Úvodník

SPOLEČNOST DVOU PÁNŮ

    Život dokáže být někdy cynicky krutý. Mám ve své péči bývalou primářku psychiatrie. Nyní ale bohužel trpí Alzheimerovou demencí. Ve vzácných chvilkách, kdy si to uvědomí, propadá depresi. Nedávno jsme ji museli odeslat na zklidnění na její bývalé pracoviště do psychiatrické nemocnice. Musí to být zvláštní, když její bývalí podřízení, asistenti a sekundáři, nyní léčí svoji bývalou šéfovou, která je ale už mimo a ani je asi nepoznává. Z mého pohledu je to ponižující. Případ oné primářky je asi už extrémní, ale mám ve své péči mnoho bývalých vysokoškolských profesorů, mnoho vystudovaných a vzdělaných lidí, ze kterých Alzheimerova nemoc udělala ubohé závislé bytosti, bez možnosti návratu do světa inteligentních a svéprávných.
    Jsme jako lékaři v koncích. Alzheimera léčit neumíme, jen tak lehce a ne příliš významně brzdit progresi. Chceme pomáhat, ale nevíme přesně jak. Přitom se výskyt tohoto onemocnění dá pokládat za celosvětovou epidemii, která se stále rozšiřuje. Jsme na tom v podstatě úplně stejně jako středověcí lékaři, kteří se pokoušeli léčit nemocné zasažené morem. Oni se také snažili, ale bez valného úspěchu. Neznali příčinu, neměli účinné léky. Jim lidé umírali před očima fyzicky, naši pacienti s Alzheimerem také umírají před našima očima, ne fyzicky, ale psychicky. Přestávají být součástí našeho světa. Odcházejí za jeho hranice, kde čekají na svůj fyzický konec, který pro ně znamená vysvobození. Zatím nemají jakoukoli šanci na vyléčení.
    Asi to bude znít jako ohrané politické klišé, ale kdyby se peníze, co se dávají do vývoje nových zbraňových systémů a do výroby starých, použily na výzkum léčby Alzheimerovy nemoci, možná bychom měli šanci udělat nějaký významný pokrok. Vezměte si třeba takový jeden obrněnec Pandur, který stojí 134 milionů korun. Je to neužitečný ale velmi drahý kus železa, který bude někde jezdit po vojenském cvičišti, a potom se sešrotuje.
    Kdyby opravdu začala třetí světová válka, jak moc je pravděpodobné, že tyto kusy drahého železa nás nějak účinně ochrání? Třetí světová válka bude kybernetická. Bude vypadat úplně jinak, než druhá. Generálové, kteří se připravovali na vedení druhé světové války jako na vedení první, prohráli. Generálové, kteří se připravují na vedení třetí světové války, jako na vedení druhé, taky prohrají. Naše pandury za miliony nebudou moc použitelné. Kdyby, nedej bože, vypukla ona třetí světová válka,pak drony nepřítele rozstřílí naše drahé Pandury na cucky. Nebudou mít šanci. Ale bojové drony naše armáda nemá. Tak máme miliony utopené v Pandurech a Casách. Pár lidí si pěkně namazalo kapsy a domovy seniorů se přitom plní dalšími a dalším nemocnými |Alzheimerovou nemocí. Přitom je zcela absurdní, že země, která má vlastní výrobu ozbrojených bojových vozidel, kupuje pro vlastní armádu zahraniční. Nad tím rozum zůstává stát.
To však už nemocné Alzheimerovou nemocí vůbec nezajímá. Žijí ve svém světě, do něhož se ovšem mohu dostat i já, i vy, i ti generálové.
    Člověk zůstává ve stáří většinou sám. I když se dá počítat s jedním: Velmi pravděpodobně nám všem budou ve stáří dělat společnost dva pánové - Mr. Alzheimer and Mr. Parkinson.

MUDr. Petr Bouzek

  Tereza Brdečková: Lidé už se dnes vůbec neposlouchají…

Většinou je zařazena do kategorií: prozaička, esejistka a novinářka. Její tvůrčí rozsah je ale mnohem větší. I když vystudovala na pražské FAMU střihovou skladbu, protože scénáristiku nepovažovala v době studií 1977 až 1982 za obor, kterým by se mohla uživit, je jejím dílem např. známý historický televizní seriál o českých hercích a filmařích Bohéma. 

Za pozornost stojí velmi populární cyklus, kdy Tereza Brdečková hovoří s lidmi, kteří toho mají víc za sebou, než před sebou. To bylo motto pořadu Ještě jsem tady, který běžel v České televizi v letech 1997 až 2012. Diváci mohli sledovat 140 dílů rozhovorů s lidmi, kteří se narodili před rokem 1930, rozhovorů o jejich životě, dějinách a stáří.  Již v roce 1999 byl tento pořad oceněn Syndikátem novinářů v soutěži „Žijeme spolu“ jako nejlepší televizní pořad o seniorech.

Jak jste osobnosti do pořadu vybírala, čím musely být výjimečné?

Přicházely víceméně samy, někdy jsme týden před natáčením nevěděli, koho vybrat, a pak se někdo našel. To už by dnes v televizi nešlo, všechno se plánuje dlouho předem, ale my měli svobodu.  Měl to být člověk s příběhem, přirozenou inteligencí, ale hlavně s pozitivním myšlením - co se stalo, stalo se, život jde dál, každá zkušenost nám může něco dát, prostě, nesměl to být škarohlíd. Co taky s lidmi, kteří si stěžují na to, co už se stalo? Měla jsem mnohem raději lidi, kteří neměli zkušenosti s kamerou. Ti jsou mnohem autentičtější a více toho řeknou.

Prožít příběhy 140 lidí musela být obrovská zkušenost. Kdesi jste řekla, že sbíráte příběhy lidí, jako jiný sbírá brouky…

Říkali jsme si s kolegou Tycem, že ti lidé a jejich příběhy s námi jdou celým dalším životem. Dodnes.  Mohu opravdu říci, že nějaký kouč nebo terapeut je prima, ale moudrost starého člověka dá terapeuticky mnohem víc - ne, že by stáří automaticky znamenalo moudrost. Ale podívejte, i mně je dneska přes šedesát, a mám-li starosti, nepůjdu s nimi za třicetiletým odborníkem. Co mi může říct? Ono se nějak zapomíná, že nejcennější školou života je lidská zkušenost předávaná z generace na generaci.

Myslíte si, že stárnutí mění pohled člověka na minulost, že funguje „vzpomínkový optimismus“?

Ano. I mně se dnes jeví jako krásná všelijaká období, která nebylo lehké žít. Ale to platí pro soukromý život. Normalizační zoufalství, které mi vzalo dvacet let života, se mi jeví stejně příšerné, jako když bylo skutečností.

Máte na někoho z těch 140 lidí zvláštní vzpomínku? Nebo na pořad, který se výjimečně povedl?

Těch lidí bylo několik desítek... Skvělá byla americká zkušenost s překladatelem Peterem Kussim nebo panem generálem Knorrem. Tady u nás třeba s paní Pilnáčkovou, devadesátiletou vdovou po velkoprůmyslníku Pilnáčkovi, posléze odsouzenému. Oba pak museli žít v Orlických horách a pěstovat včely, ale našli s v tom to svoje.

Často jste se ptala na to, zda váš zpovídaný věří v osud, či zda věří v boha. Jak to máte vy?

No ono je otázka, co je to osud. Já se domnívám, že tak, jak jsme udělaní, jaké máme vlastnosti, se ve skutečnosti na životních křižovatkách nemůžeme rozhodnout jinak, než se rozhodujeme. Protože jsme to my. Osud, to je ale hlavně zásah zvenčí, i pozitivní  - jako třeba přese všechno doba, v níž žijeme dnes- nebo negativní. Války, katastrofy, nemoci, úmrtí blízkých. Ptala jsem se lidí, zda věří v Boha, protože byli blíže smrti než já. Ale byla to většinou ateistická generace, která víru nepotřebovala. Nepotřebovala nic nad sebou a vše důležité nosila v sobě.

V domovech pro seniory je nyní velmi často užívána reminiscenční terapie, klienti si tvoří „kufříky vzpomínek“, „stromy života“ apod. Je to alespoň malý krok k tomu, aby sdělili něco svým potomkům, kteří už je jen navštěvují a nemají čas jim naslouchat?

Krok to určitě je, teď ještě bude potřeba přikurtovat k židlím ty potomky, aby jim naslouchali, a naopak přimět ty seniory, aby se jim otevřeli. A to je těžší, myslím, než ta terapie sama, protože lidi se dnes vůbec neposlouchají, akorát zírají do mobilů.

Loni proběhlo sté výročí narození vašeho otce, Jiřího Brdečky. Jaké bylo dětství a dospívání ve společnosti tolika slavných osobností, jeho kamarádů?

To je na dlouhé vyprávění. Mělo to své výhody, člověk poznal spoustu vtipných a zajímavých dospělých. A taky nevýhody - dostalo mne to do určité izolace, koukali na mne děti i mnozí rodiče skrz prsty, že jako ať si nemyslím, že jsem něco extra. I když já si to nemyslela, ale asi jsem tak vypadala, že mám nos nahoru. Tak jsem byla pořád sama a četla jsem.

Tvůrčí rodinné prostředí, které spolu s manželem Jiřím Dědečkem svým dcerám vytváříte, má jistě velký vliv… Co dělají vaše dcery?

Jedna dcera je zpěvačka a vede barokní ansámbl, druhá vystudovala jazyky a teď je na filmové produkci.  Myslím, že kultivované prostředí způsobilo minimálně to, že umějí krásně mluvit i psát, zejména česky, ale i v jiných jazycích. Lidé dnes mluví hrozně … V minulých generacích, těch přede mnou, měli skoro všichni Češi krásné písmo a skvělý literární projev. I obyčejní lidé. Ovšem děti jsou jiná generace a spíš se od rodičů potřebují trhnout, než se jim podobat.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Teď na podzim bychom měli natáčet dokumentární film o Jiřím Trnkovi v česko - francouzské koprodukci.

Ptala se LENKA KAPLANOVÁ