstatě s nulovým rozpočtem, takže řada muzikantů účinkovala benefičně. Jednoduše hráli zdarma, protože chtěli tuto myšlenku podpořit. A přestože v tomto regionu skoro nikdo nevěřil, že je možné zde uspořádat festival duchovní a staré hudby, Pán Bůh stál nad námi a přál nám. Byli jsme schopni dát dohromady den po dni 31 koncertů krásné hudby výhradně v sakrálních prostorách, což jsme udrželi celých těch uplynulých 20 let. Letos máme XXI. ročník a začali jsme před časem uvažovat o tom, jak bychom festival mohli modifikovat, protože mi moje zkušenosti potvrdily, že zajímavé prostory, jako jsou třeba řetízkové šatny Dolu Michal nebo Muzeum nákladních vozů Tatra, a samozřejmě zámky a hrady Moravskoslezského kraje, jsou ve spojení s živou hudbou velice atraktivní. Jde o unikátní propojení genia loci, krásy architektury, hudby, případně divadla, poezie, vizuálu. Dnešní svět je v podstatě založen na touze po mimořádných zážitcích. Proto pevně věřím, že naše motto „Koncert v kostele je zážitek“ není jen nějaká bublina, prázdná fráze, ale že lidé, kteří naše koncerty navštívili, tyto zážitky prožívají. Snažíme se vždycky přinést něco, co v běžné sezóně, třeba i v rámci celé České republiky, máme málokdy příležitost slyšet. Za období jednadvaceti let se nám podařilo uskutečnit 1280 koncertů, což je číslo, kterého jiné festivaly dosáhnou zhruba po padesáti letech. A věřím, že jsme výrazným způsobem pozměnili a posunuli kulturní mapu Moravskoslezského kraje a stali se zásadním partnerem pro všechny významné organizace a instituce, které zde působí. Byla to dlouhá cesta a tvrdá práce, ale věřím, že se nám podařilo vybudovat festival, který je dnes respektovaný, má své jméno a v rámci celé České republiky patří mezi pětici největších hudebních festivalů „klasické hudby“.

V této souvislosti mě udivuje, že stále držíte název Svatováclavský hudební festival, ale chybí to slůvko „mezinárodní“… Přitom máte jako rezidenční hosty takové ansámbly, jako jsou například Collegium 1704, Collegium Marianum nebo pravidelně hostující Pavel Haas Quartet, které častěji potkáváme v zahraničí než doma. Proč?

Běžně nad logem uvádíme, že SHF je největším mezinárodním festivalem duchovní a tzv. staré hudby v ČR. Pražské jaro či Moravský podzim svoje určení v názvu také nemají… Myslím si, že důležitý je především obsah. Svatováclavský hudební festival je už několik let členem České asociace festivalů, která sdružuje nejen festivaly vážné hudby, ale i tance, divadla, folku nebo jazzu. Je tedy přesahová a nadžánrová, kdy nás spojuje především kvalita a výrazná potřeba dělat nekomerční projekty. Svatováclavský hudební festival byl prvním festivalem, který do Moravskoslezského kraje začal přivážet ansámbly věnující se takzvané autentické interpretaci staré hudby. Měl jsem to štěstí, že hned při zrodu našeho festivalu bylo založeno i Collegium 1704, které vede dodneška Václav Luks, nebo Collegium Marianum s Janou Semerádovou a řada dalších ansámblů, které se postupně etablovaly. Osobností, které dnes hrají v české vážné hudbě prim a jsou reprezentanty české hudby v zahraničí, je celá řada. Mám velkou radost, že jsme zásadním partnerem i pro tyto hudebníky – jsme totiž trochu jiným festivalem, než další festivaly, jež tady působí. Nejsme tím, který „nakupuje“ a „prodává dál“. Naše působení je založeno na osobních vztazích, na korektnosti. Hraje zde roli i propojení festivalu s mým jménem jako hudebníkem, dramaturgem a ředitelem. Na druhé straně zvu na festival nové umělce, s nimiž můžeme připravovat i takovou dramaturgii, jež by byla jinde možná mnohem obtížněji zařaditelná. Vnímám jako zásadní úlohu festivalu prezentovat i takovou hudbu, která spala dvě stě nebo tři sta let někde v archivech. Vždyť festivaly jsou k tomu předurčené už svým názvem („festat“ – slavit), mají být oslavou hudby a radosti z toho, že se s ní potkáváme.

Jste aktivním hráčem na klarinet, hrajete jak na moderní, tak na staré nástroje, zabýváte se také dobovou interpretací na chalumeau, barokní klarinety a klasicistní klarinety. Proč vás tak oslovují historické hudební nástroje a stará hudba? V čem je to pro vás zajímavé?

Na počátku vždy musí být obrovská vášeň a chuť ponořit se do něčeho výjimečného, co nikdo jiný nedělá. Je to stejné, jako ve sportu. Už v šesti letech jsem se rozhodl, že budu muzikantem. Důvod, proč jsem staré hudbě propadl hned ze začátku a začal jsem k nám zvát ansámbly provozující starou hudbu, to byl jiný přístup k provozování této hudby, jiný zvuk. Pro „moderního“ klarinetistu je obrovská výzva zkusit hrát na dřevěné dechové nástroje, jež v podstatě nemají klapky nebo jsou velmi omezené. Klasicistní klarinet má jenom pět, šest klapek a vyloudit na něm zvuk je velice složité, natož na něj opravdu kultivovaně hrát. Někdo by dokonce řekl: proč na ně vůbec hrát? Protože autenticita je podle mě fantastická. Lidem, kteří na tyto nástroje začínali hrát v sedmdesátých nebo na počátku osmdesátých let a v Čechách ještě později, se začalo říkat „pazourkáři“. Bylo to trochu hanlivé, nicméně člověk si to časem osvojil, stejně jako hru na normální nástroj. Ale než se stanete mistrem, uplyne řada let. Na staré nástroje hraji už asi 17 let a dnes si mohu dovolit říct, že těm nástrojům trošku rozumím. A velmi mě to baví. Výborně hraju na barokní chalumeau, předchůdce klarinetu. Všechny nahrávky Zelenkovy hudby, které jsme stvořili s Janou Semerádovou a Collegiem Marianem, byly na chalumeau a všechnu Zelenkovu hudbu jsme natáčeli s tímto nástrojem. Více než šest let jsem pak členem unikátního tria basetových rohů, Lotz Tria. S tímto triem jsme spolu odehráli zhruba stovku koncertů, i na tak prestižních místech jako bylo Metropolitním muzeum v New Yorku. Hráli jsme na Stockholmském barokním festivalu, v Bruselu v Muzeu historických nástrojů, máme za sebou nahrávání pro slovenskou televizi, nebo nová alba – je to opravdová radost. Dostali jsme se na tak vysokou úroveň, že hrajeme možná lépe, než řada hráčů na moderní nástroje. A to je známka toho, že se hudba na historických nástrojích může dostat do takového tvaru, kdy člověk začíná vnímat nádherné barvy, které u moderních nástrojů nemáte šanci slyšet. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem měl možnost hrát s ansámbly, které u nás už byly v té době etablované, jako Collegium 1704 nebo Collegium Marianum, Musica Florea nebo Ensemble Inégal, ale začátky byly samozřejmě krušné.

Jak vy jako pedagog vnímáte současnou mladou hudební generaci?

Vnímám ji velice pozitivně, protože právě ten klarinetový svět a mladá generace je na tom tak dobře, že si říkám, že jsem vlastně rád, že už jsem starší…

Připadá mi, že dnes je v hudebním světě mezi sólovými hráči velká konkurence, není to tak?

Ano, je obrovská. Vidím to bezprostředně - s mým bývalým spolužákem Karlem Dohnalem dnes vedeme klarinetovou třídu na Fakultě umění Ostravské univerzity, máme skvělé doktorandy, kterými se můžeme pyšnit. Jsou to vynikající klarinetisté. A stejně tak je to i s celou třídou i zahraničními studenty, kteří k nám každoročně jezdí studovat v rámci projektu Erasmus. Poskytujeme jim tady nadstandardní péči, a to ať už v soudobé, moderní hudbě, tak i v možnosti studovat autentickou interpretaci. A když už ne na starý nástroj, tak dostanou alespoň dostatečnou výbavu teoretickou. Určitě se jako pedagog nebojím. Je vidět, že mladí a talentovaní lidé, pokud jsou pracovití, cílevědomí a vědí, co chtějí, pak mají velké štěstí, že mají kvalitní výbavu, mohou jít studovat do zahraničí, dostávají různá stipendia, mají výborné nástroje a nemají tak velké finanční limity, jaké mívali moji rodiče, když jsem studoval já. V jistém smyslu je to jednodušší, ale na druhé straně dnešní digitalizovaný svět je trochu krutý, protože všechno se dá natočit, okamžitě sdílet na sociálních sítích… Můžete být propojeni s celým světem a sledovat, jak je konkurence opravdu obrovská. Je proto velmi těžké se v tomto oboru dobře uživit. Bohužel, pravdou také je, že schopní lidé z vysokých škol odcházejí, protože jinde dostanou dvojnásobek, možná trojnásobek platu, než jaký mají učitelé na univerzitách. Je řada výborných absolventů již na základních uměleckých školách, ale už nejdou na konzervatoř, raději zvolí gymnázia a hlásí se na jinou vysokou školu a hudbu už mají jenom jako hobby, přestože možná hrají lépe než absolventi konzervatoří. To bohužel ukazuje žebříček hodnot konzumní společnosti. A ten se podle mě velmi komercionalizuje.

Myslíte si, že i proto mají smysl takové akce, jako je například Rok české hudby?

Myšlenka Roku české hudby je výborná. Jenom se mi zdá málo ji prosazovat jen jednou za deset let (vždy v roce kulatého výročí narození Bedřicha Smetany, letos v březnu od té doby uplynulo právě 200 let a v květnu pak 140 let od jeho úmrtí – pozn. red.), je to možná málo. Měli bychom si českou hudbu připomínat častěji. Vždyť jsme jednou z pěti hudebních velmocí na mapě Evropy. Jsme sice malé území, ale například vedle italské, francouzské, ruské a německé hudby, jsme pětkou. Když se podíváme na programy světových koncertů nebo oper, většinou tam nechybí Janáček, Dvořák, dnes už se tam objevuje i Smetana, Suk, Zelenka a řada dalších českých autorů. Možná se znovu začne častěji objevovat i Mysliveček. A to je myslím něco, co by si Česká republika měla připomínat. Ve statistikách bychom se možná neměli tolik chlubit tím, že vypijeme nejvíc piva na světě, ale právě že jsme skutečnou hudební velmocí. Vždyť Češi v období klasicismu doslova dobyli Evropu. Díky vlně emigrantů do různých částí Evropy se o stylový vývoj zasloužili právě naši skladatelé. Například celá Mannheimská škola – Stamicové – nebýt jich, pravděpodobně by se německá hudba vyvíjela jiným směrem. To jsou opravdové hodnoty, které už tady byly před 250 lety a jsou tady i dnes. Je škoda, že jsme na tato fakta, jež jsou už validovaná a historií několikanásobně potvrzená, pozapomněli. Podle mne by tedy bylo určitě vhodné tyto věci řadit k prioritám, jimiž bychom se měli prezentovat. K tomu by měl sloužit i Rok české hudby. Měli jsme štěstí, že i my jsme získali podporu několika grantových projektů Svatováclavského hudebního festivalu v rámci Roku české hudby, ale myslím si, že těch možností by mohlo být mnohem víc. Také prezentace českého umění v zahraničí by mohla být čistší ve smyslu jasně zadaných pravidel, i když se to v posledních letech opravdu hodně napravilo. Ale kultura jako taková bohužel stále nehraje zásadní prim, přestože hudba a umění mohou člověka kultivovat, povznášet a posouvat kupředu. Kromě toho souznění a sdílení emocí, které prožíváte na každém živém koncertu nebo v opeře, či na baletním představení – to všechno tento druh emocí přináší.

BOHDANA RYWIKOVÁ

Fotografie: IVAN KORČ a archiv Lotz Tria