Úvodník

PĚT Pé aneb

CO NEJVÍC TRÁPÍ POSKYTOVATELE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

V minulém čísle Rezidenční péče jsme otiskli názory některých našich čtenářů k tématu nízkých platů a nedostatku personálu. Ze zaslaných příspěvků bylo znát, že je to jen jeden z problémů, které trápí poskytovatele a pečovatele.  Redakce požádala čtenáře, aby popsali pět největších problémů, s nimiž  se musí ve své praxi potýkat, které jim nejvíc vadí a překážejí v práci. 

Z došlých příspěvků vyplynulo, že největším problémem je personální situace se všemi souvisejícími aspekty. Špatné finanční ohodnocení, nedostatečný společenský respekt, fluktuace nově získaných pracovníků, jejich nedostatečná motivace k práci, povinné vzdělávání, špatný zdravotní stav stávajícího personálu, zhoršující se zdravotní stav uživatelů, neúnosné nároky blízkých osob atd.

Další Pé v pořadí je byrokracie a nárůst administrativy jak pro management zařízení, tak i pro pracovníky v přímé péči a zdravotnický personál. S tím souvisí i další problém, špatná legislativa a nepropojenost úřadů. Jeden příspěvek dokonce upozorňuje na špatnou spolupráci s krajem a zásahy z politické sféry.

Úhrady zdravotních pojišťoven, doplácení na zdravotní péči a s tím související problémy s neustálým bojem o finance, to je další Pé v pořadí.  I zde se ukazuje, jak je vše propojené: zhoršující se stav uživatelů a neproplácení fyzioterapie zdravotními pojišťovnami a zpět k nedostatku fyzioterapeutů…

Naše malá anketa byla omezena na pět Pé, ale problémů, které trápí poskytovatele je daleko více. Přinášíme nejzajímavější příspěvky a jejich autorům tímto děkujeme, že si mezi „papírováním“ našli chvilku času.

Lenka Kaplanová

 

     JAK MŮŽE BÝT ŽIVOT JEDNODUŠE ŠŤASTNÝ

Náš rozhovor s paní Ing. Danou Drábovou, předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost a patronkou projektu Pomáháme fotografiemi

Letošní druhý ročník charitativního projektu Pomáháme fotografiemi, spěje v těchto dnech ke svému vyvrcholení. V pražské zoologické zahradě se v úterý 3. října sejdou všichni ti, kteří se letos do projektu zapojili, ať již jako jeho přímí adresáti, organizátoři, podporovatelé anebo dobrovolníci, jak o tom píšeme na jiném místě tohoto vydání Rezidenční péče. Šťastnou shodou okolností projekt oslovil i několik známých osobností, mezi něž patří jako jedna z jeho patronek paní ing. DANA DRÁBOVÁ, které jsme se zeptali:  

■ Jak jste se dověděla o projektu Pomáháme fotografiemi a co vás přimělo k tomu, abyste se do něj zapojila?

Celé to vzniklo vlastně náhodou. Loni jsem se při focení na billboardy pro krajské volby seznámila se známou a výbornou fotografkou Lenkou Hatašovou, která se hodně věnuje i charitativní činnosti. Byla a je také patronkou toho projektu. Propojila mne na Martu Kopeckou, členku týmu, mozek a motor projektu, slovo dalo slovo a já jsem se ráda připojila. Moje mamka (dej jí pán bůh nebe) mne učila, že je třeba podle svých sil pomoci těm, kteří jsou potřební.

■ Měla jste během letošního roku možnost setkat se s v rámci projektu s lidmi s mentálním postižením a jejich aktivitami. Čím na vás tito lidé nejvíc zapůsobili?

Svým čistým a přímočarým vztahem ke světu okolo. Když mají radost, smějí se naplno. Když jsou smutní, naplno pláčou. Když se jim líbíte, popadnou vás za ruku. Když se jim nelíbíte, otočí se k vám zády. Jejich svět je stejně bohatý a krásný, jako ten náš. A mnohem upřímnější.

■ Je podle vašeho názoru česká veřejnost dostatečně informovaná o životě a problémech lidí s mentálním postižením?

Lepší se to, což je dobře.  Ale spousta práce ještě čeká. A každá aktivita, jako Pomáháme fotografiemi, přispívá k tomu, že se kamarádi, kteří byli obdařeni jiným vnímáním světa, stále více stávají součástí světa našeho.

■ Představuje pro Vás zapojení do projektu Pomáháme fotografiemi nějakou novou, dosud nepoznanou zkušenost?

Setkání s kamarády a lidmi, kteří jim pomáhají zvládnout složitosti každodenního života, bylo už samo o sobě velikým zážitkem a zkušeností. Jak může být život jednoduše šťastný. Úplně nejvíc mne ´dostala´ Marta z Domova a Centra aktivity v Hodkovicích nad Mohelkou. Osud jí naložil, co by spousta lidí ani neunesla. A ona pracuje v chráněné dílně, samostatně bydlí spolu s partnerem, prostě žije. Když jsme jí říkali, jak je dobrá, usmála se a povídá: „Člověk se nesmí hlavně bát! Buď to jde anebo nejde“. Lepší přístup k životu asi neexistuje.

Rozhovor připravila: BOHDANA RYWIKOVÁ

Fotografie: MICHAL KRÁL