Několik poznámek ke kriminalizaci sociálních služeb

Fenoménem několika málo posledních let se stalo podávání oznámení o podezření ze spáchání trestného činu (dále jen tzv. „trestní oznámení) buď přímo na pobytová zařízení sociálních služeb (dále jen „pobytová zařízení“) či přímo na jednotlivé zaměstnance. Jde o vzestupný trend, který zatím ještě nenabyl varujících rozměrů, ale přesto bychom o něm měli vědět a činit maximum, abychom se podobné situaci vyhnuli.

Trestní oznámení nejčastěji podávají příbuzní klientů, sami klienti, úřad ombudsmanky, zdravotní pojišťovny a dokonce i praktický lékař. Obecně platí, že každý, kdo se dozví o spáchání trestného činu, má oznamovací povinnost ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení, s výjimkou advokátů nebo duchovních. Oznámení tedy může podat kdokoliv, nikoliv jen poškozený. Povinnost oznámit přípravu nebo spáchání trestného činu je zakotvena v § 367 a § 368 trestního zákona (nepřekážení trestnému činu, neoznámení trestného činu).

V poslední době se však stalo jakousi módou podávat trestní oznámení zejména na zdravotnická zařízení a zdá se, že do podobné situace se dostávají i sociální služby. Ne vždycky jsou však tato podání důvodná.

Pokud jde o klasickou obecnou majetkovou kriminalitu, tj. krádeže, podvody, zpronevěry, pak samozřejmě jde o kriminalitu, která nemá žádný specifický vztah k sociálním službám, neboť k podobným jednáním dochází i v ostatních odvětvích společnosti. Navíc Policie ČR je v této oblasti natolik zkušená, že je schopna věc objektivně prošetřit a posoudit, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata trestného činu.

Předmětem šetření Policie ČR pak může být i skutečnost, že např. úhrada za pobyt nebyla vyměřena ve správné výši. 

V této souvislosti nás však zajímá především jednání, jež má úzkou spojitost s poskytováním sociálních služeb. A zde se jako zcela převládající jeví skutky, jež jsou spojeny s poskytováním zdravotní péče v pobytových zařízeních. Často takové oznámení vychází z neporozumění rozdílu mezi poskytováním ošetřovatelské péče ve zdravotnických zařízeních a pobytových zařízeních. Tento rozdíl často nechápou nejen oznamovatelé, ale i orgány činné v trestním řízení. Nejčastějším pochybením bývá, že pobytová zařízení jsou činěna odpovědnými za lékařskou péči, ačkoliv tu poskytují praktičtí nebo odborní lékaři, byť třeba v prostorách takového zařízení. Pokud pak oznámení směřuje konkrétně na nedostatky v ošetřovatelské péči, pak oznamovatelé nechápou, že v pobytových zařízeních se jedná tzv. indukovanou zdravotní péči, tedy, že zdravotní sestra smí poskytnout jen takovou zdravotní péči, která je ordinována ošetřujícím lékařem a v rozsahu a frekvenci jeho ordinace. Ne více a ne méně. Nejčastěji směřují výhrady zejména příbuzných k tomu, že klient, dle jejich názoru, nedostává odpovídající rozsah ošetřovatelské péče, nedostává se mu rehabilitační péče a nemá ani odpovídající medikaci. Zásadní výtkou je někdy skutečnost, že pobytové zařízení včas nesignalizovalo zhoršení zdravotního stavu klienta, a že zdravotní personál neučinil nic k jeho záchraně. Je třeba si uvědomit, že zejména příbuzní odmítají akceptovat fakt, že i v pobytovém zařízení se klientům zhoršuje zdravotní stav a také umírají, a pokud k takové situaci dojde, viní z toho ošetřující personál. Dalším okruhem výtek a stížností je skutečnost, že příbuzní často nejsou informováni o některých mimořádných zdravotních situacích jejich blízkých. Např. zhoršení zdravotního stavu, převoz do zdravotnického zařízení, pád z postele či na pokoji. Rovněž tak nesou nelibě i aplikaci některých opatření omezujících pohyb osob. Např. i pouhé uzamčení klienta na pokoji chápe ombudsmanka jako omezování osobní svobody a v tomto duchu podala trestní oznámení. Policie ČR pak samozřejmě šetří z moci úřední sebevraždy klientů či tragická úmrtí vzniklá nešťastnou náhodou. Vždy musí vyloučit zavinění třetí osoby.

V této souvislosti vyvstává důležitost správného vedení zdravotnické dokumentace. V případě jakéhokoliv trestního oznámení či jakékoliv jiné tragické události je zdravotnická dokumentace prvním vodítkem každého vyšetřování. I Policie by měla mít souhlas s nakládáním se zdravotnickou dokumentací, a to jak s ošetřovatelskou, tak i lékařskou. Zpravidla tento souhlas dají blízcí příbuzní. V soudních sporech pak soudy často ustanovují znalce.  Pokud jde o dokumentaci sociální, pak zde samozřejmě žádná překážka není.

Někdy se setkáváme i se snahou blízkých příbuzných získat z úmrtí svého blízkého alespoň nějaký materiální prospěch. Množí se požadavky na odčinění tzv. nematerielní újmy, tj. duševních útrap blízkých příbuzných, peněžitou náhradou, jež by vyvážila jejich utrpení (tuto možnost přináší nový občanský zákoník v § 2959). Takové požadavky se pohybují v řádech statisíců korun. Proto je dobré z opatrnosti v takových případech kontaktovat právníka.

 

JUDr. Petr Haluza

V této krátké stati se autor dotknul jen obecně této složité a rozsáhlé problematiky a je mu jasné, že škála možných situací, kdy je kriminalizováno jednání zaměstnanců pobytových zařízení, je nepoměrně širší. Uvítali bychom, kdybyste redakci sdělili své zkušenosti a popř. upozornili na nějaký nový fenomén z této oblasti.

Pište na mail: redakce@marcom-praha.cz