Úvodník

INFEKCE

Život to nemá na naší planetě vůbec lehké. Už proběhlo pět velkých vymírání druhů a my se nacházíme v šestém. Každým dnem ubývají další živočišné druhy. Tragické je vymírání hmyzu, protože to bude mít dalekosáhlé následky. Možností ukončení života na naší zemi je mnoho, pád asteroidu, zásah gama paprsky, vulkanická činnost, skleníkový efekt atd., atd.

Jedno z velkých nebezpečí dnešní doby představují infekce. Máme za sebou epidemii chřipky s mnoha úmrtími, nacházíme se v epidemii spalniček. Rozjel se nám opět černý kašel. Sám se ve své lékařské praxi denně přesvědčuji o tom, jak antibiotika přestávají být účinná. To je zásadní problém, který nelze jen tak lehce a levně napravit.

Druhým problémem je otevřenost světa. Dříve, když byl pohyb lidí výrazně omezenější, tak sice v určité oblasti propukla epidemie nakažlivé nemoci, ale dál se nešířila. Byly fyzické hranice, na kterých se infekce zastavila. I mor, ačkoliv byl rozsáhlý, neprobíhal na celém světě najednou. Dnes je ale svět jedna velká vesnice. Tisíce lidí neustále migrují po zeměkouli sem a tam, a pokud jsou nemocní, svoji nemoc roznášejí dál. A tak jsou lidé pořád nemocní. Z jedné nemoci se vyléčí a už mají druhou. Vymýtili jsme tuberkulózu, ale už ji tu zase máme. A velmi špatně léčitelnou.

Senioři, kterých je stále víc, jsou na infekce více náchylní. Proto má očkování proti chřipce u seniorů svůj význam. Ale stát hází lékařům klacky pod nohy. Alespoň podle mne. Dříve jsem mohl vakcínu proti chřipce předepsat jako jakýkoli jiný lék. Pacient, který ji potřeboval, si pro ni došel do lékárny. Dnes to nejde. Musím si vakcíny objednávat, jako bych byl lékárna. Musím je skladovat a distribuovat. Proč? Nechci! Nejsem lékárna. Léky nesmím skladovat a vydávat. Proč zrovna vakcíny proti chřipce nebo pneumonii? Proč mě stát tlačí do něčeho, co mí není vlastní? Nejsem obchodník, jsem lékař! Nechci s vakcínami obchodovat! Chci je jen aplikovat. Ale stát mě násilím nutí k činnosti, která mi není příjemná, a ani pro ni nevidím logický důvod. Proč by se nemohly vakcíny proti chřipce a pneumonii normálně vydávat přes lékárny? Fungovalo to desetiletí a dobře.

Opět se nám šíří černý kašel. Existují vakcíny, které jsou jak proti tetanu, tak proti černému kašli. Očkování proti tetanu je povinné a pacient je nehradí. Vakcínu, která je jak proti tetanu, tak i proti černému kašli, však musí pacient hradit plnou cenou. Bylo by tak drahé, kdyby se v rámci očkování proti tetanu mohli lidé zadarmo přeočkovat proti černému kašli?! Není zde ochrana jedince ochranou celé společnosti?!

Když se včas nepostavíme nebezpečí infekcí teď a rázně, tak je možná nebudeme muset za sto let řešit. Nebudou tu totiž žádní lidé.

MUDr. PETR BOUZEK

Předseda Společnosti lékařů a zdravotníků v sociálních službách ČSL JEP

              

  Jiří Dědeček nenápadně vstupuje mezi klasiky

Písničkář, básník, textař, překladatel a spisovatel Jiří Dědeček do roku 1985 tvořil a vystupoval ve dvojici s Janem Burianem, poté se v tvorbě osamostatnil. Má rád slovní hříčky a pracuje s nimi ve většině své tvorby, která je velmi rozmanitá. Už tituly zaujmou: Uleželé želé, Slunéčko sedmitučné, Huňatá čuňata, Slizské písně…Významným profesionálem je i v překladech poezie i textů písní. Jím přeložené texty francouzských šansonů má ve svém repertoáru i jeho dcera Viktorie Dugranpere. Je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu.

Vaše báseň už se dostala do čítanky. Těší vás to?

Těch mých textů v čítankách je víc, slušnější vydavatelé se vždycky ptají, tak mám určitý přehled. Obecně vzato mě to těší, je to čest a jakési znamení, že člověk nenápadně vstupuje mezi klasiky. Ovšem na druhou stranu se tím vydává všanc nemilosrdnému odsudku školní mládeže a stává se fosilií. Moje neteř se jednou ve škole chtěla pochlubit, že jsem byl u nich na návštěvě, ale paní učitelka ji okřikla: Nevymýšlej si! Ten už je dávno mrtvej!

V čem je psaní pro děti lepší? Můžete víc udat svou hravost? Tu mají přece rádi i dospělí…

Já ani nevím, jestli je lepší, tak mi to prostě v poslední době přišlo, že se mi chce psát hlavně pro děti. Ale stejně při té hravosti s nonsensem myslím i na dospělé. Vzpomínám si, jak jsem se styděl, když jsem svým dětem četl něco tupě didaktického, co se toporně rýmovalo a říkalo nám to například, že květák neboli karfiol je zdravý. Já si radši to slovo v nějakém pádovém tvaru půjčím a dám ho do absurdní souvislosti - statečné květáky / roznášely letáky / celer je zadržel / udala je petržel… Tady se baví i dospělí. A vždycky myslím na to, co by mi řekl můj velký vzor Emanuel Frynta.

Napsal jste více než čtyři desítky knih, máte nějakou, na kterou jste nejvíc pyšný?

Asi to bude román Snídaně se psem, který mi dal nejvíc práce a do něhož jsem vložil mnoho ze sebe a z naší rodinné historie. Vyšel už dost dávno, v roce 2008 v nakladatelství Torst. Zkusil jsem si tehdy něco nového, strašně mě to bavilo a určitě se k té formě ještě vrátím. Dvojnásobnou radost mi pak způsobila nabídka načíst tu knihu jako audio pro slepeckou knihovnu, to jsem se herecky pokládal do vlastního dramatu.

Na čem teď pracujete? Už je hotová sbírka básní z nespavosti? Nebo Pošta shora, jak jste ji pracovně nazval? Možná mám už staré informace.

Ano, informace jsou přesné. Nová sbírka se jmenuje Pošta shora, čímž se míní, že to není vypracovaná poezie, ale jakýmsi podivným způsobem nadiktovaná odněkud. Jde o slovní obrazy, které se člověku honí hlavou v té hodině mezi psem a vlkem, když ne a ne usnout, ale ani bdít. Zrovna má rukopis v práci Jan Šulc a já jsem napjat, jaké budou jeho poznámky…

Naši čtenáři jsou lidé pracující v sociálních službách, kteří se často setkávají s fenoménem smrti,   a asi by je zajímalo,  jak jste prožíval období, kdy vám rychle po sobě zemřeli oba rodiče, a pak jste sám vážně onemocněl.

Celé to kolem mne proletělo, aniž bych tehdy našel nějaký záchytný bod, u něhož bych se zastavil. Všechno jsem si pak plně uvědomil později až s vlastní diagnózou. Abych to vysvětlil - rodiče sice byli nemocní, několikrát týdně jsem jezdil s mámou na kontroly nebo na léčení, ale zároveň jsem musel fungovat doma, měli jsme dvě malé děti, a taky navenek, musel jsem pracovat, tedy jezdit a hrát a vydělávat, aby bylo z čeho žít. V den, kdy mi umřela máma, jsem přese všechno hrál v klubu v Salmovské. Ale to patří k profesi, Jiří Suchý mi říkal, že má podobný zážitek. Napsal jsem o tom ostatně sbírku Věci po mrtvýc,h věnovanou rodičům. Ta vyšla v roce 2001 také v Torstu a potom francouzsky v Bruselu a čínsky na Taiwanu. No a pak přišla moje vlastní rakovina a operace a léčba - a dneska už to bude pomalu dvacet let…

Jistě to změnilo i vaši tvorbu? Stále pro vás platí že „láska je silnější než smrt“? Abych citovala přesně vaše zamyšlení z jednoho rozhovoru:  „Co je ta substance, která po smrti zbude? Láska, kterou jste dokázali rozdat i přijmout…“

Na tom prohlášení bych neměnil nic. A změna v tvorbě se dostavila v podobě schopnosti přijímat i rozdávat pathos. Dřív jsem se ho bál a posmíval se mu, ale když se vás smrt párkrát dotkne tahle zblízka, začnete se na věc dívat jinak. Začal jsem si překládat Brela, něco jsem i zazpíval a překvapeně jsem zíral, že v divadle v Řeznické někteří diváci pláčou. Třeba při textu Staří lidé.

Co vlastně dělá předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu?

To předsednictví je čestná funkce, takže kromě toho, že se snažím udržet organizaci v chodu sháněním peněz, věnuju se Knihovničce Penklubu, to je naše podpora perzekvovaným autorům v nedemokratických zemích, spoluorganizuju různé konference a autorská čtení, - tedy kromě toho všeho si musím i vydělávat jako kočovný básník a písničkář. Důchod by nestačil. Podívejte se na www.penklub.net a www.dedecek.cz

 

Pojem lidská práva je pro vás velmi důležitý a mnoho toho pro jejich ochranu děláte. Jsou dle vašeho názoru a zkušeností dobře chráněna lidská práva seniorů u nás? Jak těch v domovech pro seniory, tak i těch, co žijí doma?

Po pravdě řečeno nevím, jak to u nás chodí s právy seniorů v domovech, jen o tom občas čítám nebo něco vidím ve zprávách. Já jsem vyrůstal v prostředí, kde se k prarodičům všichni v mém okolí chovali hezky, láskyplně, zdvořile, ba dokonce  jsme je podporovali i finančně. Z představy, že to někde může být i jinak, je mi smutno.

 

Vzkázal byste něco našim čtenářům? Něco optimistického?

Bude to dobrý, i když to tak možná zpočátku nebude vypadat!

 

LENKA KAPLANOVÁ