ČLOVĚK BY MĚL POMÁHAT, POKUD MŮŽE…

Říká v rozhovoru pro Rezidenční péči Ing. Marta Kopecká

Loňský ročník charitativního projektu Pomáháme fotografiemi pomyslně uzavřel říjnový Festival na pohodu v pražské zoologické zahradě, o němž jsme psali v č. 4/2017 Rezidenční péče. Tímto festivalem však ani náhodou aktivity projektu neutichly. Naopak. Žil a žije dál, a co víc, dává o sobě vědět prostřednictvím fotografií ilustrujících každodenní život lidí s mentálním postižením v různých koutech naší republiky. Co nového se od loňského podzimu událo, na to jsme se zeptali ředitelky projektu a předsedkyně spolku Fotografiemi pro radost, paní Ing. Marty Kopecké:

V rámci již zmiňovaného festivalu se uskutečnila úvodní velká vernisáž putovní výstavy fotografií, které pořídili účastníci loňského ročníku projektu. Tato výstava skutečně dělá čest slovu ´putovní´, protože od podzimu loňského roku již navštívila Tábor, Prahu, Ostravu, Liberec a nyní je právě na jihu Moravy v Ivančicích. Putuje po regionech, odkud jsou naši kamarádi z projektu a rozhodně má ještě tu větší část své cesty před sebou.

S putovní výstavou Fotografiemi pro radost jsi již projela pěkný kus republiky a setkala ses s mnoha lidmi. Co tě při tvých cestách nejvíc potěšilo nebo překvapilo?

Je to týmová práce a moc nás těší, s jakým zájmem a nadšením nám pomáhají s instalacemi i prezentací výstavy v regionech jednotliví členové našeho projektu anebo i kurátoři z výstavních síní, kde se jednotlivé výstavy konají. Pak je to také  radost v očích a na tvářích našich kamarádů z  jednotlivých organizací, když se vidí na výstavě anebo se mohou pochlubit nějakým svým vystoupením při vernisáži, což skutečně nás i návštěvníky doslova nabíjí. A co mě překvapilo? To jsou především kolony na dálnici D1, kterou pravidelně brázdíme, když převážíme výstavu mezi Čechy a Moravou…

Jaký ohlas má tato putovní výstava na veřejnosti?

Výstava je většinou instalovaná v prostorách, kudy prochází větší počet lidí anebo jsou to místa úzce spjatá s jednotlivými organizacemi. Své návštěvníky si dosud vždy našla a reakce jsou skutečně milé, ať už formou zpráv na sociálních sítích anebo při osobních setkáních na vernisážích. Pevně věřím, že se výstava bude líbit i v dalších regionech, kam se chystá, protože více než polovinu cesty má ještě před sebou. Hned po Ivančicích bude možné výstavu v březnu shlédnout na velmi specifickém místě, a to u naší patronky Dany Drábové ve výstavních prostorách Státního úřadu pro jadernou bezpečnost v Praze 1. Následovat bude Olomouc v Domě armády, pak Univerzita Pardubice, státní zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou, obec Kytlice a velké finále se uskuteční v květnu v Horáckém divadle v Jihlavě. Tak se určitě všichni  přijďte podívat. Konkrétní termíny jsou uvedené na našem webu www.fotografiemiproradost.cz.

Od samého vzniku projektu jsou pro něj klíčová dvě slova: POMÁHAT (lidem s mentálním postižením) a RADOST Komu během loňského roku tento projekt opravdu pomohl a udělal radost? A jak se vůbec daří získávat jednotlivé podporovatele?

Nemyslím si, že by projekt pomáhal jen lidem s mentálním postižením. Pomáhá zároveň otevřít oči široké veřejnosti, lidem bez hendikepu nebo s jiným druhem zdravotního postižení. Říká se, že fotografie oči otevírá, a proto se snažíme otevřít oči co možná nejvíce lidem a ukázat jim, že život osob s mentálním postižením skutečně není černobílý, ochuzený nebo nudný.  A pevně věřím, že jsme udělali v loňském roce radost našim kamarádům z jednotlivých organizací a zařízení, ať už na společném festivalu nebo v rámci dalších doprovodných akcí anebo třeba i již zmiňovanou výstavou. A jsem moc ráda, že v rámci sbírky, kterou jsme v závěru loňského roku zahájili, se postupně daří plnit přání našich kamarádů a vlastně, že většina z nich už je splněna. Plnit konkrétní přání nám pomáhali větší i drobní dárci z řad široké veřejnosti a toho si vážíme opravdu velmi. Samozřejmě nemůžu zapomenout ani na naše patrony a partnery v projektu, bez jejichž nadšení a přispění by to nešlo. Také jejich řady se postupně rozrůstají o další jednotlivce, organizace, instituce nebo firmy. Od loňského roku je například partnerem projektu redakce časopis Rezidenční péče, svou pomoc nabídl senátor Parlamentu ČR a známý český horolezec Leopold Sulovský… Také sama putovní výstava zaujala Nadaci Jistotu Komerční banky natolik, že nám poskytla na její realizaci grant. Letos se stala novým partnerem projektu také Knihovna města Ostravy, v jejíchž prostorách se uskutečnila jedna z výstav a z aktuálně projednávaných partnerství bych už mohla zmínit i časopis pro vozíčkáře Vozka. Ostatní partnerství v jednání jsou prozatím tajemstvím, nerada bych to zakřikla.

Na loňském festivalu Na pohodu v pražské Zoo se většina jeho účastníků shodla na tom, že tento projekt pomohl sblížit všechny organizace, jež se do něj zapojily a vytvořit jakousi jednu společnou „rodinu“, které je spolu dobře. Jak se tato „rodina“ rozrůstá?

Rozrůstá se, a z toho mám opravdu radost. Právě v těchto dnech vypisujeme výzvu pro přihlášení se do nového ročníku projektu a už máme první nové zájemce. Skvělé je, že se naše rodina rozroste o další věkovou kategorii, a to předškoláky a mládež v dospívajícím věku. Naše ´rodina´ tak dostane nové členy a my se budeme moc snažit, aby jim mezi námi bylo dobře. A kdo ví, třeba se rozroste ještě víc. Naším cílem je skutečně maximálně podpořit integraci osob s mentálním postižením do společnosti a čím větší rodina budeme, tím to bude větší ´rachot´. V novém ročníku se opravdu máme nač těšit - kreativitě a nápadům dáme volné pole působnosti, a to ve všech oblastech.

Do projektu Pomáháme fotografiemi ses pustila před dvěma lety s velkým nadšením a energií, i když máš kromě toho časově poměrně náročné zaměstnání. Dá se to všechno zvládnout při rozrůstajících se aktivitách spolku?

To je pravda, dělám projekt v rámci svého volného času, jako všichni ostatní členové našeho spolku. Ale právě proto, že mám časově poměrně náročné zaměstnání, u tohoto projektu si vlastně duševně hodně odpočinu. Zní to možná trochu komicky, ale je to tak. Zvládnout se dá   mnohé a já si velmi vážím práce všech lidí, kteří v sociálních službách ve prospěch hendikepovaných osob pracují. Jsou to pro mě ti ´srdcaři´, a já bych si jen přála, abychom jim i my v rámci naší činnosti jejich práci zpestřili a pomohli ji docenit. Jsem jednou z těch, kterým náš projekt způsobuje radost, a jsem za to vděčná, že se naše "rodina" rozrůstá. Myslím, že člověk by měl pomáhat, pokud může. To přece dává smysl.

Připravila: BOHDANA RYWIKOVÁ

Fotografie: MARTA KOPECKÁ a autorka