Kulatý stůl k nutriční péči

Dne 15. 10. se v Lékařském domě v Praze 2 sešli na pozvání Společnosti lékařů a zdravotníků v sociálních službách ČSL JEP odborníci na výživu, lékaři, nutriční terapeuti a pracovníci stravovacích provozů, aby si vyměnili zkušenosti a hovořili o problémech tohoto oboru.

Přítomné přivítal MUDr. Petr Bouzek, předseda Společnosti, který také celou diskuzi moderoval. Slovo dostal každý účastník a tak jsme z diskuze vybrali jen několik okruhů a některé zajímavé příspěvky.

Problematika diet ve stravování

Všichni diskutující se shodli na tom, že běžně zvládají indikované diety a využívají k administrativě stravování počítačové programy, což velmi usnadňuje provoz.   Pavla Bůžková z Domova  Alzheimer shrnula: „Většinou máme stejné diety, ale navíc máme ke klientům individuální přístup. Spolupracujeme s externí nutriční terapeutkou a máme i vlastní nutriční terapeutku, která je zčásti sponzorovaná dodavatelem nutričních doplňků.“  A zde již zaznělo hlavní téma, nedostatek nutričních terapeutů a fakt, že zdravotní pojišťovny nechtějí uzavírat smlouvy na úhradu jejich výkonů.

„Je problém nasmlouvat nutričního terapeuta se zdravotními pojišťovnami, stejně jako u rehabilitace“, konstatoval Petr Bouzek. „Přitom obojí je pro seniora to nejdůležitější a může to zabránit mnoha zdravotním potížím“.

Diagnostika malnutrice

„Nutriční screening provádíme při příjmu nebo po návratu z hospitalizace, a pravidelně jednou za rok, vážíme jednou měsíčně, případný jiný nutriční problém oznámíme nutriční terapeutce, která konzultuje s nutriční  lékařkou další postup včetně zavedení sippingu.  Při úbytku váhy sledujeme příjem tekutin a stravy,“ popsala praxi Radka Němcová z Domova pro seniory Chodov.  „Diety a jejich změny předepisuje praktický lékař, který má naše klienty v péči.“

Lucie Růžičková, vedoucí nutriční terapeutka z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze připomněla:  „My, kteří jsme se tu sešli, jsme ze zařízení, která se nutriční péči věnují a mají o to zájem. Ale ostatní domovy jsou na tom daleko hůř, pokud tam není tam žádný nástroj pro vyhledávání klientů s malnutricí. My jsme začínali se standardy v domovech, kde byli nutriční terapeuti a měli zájem. K nám do fakultní nemocnice se ale  dostávají klienti právě z těch domovů, kde to podchycené není. Nutričních terapeutů je málo, ale je nutné při příjmu a pak opakovaně vyhodnocovat, jak na tom klient je. Ale důležitá je i návaznost, když se malnutrice vyhledá, aby ji někdo řešil. Je dobré mít standard, přesně určeno, kdo, kdy a co dělal, závisí to i na ošetřovatelkách, na sestrách, na zájmu vedení celého zařízení.“

Diskuze se rozvinula i okolo problému, když klient odmítá jíst. I k tomu se vyjádřila Lucie Růžičková: „Jak řešit stížnosti na úbytek váhy? Když klient nechce jíst, není možnost ho donutit. Ale pokud je snaha, přesné záznamy, postupy, je možné doložit rodině, že jste se to snažili řešit, a že to třeba nevyšlo, mohlo mít i jiný zdravotní důvod. Hlavně je to někde zaznamenáno, a zařízení má pro případnou stížnost možnost vše doložit.“

Jak motivovat klienty k jídlu?

 Nápadů zaznělo mnoho, shoda zazněla v tom, že jídlo musí být chutné, ale ne přesolené, vzhledově lákavé, což lze díky technologiím udělat i u mechanicky upravené stravy použitím dělených talířů, zlepšení úrovně podávání stravy.  Na klienty se nesmí spěchat a je třeba jim zajistit pomoc s konzumací jídla. Ale zase zaznělo: personální problémy – nedostatek ošetřovatelek.

Z diskuze vyplynulo, že v zařízení se snaží vyjít vstříc přáním klientů, ale občas je to v rozporu nejen s pravidly správné výživy, ale i s předepsanou dietou. Stravovací komise složené z klientů jsou sice ve většině zařízení, ale přítomní se shodli na tom, že moc nefungují. Nelze vyhovět všem. Protože nutriční terapeutky často musí čelit stížnostem klientů i příbuzných, bylo by dobré mít v ruce standard nutriční péče, kterým by doložily klientům, že dostávají správnou stravu, i když jim zrovna nechutná. Je také nutné sledovat vracení jídla, je to zpětná vazba pro tvorbu jídelníčku. „Problém je, že klient se má najíst jako doma, chce guláš a pivo. Znám případ, že klientovi s diabetickou dietou návštěva přinesla dorty, a skočil s hyperglykémií v nemocnici,“ konstatoval Petr Bouzek.

Jak pracuje nutriční terapeut – má být v kuchyni nebo na pokojích a „krmit“?

 Nutriční terapeutky by uvítaly usnadnění práce na úseku stravovacího provozu, aby mohly být více na odděleních. Je rozdíl, jestli mají na starost stravovací provoz – to je spousta práce, normy, jídelní lístky, hlavně papírování, nebo jestli mají dostatek prostoru na přímou nutriční péči o klienty.  Pozn.“ NT nesmí klienty krmit, to je ošetřovatelský úkon.

Dále by také uvítaly lepší a rychlejší spoluprácí  s nutričním lékařem – trvá dlouho získat předpis na sipping.  Kristina Chaloupková z Domova u Biřičky v Hradci Králové si také postěžovala:  „Je dlouhá prodleva, než se dozvím, že je někdo v problému, pečovatelky to oznámí až po třech týdnech, pak trvá,  než přijde intervence, a klient je celý měsíc v riziku malnutrice…“

Radka Němcová z DS Chodova reagovala: „U nás to funguje, ale vítala bych větší pružnost z kuchyně, např. paní, která přišla po operaci žlučníku, má změnu diety, a přesto jí několik dní chodí normální strava, a musí si kupovat rohlíky. Přála bych si, aby nutriční terapeutka více chodila na patra, aby viděla, jak se strava podává v praxi.“

Pavla Bůžková z Domova Alzheimer připojila svůj názor: „Z mého pohledu máme dobře zvládnutou komunikaci mezi úsekem a kuchyní, máme pro vše udělané normy, a nutriční terapeut se věnuje hlavně individuálně klientům.  Co bych chtěla zlepšit, to je hlavně technické vybavení v kuchyni, protože lidí je málo a ušetří to čas. Také chci zlepšit i výdej, hlavně vzhled mixů, ale vše naráží na nedostatek lidí, a kvalitních lidí. Jsme soukromé zařízení, na vše si musíme vydělat, postupně se vybavujeme, třeba blixery, aby se mixovaná strava nemusela tolik ředit, byla výživná, a vzhledná.“

Diskuze se opět vrátila k problému nedostatku lidí v této profesi. I když domov má nutričního terapeuta, a platí si ho z jiných prostředků, než aby jeho činnost hradila zdravotní pojišťovna, stejně je to málo. Kolik nutričních terapeutů na kolik klientů? Kam se nutriční terapeuti ztrácí, vystudují a jdou mimo obor? K tomu se vyjádřila Květa Krajíčková, předsedkyně sekce nutriční terapeuti České asociace sester:  „Ví někdo, kolik je sociálních zařízení v české republice? Asi 1000. A ví někdo, kolik je nutričních terapeutů? Asi 100, přepočítáno na celé úvazky, a to je kriticky málo. Ale další problém: když už nutriční terapeutka sestaví perfektní jídelníček, nastává problém, kdo jídlo uvaří. Personál v kuchyních je stejný problém, jako nedostatek pečovatelů, mnohdy tam jsou i nevyučení, vzhledem ke mzdovým podmínkám tam špičkový kuchař pracovat nepůjde.  Ale k nutričním terapeutům. Dnes je v České republice 15 škol, které učí v nějaké formě nutriční terapeuty, ročně končí asi 400 absolventů, když ale někam nastoupí, dostanou středoškolský plat, není zohlednění, že mají VOŠ či vysokoškolské vzdělání. Takže si hledají jiné uplatnění.“

Závěrem celou diskuzi shrnul Petr Bouzek, předseda Společnosti lékařů a zdravotníků v sociálních službách: „Děkuji všem za podněty. Předsevzal jsem si, že Společnost, kterou zastupuji, bude všemi možnými způsoby prosazovat, aby nutriční péče byla zařazena legislativně mezi položky, které jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. O to samé usiluji i u rehabilitační péče, protože i ta je důležitá – najíst se a hýbat se, to je v geriatrii nejdůležitější.“

Lenka Kaplanová ve spolupráci s Květou Krajíčkovou