HANA BUREŠOVÁ
MAMINKA SI PRÝ ŽIJE JAKO NA ZÁMKU

    Hana Burešová je divadelní režisérka, nejvíc spojovaná s Divadlem v Dlouhé v Praze, kde od r. 1996 působí jako režisérka a umělecká šéfka. Absolvovala činoherní režii na pražské DAMU. S dramaturgem a manželem Štěpánem Otčenáškem realizovala své první inscenace v pražském Klubu v Řeznické, a po angažmá v divadle Kladno a v pražském divadle Labyrint přišla do Divadla v Dlouhé. Pohostinsky pracovala i v dalších divadlech (Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech, Divadlo Na zábradlí, Městské divadlo Brno…) Pro její režijní tvorbu je příznačná žánrová a stylová pestrost. Upřednostňuje uvádění dosud nehraných nebo málo známých her, které většinou adaptovala s manželem Štěpánem. Vytvořila více než 80 inscenací, z nichž 38 bylo v české premiéře. Dostala cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla (2021). Čtyřikrát získala Cenu Alfréda Radoka/Cena divadelní kritiky za nejlepší inscenaci roku (Don Juan a Faust, 1993; Smrt Pavla I., 2008; Polední úděl, 2012; Lucerna, 2017).
    Hanko, známe se od studentských let, a vždycky mě na tobě fascinovalo, jak přesně víš, co chceš dělat. My všichni jsme šli o své budoucnosti diskutovat do hospody, ale ty jsi šla na nějaké divadelní představení…Bez problému jsi se dostala na DAMU, činoherní režii. Kdy tě poprvé napadlo, že budeš divadelní režisérka?
    V 6. třídě jsem založila divadlo, pro které jsem taky psala nějaké hříčky, režírovala spolužáky i sama hrála, ale až herečka Jiřina Steimarová, k níž jsem později chodila do „dramaťáku“, mě nasměrovala k režii. Vypozorovala totiž, že nad svými hereckými kreacemi moc přemýšlím a přílišná sebekritika mě svazuje. Taky mi dávala za příklad o něco starší Janu Kališovou, které poradila totéž a přijali ji právě na režii. To mě osmělilo se přihlásit na DAMU taky. Ale bez problémů mě tedy nepřijali, protože nikdo z naší rodiny nebyl nikdy v KSČ, nicméně jsem zkoušky udělala dobře, a tak mě posléze vzali na odvolání.
    Podle Wikipedie tě víceméně náhodou objevil režisér Jiří Menzel a hrála jsi ve filmu Báječní muži s klikou. Tou náhodou jsem byla vlastně já, když jsem tě nalákala na konkurs. Neuvažovala jsi i o filmové profesní dráze? Jaká to byla zkušenost?
    Já ve skutečnosti na žádný konkurs nešla, bylo to složitější. Někdy těsně po těch přijímačkách na režii jsem zašla navštívit paní Steimarovou do dramaťáku a zrovna tam přišla asistentka J. Menzela hledat dívky, které by se mohly hodit do Báječných mužů. A s pomocí paní Steimarové mě přemluvila, abych se aspoň s Menzelem sešla, že když už nechci hrát, mohla bych mu prý třeba asistovat a poznat tak, jak se dělá film. To mě tedy zlákalo. Jiří Menzel si se mnou hezky popovídal, jak chtěl taky původně dělat divadelní režii a lstivě mě přemluvil, že chci-li poznat filmování, musím začít od začátku – a tedy přijít na kamerovky. Tak jsem je jen z legrace absolvovala a uspěla – paradoxně možná proto, že jsem hrát opravdu netoužila. Takže mě museli nějakou chvíli přemlouvat, ať roli té Lojzičky vezmu, a tehdy jsi nejspíš právě zaúřadovala i ty. Dost jsem se bránila, např. že neumím ani pořádně mluvit, ale nakonec mě smířilo to, že jsem v celé roli (rozsáhlé, ale rozhodně ne stěžejní) měla jen pár vět a že se klidně přitom zvládnu učit k maturitě. Byla to dobrá zkušenost – viděla jsem zblízka tvořit velké herce a Menzel a všichni ze štábu byli ke mně opravdu laskaví. Ale točit filmy mě netáhlo, byla jsem posedlá divadlem. Po r. 2000 jsem začala tu a tam do svých inscenací vkládat filmové dotáčky a pravda, přitom jsem občas zatoužila natočit i film. Ale člověk musí mít opravdu velkou touhu a taky čas – jen pustit se napřed „na blind“ do scénáře a pak do náročného shánění spolupracovníků a peněz! - a já byla v divadle i doma pořád tak vytížená, že by to asi skloubit nešlo. Stačilo mi už jen to každoroční trápení s hledáním titulů pro divadla, v nichž jsem pracovala, vybrat si text bylo pro mě vždy to nejnáročnější, nehledě pak na samotnou usilovnou práci na přípravě a zkouškách inscenace.
    Výčet divadelních her, které jsi režírovala, scénářů, dramatizací a adaptací by zabral většinu našeho skromného časopisu, ale určitě byly pro tebe některé práce významnější. Které?
    Fajn byly ty, kde se sešly v dobré konstelaci text, herci i mí další spolupracovníci… Jsem ráda, když ta práce baví nejen mě. Úspěch nesouvisí s tím, jestli jde práce hladce, ale když lidi baví a když mají vůli a chuť překonávat překážky, na které více či méně narážíte vždy. To byly třeba Žert, satira, ironie a hlubší význam, Mojžíš, Lazebník sevillský, Don Juan a Faust, Škola základ života, Běsi, Play Strindberg, Lhář, Znamení kříže, Smrt Pavla I., Faidra, Polední úděl, Lidská tragikomedie, Lucerna, Élektra… abych ti tedy nějaké jmenovala, ale až na malé výjimky vzpomínám vlastně ráda na všechny své inscenace, protože vždycky mi ta práce něco dala a doufám, že i mým spolupracovníkům a divákům.
    Tvá jediná zahraniční režie byla Havlova Žebrácká opera v chorvatském Dubrovníku. Další zahraniční nabídky jsi odmítala. Nerada cestuješ?
Cestuju ráda, což o to, ale pracuju radši s lidmi, které aspoň trochu znám. Když neznáte specifika daného prostředí a domlouváte se přes jiný jazyk anebo přes tlumočníka, práci to brzdí. A i když to může být vždycky zajímavá zkušenost či poznání dobrých lidí a míst, raději jsem hostovala v tuzemsku – a to i proto, abych byla „při ruce“ své domovské scéně, kde mám i jisté šéfovské povinnosti. Dubrovník mě lákal, to je pravda, ale k režii jsem se dala přesvědčit proto, že si to přál sám Václav Havel, kterého jsem měla moc ráda a stýská se mi po něm. Jeho Žebráckou operu jsem pak po letech režírovala ještě v Městském divadle Brno, kde jsem hostovala pravidelně. Protože když najde režisér soubor vstřícných lidí, těší ho vracet se tam a spolupráci rozvíjet. Ale to taky znamená odmítat další nabídky, byť je to někdy těžké, protože moje kapacita a čas nejsou nafukovací.
    Odmítala jsi také i zajímavé tuzemské nabídky, i z Národního divadla. Co je tak specifického na Divadle v Dlouhé, v němž pracuješ už tolik let?
    Jednak jsem to divadlo zakládala spolu s režisérem Janem Bornou, Štěpánem Otčenáškem jako dramaturgem, ředitelkou Danielou Šálkovou a s herci, které jsme si tam přivedli (mj. M. Hanuš, M. Táborský, J. Vondráček aj.) a zažili jsme v něm společně spoustu dobré práce, legrace i dramatických událostí, a to vám samozřejmě přiroste k srdci. Dali jsme mu nějakou tvář a získali diváky všech generací, kteří se k nám stále vracejí. I když se v posledních pěti-deseti letech náš herecký soubor proměnil, stále tu panují velmi dobré vztahy, otevřenost a vstřícnost společně tvořit. Národní by pro mě nebylo, mám radši menší, přehlednější a méně oficiální divadla, proto jsem výzvy, abych se účastnila konkursu na uměleckého šéfa, několikrát odmítla.
    Na konci sezóny 21/22 jsi už chtěla skončit v uměleckém vedení Divadla v Dlouhé. Ale zůstala jsi. Myslíš už na „důchod“?
    Já už jsem důchodce, i když pracující, čili „prdůch“, jak se kdysi říkalo. Zůstala jsem, protože mě v divadle umluvili, jelikož moji poslední spolušéfové odešli do ND, ale už chci opravdu zvolnit – i uvolnit místo mladším, takže se se Štěpánem rozhlížíme po nástupcích a doufáme, že nás brzy někdo nahradí. Ale i když tělo a duch nejsou už tak pružné, radši ještě pořád něco dělám, jinak by se člověk utápěl jen v neblahých vizích špatných konců...
    Tvým manželem je Štěpán Otčenášek, dramaturg. Funguje dobře kromě manželského vztahu ten profesní?
    Jsme spolu přes 40 let. Štěpán vystudoval divadelní vědu, ale nakonec se více než teorii věnoval praktické dramaturgii, pracovali jsme spolu už na mých prvních inscenacích v tehdy začínajícím divadelním klubu v Řeznické. Jasně, že někdy nastávají kolizní momenty, to je v manželství běžné, v dlouholetých možná ještě běžnější, zvláště, když jste spolu díky společné práci i čtyřiadvacet hodin denně (a to po většinu roku!). Ale pořád se ještě domluvíme a pomáháme si. Vychovali jsme syna, který se taky divadlu věnoval, ale jen okrajově, amatérsky, jinak vystudoval religionistiku a sinologii a učí na vysoké. Samozřejmě už s námi nebydlí, ale často jsme spolu na chalupě v Pošumaví, kde rádi jezdíme na kolech nebo houbaříme a v zimě běžkujeme, někdy si i společně zahrajeme licitovaný mariáš...
    Určitě znáš pojem „sendvičová generace“, a také si se v ní ocitla, a to při péči o svou maminku. Kdy to začalo být nezvladatelné, spojit péči o ní, o rodinu a zvládnout náročnou profesi?
    Práce režiséra je skutečně namáhavá, někdo ji dokonce zařadil hned za práci horníka – když zkoušíte, nemůžete vlastně nikdy úplně vypnout a běžně pracujete i dvanáct hodin denně. Maminka v mém věku už byla skoro deset let v důchodu, přestěhovali se na důchod s tátou do domku, který zdědili za Prahou. Před dvaceti lety ovdověla, dokonce se pak přihlásila do blízkého domova seniorů, prý aby byla zajištěná, až bude neschopná se o sebe postarat, ale asi po deseti letech přihlášku stáhla, protože v domě vedle ní žije její bratr s rodinou, takže byla částečně „pod dohledem“ a získala pocit, že to tak půjde i dál. To ještě řadu věcí dělala sama, ale samozřejmě jsme tam každý týden jezdily s nákupy já i sestra, pomáhaly jí s úklidem a zahradou. Později měla vážný oční kolaps, pomohly jí sice injekce, ale vidí už jen omezeně, postupně se jí vlivem artrózy zhoršila motorika rukou i držení těla, takže občas upadla. Stále však chtěla bydlet sama, jak byla zvyklá, a odmítala i jakoukoli pečovatelskou službu, nechaly jsme jí tedy aspoň vozit obědy z místní školky, ale po čtvrt roce to odhlásila, že si radši uvaří sama. Navařily jsme jí tedy vždy dopředu, jezdily jsme ji koupat a pořád to jakžtakž šlo... Během těch posledních deseti let se ale jaksi zakuklila do svého bezpečného světa s televizí a křížovkou a často odmítala i chodit ven. Jen v létě ještě s námi jezdila na chalupu, i když tam nikdy nevydržela déle než 14 dní – byla prostě nejradši doma, ve svém. Až si vloni na jaře zlomila nohu a od té doby jsme ji měly se sestrou ve čtyřiadvacetihodinové „střídavé péči“ a poznaly, že už není možné nechat ji už ani deset minut samotnou: špatně viděla, hůř slyšela, podle chuti nepoznala, že jí něco zkaženého (plíseň neviděla), ani že je cítit kouř, navíc se jí prudce zhoršila paměť, byla často zmatená, sny se jí mísily se skutečností, opouštěl ji zdravý úsudek. Aspoň, že na rehabilitaci ji naučili chodit s chodítkem a berlemi, které předtím tvrdošíjně odmítala, ale stejně jsme pak museli dohlížet, aby je vůbec používala; pořád chtěla dělat všechno jako předtím. To bylo samozřejmě období pro všechny těžké, protože si nechtěla připustit, že už to nepůjde všechno jako dřív, a zcela pochopitelně byla z toho nevraživá. Taky ji asi trápilo, že na ni musíme stále dohlížet, i s ní spát a v noci vstávat, ačkoli obě ještě pracujeme. V létě na chalupě to ještě šlo, ale doma to nebylo možné skloubit s naší prací vůbec. Ani už nejsme fyzicky na tom tak, abychom ji mohli zvedat apod. V Motole nám sociální pracovnice radila, ať rozhodně radši pro maminku vyhledáme nějaký domov, kde by se jí mohlo líbit.
    Nakonec jsi tedy zvolila cestu umístění do pobytového zařízení, a maminka je v pražském Domově pro zrakově postižené Palata. Jaká je tam péče o klienty? Je tam maminka spokojená? A s čím naopak spokojeni nejste?
    Vzpomněla jsem si, že už dřív, když měla máma problém s očima, mi Palatu doporučila moje doktorka, která tam měla umístěnou maminku i tetu. Palata se nám zalíbila i podle virtuální prohlídky na webových stránkách a pak jsme si to byli prohlédnout i naživo. Celé to tam působí moc hezky a přátelsky, např. nábytek v tzv. denních místnostech tam mají stejný, jako mívala máma a babička. V dětství jsme navíc bydleli s našimi o ulici níže a na nedělní procházky chodívali na Petřín, takže to okolí měla maminka ještě v paměti, a tak s tím nápadem souhlasila, trochu se těšila a trochu samozřejmě bála – stěhovat se někam do neznáma v devadesáti není jednoduché. Ale už chápala, že ve svém domku rozhodně být nemůže, i když se tam samozřejmě může zajet podívat kdykoli s námi. Taky jsme se báli, co ti mám povídat, aby se jí tam opravdu líbilo a necítila se špatně. Ale splnilo se to, v co jsme doufaly – v Palatě je moc spokojená. Vaří se tam výborně, všichni pečující jsou milí, v domě je i lékařská péče, nehledě na úžasný kulturní a aktivizační program. Mámě trvalo sice skoro půl roku, než zašla navštívit nějaký koncert, jak už nebyla zvyklá na cizí lidi, ale teď už občas na nějakou tu akci jde a moc jí to prospívá. Sama všem známým Palatu doporučuje, hlásí, jak jsou tam na ni hodní, jak si žije jako na zámku nebo v lázních. Má už i svůj samostatný pokoj, kde může mít předměty ze svého domova a taky si tu v klidu pustit svoji televizi či rádio. A pozor – téměř obden chodí ven, když ne s námi, doprovodí ji někdo z pečovatelů, takže za poslední rok byla venku víc než za posledních pět let! Taky je klidnější, hodně času prospí, a přitom ji nebolí záda – i proto, že má tady zdravotní postel, zatímco doma si je ničila na starém gauči, který tvrdošíjně odmítala vyměnit za pohodlnější.
    Umístěním v zařízení péče o své blízké nekončí, naopak začíná. I v zařízení je velmi důležitá blízkost rodiny. A blízcí často řeší, zda udělali vše správně…
    No, toho se nezbavíš, to řešíš pořád. Ale ať to se sestrou i příbuznými probíráme jakkoli, všechno jiné by bylo pro všechny horší. Jezdíme za mámou všichni z rodiny daleko častěji než předtím, kdy bydlela za Prahou (někdy se stane, že má i pět návštěv v týdnu!), nosíme jí oblíbené pochoutky a můžeme se jí věnovat, a ne jenom uštvaně uklízet a vařit. Když neprší, jdeme s ní do parku, kde obdivuje nádherné stromy a kytky, čas od času ji někam vyvezeme, o prázdninách na chalupu, o svátcích si ji vezmeme domů… Vloni tam po nemoci na Štědrý den musela zůstat ležet, tak jsme za ní aspoň přišli všichni s cukrovím, udělali jí nadílku a švagr se synovcem jí zahráli koledy. Je prostě fajn, že má stále jakoby svůj byt – domov, kam ji kdykoli může přijít navštívit někdo z dalších příbuzných a známých, dokonce se tu v červnu v parku konala oslava jejích devadesátin a sešlo se pětadvacet lidí. Navíc, nikdo nevíme, jak tu dlouho budeme, třeba nás ještě maminka přežije a co by s ní bylo potom?
    Jak by sis představovala, že bude postaráno o tebe, pokud se ocitneš v situaci, kdy budeš potřebovat péči?
    No, nejspíš podobně. Je těžké si představit, že by mě syn, navíc sám už třeba starý, koupal apod. Takže, pokud se taky nebudu bránit jako máma, asi bych napřed neodmítala pečovatelku, dokud bych mohla být sama doma, a když už to nepůjde, určitě bych ráda přistála v nějakém podobně vlídném zařízení. Taky si přeju, aby mě pak syn v domově navštěvoval (ostatně jezdí celkem často i za babičkou) anebo občas někam vyvezl, ale aby měl taky čas a soukromí na svou práci a případnou rodinu.
    Hanko, co připravuješ nového, a co bys doporučila našim čtenářům shlédnout v Divadle v Dlouhé?
    Máme žánrově bohatý repertoár asi patnácti inscenací, z nichž si může každý vybrat podle nálady a vkusu. Hrajeme hodně i pro rodiny s dětmi, pro mládež i dospělé. Např. z velmi oceňovaných je velmi aktuální mrazivě groteskní Konec rudého člověka nebo pozitivně laděná Lucerna, kde hraje téměř celý soubor, ze staršího repertoáru dáváme (zvláště o Vánocích) rodinný evergreen Jak jsem se ztratil, ještě tento rok můžete vidět Oblomova s dojemným Michalem Isteníkem v titulní roli a z nejnovější tvorby pro mladé např. humornou gangsterku Amberville. V této sezóně uvedeme jako obvykle tři premiéry, já mám např. dělat hru o umělé inteligenci, kterou pro nás píše již známý dramatik a matematik René Levínský.
 

Děkujeme za rozhovor a přejeme úspěšnou divadelní sezónu.
LENKA KAPLANOVÁ