Úvodník

SNAD BUDE LÍP

Milí čtenáři, v okamžiku, kdy otevíráte poslední letošní číslo našeho / vašeho časopisu, zbývá do vánočních svátků několik posledních dní, v naprosté většině domácností bude vrcholit předvánoční shon. Vánoční čas je však především obdobím, kdy se setkáváme se svými nejbližšími, kdy bilancujeme uplynulé období a kdy diskutujeme o tom, jaký asi bude ten rok příští...

Zkusme se tedy i my krátce pozastavit na tím, jaký byl ten rok devatenáctý, co přinesl pro sociální služby? Bohužel musím konstatovat, že toho pozitivního se moc neudálo... Základní principy financování sociálních služeb se nezměnily, v letních měsících se opět vášnivě diskutovalo o tom, kolik peněz sociálním službám chybí a kdo je má vlastně poskytnout – ministerstvo práce a sociálních věcí či ministerstvo financí, anebo je mají najít ve svých rozpočtech kraje, které jsou za zajištění dostupnosti sociálních služeb zodpovědné. Tak jako vždy se peníze opět našly... Opět se tak prohloubila závislost poskytovatelů sociálních služeb na přiznání dotací ze státního rozpočtu, na které není právní nárok... Ač nerad, musím konstatovat, že snaha, aby se objem dotací na sociální služby stal mandatorním výdajem státního rozpočtu, problém financování (a tedy i poskytování) sociálních služeb nevyřeší... Z hlediska financování pobytových sociálních služeb by problém (navždy!) vyřešilo, pokud by zdravotní pojišťovny už konečně začaly proplácet všechny lékaři indikované a odborným zdravotním personálem provedené a řádně zdokumentované úkony ošetřovatelské péče. Poskytovatelé těchto služeb by tak již nebyli závislí na přiznání dotací ze státního rozpočtu, a kraje a města by nemusely v rozhodnutích o přiznání dotací ze svých rozpočtů umožnit jim (pravděpodobně v rozporu se zákonem o územních rozpočtech) financovat tyto náklady ošetřovatelské péče z jimi poskytnutých příspěvků... Kdy se konečně ministerstvo práce a sociálních věcí na tomto jednoduchém principu domluví s ministerstvem zdravotnictví a hlavně se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou?

Co můžeme očekávat od roku příštího, od roku dvacátého? Jakkoli jsem svým přesvědčením dlouhodobý optimista, obávám se, že světlé zítřky před námi bohužel nejsou... Obávám se, že dostupnost pobytových sociálních služeb se opět sníží, a to přesto, že zejména komerční poskytovatelé opět navýší kapacity svých zařízení. Objem finančních prostředků určených na investice v kapitole MPSV je i nadále naprosto nedostatečný, platy pracovníků v sociálních službách jsou stále hluboko pod celostátním průměrem, a proto se  nemůžeme divit, že v období plné zaměstnanosti trpí všechny sociální služby nedostatkem pracovníků. Naše populace však stárne, jenom příští rok vzroste počet osob starších 65 let o více než 45 tis. osob... Znovu se proto musím zeptat, na to, co ve svých vystoupeních často opakuji – kdo o nás bude pečovat? Rodina to nezvládne, nikdo ji na zajištění péče nepřipravoval, nemá k dispozici prakticky žádné pomůcky, nikdo jí neporadí, jakým způsobem např. správně zajistit polohování, odlehčovacích služeb je absolutní nedostatek, hmotné zabezpečení pečujících osob je naprosto nedostatečné... Opravdu bych se nechtěl dožít toho, aby naši senioři strávili poslední měsíce svého života vzpomínkami na svoje pracovní úspěchy na osmilůžkových pokojích v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Pro jejich zřizovatele to je mimochodem velmi dobrý byznys a dokážou velmi pružně – na rozdíl od sociálních služeb - na měnící se podmínky reagovat... 

Ale konec pesimistických úvah, snad bude líp... Milí čtenáři, přeji vám příjemné prožití vánočních svátků v kruhu svých blízkých a v novém roce hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.

LADISLAV PRŮŠA

    ESTER JANEČKOVÁ POMÁHÁ NEJEN V POŠTĚ PRO TEBE

Ester Janečková se narodila bývalé mluvčí charty 77 Marii Rút Křížkové a uznávanému divadelníkovi Otovi Ornestovi. Ester vystudovala střední zdravotnickou školu, úspěšně složila zkoušky na DAMU, obor dramaturgie, a později přestoupila na herectví. Moderuje populární pořad Pošta pro tebe, jehož hlavní poslání tkví v umožnění navázat kontakt s těmi, kteří již před časem zmizeli z našeho života a my toužíme se s nimi znovu setkat. Ester moderuje i další pořad, Sama doma. Má radost ze své rodiny, manžela MUDr. Zdeňka Janečka, synů Krištofa a Cyrila, a dcery Sáry.

Jak dlouho už pořad Pošta pro tebe moderujete? Odhadnete, s kolika lidskými příběhy jste se setkala?

Poštu pro tebe moderuji od roku 2005, to znamená, že už 14 let. Je neskutečné, jak to uteklo. Je pravda, že za tu dobu jsem se setkala se spoustou lidí, jejichž osudy jsou často velmi těžké a zároveň rozmanité. Nedokážu odhadnout, kolik příběhů jsme už realizovali. Pravda je, že teď při posledním natáčení jsem měla scénář s číslem 2644.

Jak moc náročné je hledání osob? Používáte i nějaké speciální „detektivní“ metody?

Hledání osob je hodně náročné. Ze začátku jsme měli najatou detektivní agenturu, ale nakonec se zase až tak neosvědčila. Takže pátrání se celou dobu intenzivně věnují naše dvě dramaturgyně Renata Řiháková a Martina Bidlová. Za jejich usilovnou práci jim patří velký dík. Důležité je rovněž dohledávání lidí na místě přímo pošťákem Ondrou. No a hodně dobře nám fungují výzvy. Ty vyhlašuji na konci každého vysílání a zároveň je máme i na stránkách pořadu a v časopise TV magazín. V těch se diváci dozvědí, koho aktuálně hledáme, a často a aktivně nám pomáhají.

Prý jste po vystudování zdravotní školy zvažovala studium psychologie, ale nakonec jste zvolila DAMU. Nyní ale procházíte psychoterapeutickým výcvikem. Impulsem byla sebevražda vašeho synovce, kvůli jiné sexuální orientaci?

Je to tak. Po zdrávce jsem se rozhodovala mezi psychologií a divadelní fakultou. Pak jsem si ale řekla, že na to, aby člověk mohl být psychologem, je lepší mít nejdříve něco odžito. Že k takovému studiu se můžu dostat později. Byla jsem šťastná, když jsem se na DAMU dostala. Studovala jsem dost intenzivně, ale jen do 3. ročníku. Tehdy se mi narodil první syn Krištof a měla jsem individuální studijní plán.

Studium psychoterapie jsem stále plánovala, ale odkládala. Tragická smrt mého synovce Filipa byla pro mě jedním z velikých důvodů studium dále neodkládat. Takže teď už čtvrtým rokem studuji pětiletý výcvik v Systemické terapii.

Jste také patronkou poradny S barvou ven, která pomáhá lidem s homosexualitou, a velmi úspěšně. Jak pomoc těmto – asi hlavně mladým lidem – probíhá?

Poradna S barvou ven začala fungovat v únoru 2015, to znamená rok po Filipově smrti. Filip byl pro nás velkou motivací a důvodem, proč vlastně poradna vznikla. Uvědomili jsme si, že lidé jako Filip se opravdu často nemají na koho obrátit, když mají strach a obavy. Nic podobného, speciálně zaměřeného pro LGBT lidi u nás stále není.

V současné době v poradně pracuje 20 mentorů. Sami to jsou především gayové a lesby nebo transsexuálové, kteří si kdysi také prošli náročným obdobím, ale nyní už jsou za tím a stabilizovaní. Jsou pečlivě proškolováni našimi třemi odbornými garanty (psychology), mají kurz krizové intervence. Na našich webových stránkách se v medailonku představí klientům a klient si pak může vybrat, s kým si chce psát. Za 5 let fungování se na nás obrátilo přes 3000 lidí, většina z nich je ve věku 15-19 let.

Redakce se setkala s příběhem Jirky, kterého hledala jeho maminka, a vy jste ho našli v jednom z domovů pro zdravotně postižené, v ostravském Čtyřlístku. Byl tento příběh, který odvysíláte v lednu, něčím výjimečný?

Příběh Jirky patří k těm, na které nikdy nezapomenu. Hodně jsem o něm dopředu přemýšlela, měla jsem strach, aby to pro něj nebylo příliš zneklidňující, aby se dokázal zorientovat v celé situaci. Velkým povzbuzením pro mě a především pro něho byla jeho sociální pracovnice, která s ním přijela. Měla jsem velikou radost, jak celé natáčení, a pak i setkání s maminkou, prožíval Jirka radostně a klidně.

Podle našich informací se maminka Jirky nyní synovi hodně věnuje. Máte i u jiných příběhů „zpětnou vazbu“?

Tak za tuhle zprávu od vás jsem moc šťastná. Nedalo se dopředu odhadnout, jestli se maminka nezalekne Jirkova postižení. Do teď jsem neměla informace o tom, jak spolu fungují. To je skvělé... Přesně tyto situace, když se vše podaří, dávají celé Poště pro tebe ten největší smysl. Co se ostatních příběhů týče, zpětnou vazbu mám jen občas. Záleží na tom, jestli nám aktéři našich příběhů sami napíší. Dříve jsme točili Návraty, kdy jsme jezdili za lidmi z vybraných příběhů. Hlavně za těmi, které končily nějakým otazníkem. Zajímalo nás, jak spolu ti, kteří se setkali, po letech fungují. Jestli pro ně bylo setkání i do budoucna důležité. Tato zpětná vazba byla skvělá a chybí nám i divákům. Byli bychom moc rádi, kdyby Česká televize Návraty opět zařadila do svého programu.

Jak slavíte Vánoce? A konec roku?

Vánoce jsou mým oblíbeným obdobím v roce. Předvánoční čas tedy bývá dost chaotický, protože kromě svých pravidelných pořadů, trávím všechny adventní víkendy natáčením Adventních koncertů. Ale i to je radostná práce. No, a jakmile vypuknou Vánoce, užívám si společného času s rodinou.  Oba naši synové se v září osamostatnili a odstěhovali. Takže teď se na Vánoce těším ještě o to víc, že budeme zase všichni pohromadě. I s mojí maminkou a rodiči manžela. Po vánočních svátcích pak odjíždíme pravidelně s velkou partou kamarádů do Jizerských hor, kde trávíme konec roku.

Co byste popřála našim čtenářkám a čtenářům? Někteří z nich budou sloužit i o vánočních svátcích…

Všem čtenářům Rezidenční péče chci především poděkovat za to, jakou práci dělají. Vím, že je to často velmi nelehké a málo oceněné. A přitom tak mimořádně důležité. Přeji vám hodně radosti a lásky a síly… Ať vás neopouští pocit smysluplnosti toho, co děláte. Zároveň vám přeji klidné a požehnané Vánoce… Především vám, kteří je prožijete v práci.

Děkujeme za rozhovor

LENKA KAPLANOVÁ

    Jak pošťák Ondra z Pošty pro tebe našel Jirku

S dojemným příběhem jsme se seznámili díky paní Renatě Válkové, která nám napsala do redakce. Začal se psát před více než třiceti lety, kdy se jí narodilo zdravotně postižené dítě a zřejmě z existenčních důvodů souhlasila s jeho umístěním do zařízení sociálních služeb.  Její situace se časem zlepšila, přivedla na svět další tři děti, a pak našla i vhodného partnera, který ji podpořil v tom, aby svého prvorozeného syna začala hledat.

     „Letos v lednu jsem se rozhodla, že napíšu e-mail do pořadu Pošta pro tebe, neboť jsem svého nejstaršího syna Jiříka, kterého jsem neviděla třicet let, hledala déle než 7 let.  Jen jsem věděla, že je někde ve stacionáři, ale nikdy se mi nepodařilo ho najít. V březnu mi už volali, že se jim tento příběh líbí, a že by jej rádi natočili. A také zařídili, aby pošťák Ondra našel mého syna Jirku,“ vypráví paní Renata Válková.

     A pošťák Ondra našel Jirku Válka v ostravském Čtyřlístku - centru pro osoby se zdravotním postižením. Jak svou popularitu vnímal Jirka? Jeho dojmy pro redakci přepsala paní Gabriela Rokytová, pracovnice ostravského Čtyřlístku, která ho také na natáčení doprovázela:

Kdo mne pozval do Pošty pro tebe

     „Hele, tebe já znám!“ takto jsem vykřikl, když jsem viděl pošťáka Ondru. Čekal mne na chodníku a chtěl si se mnou povídat. Byl jsem překvapený. Znám ho z televize. Řekl mi, že mne někdo hledá, já jsem si myslel, že Esterka, kterou taky znám z Pošty pro tebe. Nakonec jsem dostal obálku a Ondra se mne zeptal, jestli do Prahy za Esterkou a za ním přijedu. Řekl jsem, že ano.

     Tak jsme se v červnu vydali na výlet do Prahy. Nejvíce jsem se těšil na dobrovolnici Páju (herečku Pavlu Dostálovou – pozn. red.), pak na metro, o kterém mi často Pája vypráví, a na Esterku. Zašli jsme si na oběd a pak se vydali do České televize. Tam to bylo fajné. Dvakrát jsme si vyzkoušeli, jak se jde chodbičkou k pošťákovi Ondrovi a kde si máme sednout na gauč k Esterce. Byl jsem v maskérně, kde mne nalíčili, a pak jsem dostal mikrofon a sluchátka, ve kterých hrála hudba. Gabka byla se mnou a kamarád Tomáš, Jana a Pája byli v hledišti. Když nás zavolali, pošťák Ondra mi sundal sluchátka a pak jsem si povídal s Esterkou. Ptala se mne, jak se mám, kde bydlím, kdo se mnou přijel, co rád dělám a kdo si myslím, že mne hledá. Myslel jsem si, že kamarádka Iveta. Ale byl to omyl. Hledala mne mamka! Byl jsem překvapený. Mamka je mi hodně podobná a je malinká. Když jsme se s Esterkou rozloučili, tak jsme si šli všichni sednout do kavárny, a povídali jsme si. Mamka mi vyprávěla, jak mne hledala, vyprávěla mi o sourozencích, a jak se má. Já jsem jí řekl, kde bydlím a že vystupuji se skupinou Rytmy a hraji na buben. Přítel od mamky, který se taky jmenuje Jirka, mi dal na sebe a na mamku telefonní číslo a teď si můžeme s mamkou volat. Přijela taky za mnou na návštěvu do Ostravy a přivezla mi hrnek a borůvky.

      Ptal jsem se Esterky, kdy budu s mamkou v televizi. Řekla mi, že možná v lednu 2020. Tak vám to chci všem říct, abyste se dívali na televizi. A když budu vědět přesné datum, tak vám to přijdu určitě říct.

A jak prožívala setkání po třiceti letech maminka Renata?

„Po několika  minutách rozhovoru s Ester přišla chvíle, kdy se za stěnou objevil můj syn Jiří společně se sociální pracovníci Gábinou. Paní Ester mu pokládala různé otázky a bylo to docela zajímavé. Pak nastala chvíle k odstranění stěny a v tu chvíli vykřikla Gábina: Jiříku, ty jsi celá maminka, a pak Jirka řekl:  Dejte tu stěnu rychle pryč. V tu chvíli už Jiřík utíkal za mnou, abychom se navzájem objali.“

     Jirka je nyní s maminkou ve spojení, což je důležité i pro jeho „rodinu“, kterou zastupuje právě Čtyřlístek. „Jirka je velmi aktivní a celkově nepřehlédnutelný člověk. Hraje s našimi bubeníky ve skupině Rytmy, s níž také vystupuje v nejrůznějších koutech republiky, sportuje, v jednom období dokonce hrál s velkým úspěchem také divadlo, občas i maluje a na žádném z jeho obrázků nechybí hodiny, protože ty jej fascinují. Jirka je hotový hodinář! Má milou a přátelskou povahu a někdy je s ním legrace,“ zhodnotila „ztraceného“ a opět nalezeného syna paní Renáty Válkové

Bohdana Rywiková, PR manažerka ostravského Čtyřlístku.