Se Sandrou a Richardem Pogodovými nejen o jejich prvotině

HOĎ SE DO POGODY

 

Olomouckou rodačku, herečku Sandru Pogodovou, snad ani není třeba příliš představovat. Televizní diváci ji určitě dobře znají ze sitcomového seriálu televize Nova „Helena“, vysílaného ve čtyřech řadách od roku 2012 do roku 2018, nebo ze seriálu televize Barrandov „Ona a on“ a objevila se i v seriálu České televize „Vyprávěj“. Zahrála si však i v několika celovečerních filmech, jako třeba v komediích Doktor od jezera hrochů, Líbáš jako bůh, v Jakubiskově koprodukčním snímku Bathory a o pár let dříve také v jeho filmu Nejasná zpráva o konci světa a v řadě dalších. Kromě toho ji samozřejmě znají i návštěvníci pražských divadel. V letošním roce však spolu se svým otcem, muzikantem Richardem Pogodou, poprvé vstoupila do světa literatury, když společně vydali knihu povídek, příznačně nazvanou „Hoď se do pogody“. Oba, jak Sandra, tak její „tata“ Richard, svorně čerpají inspiraci z nesčetných příhod nebo vzpomínek na setkání s rodinnými přáteli, kteří se tak či onak vepsali do rodinné historie, odehrávající se až donedávna v rozlehlé olomoucké vile zděděné po dědečkovi…

■ Určitě je mnoho rodin, jež si „střádají“ různé rodinné historky, které se pak vyprávěním v rodinném kruhu přenášejí z generace na generaci. Jen málokdy se však stává, že jsou zvěčněny na papíře a vydány pro veřejnost. Co vás přimělo k tomu, abyste takto „obnažili“ své příběhy a zpracovali je do společné knížky?

Richard: Já jsem o psaní rodinných příhod nikdy neuvažoval. Změnilo se to, když jsem počátkem 90. let směl (po dvacetileté nucené pauze) opět sednout k mikrofonu, shodou okolností v Českém rozhlase v Ostravě. Byla mi dána absolutní volnost ve výběru muziky i v tom, o čem budu každý pátek odpoledne s posluchači mluvit. Brzy jsem zjistil, že naplnit tři hodiny času něčím, co má hlavu a patu, to dá pořádnou fušku. Tak jsem si doma připravoval vhodná témata a držel jsem se rady Miroslava Horníčka: Mluv anebo piš jen o tom, co dobře znáš, cos zažil. Takové to povrchní kecání o všem (a zároveň o ničem), to je strašný nešvar většiny rádií a po skončení vysílání nikdo neví, o čem to bylo. A tak jsem si vybral téma zcela všedních rodinných událostí, dále historky o tom, co jsem zažil jako hudebník i diskžokej. Shodou okolností právě na Ostravsku, kde jsem měl nejvíc akcí.

Sandra: U mě to bylo opačně. To, že jednou sepíšu naše rodinné historky, jsem věděla vždycky. Byla by věčná škoda, kdyby se na nich měla bavit pouze naše famílie. Ovšem myslela jsem si, že to udělám daleko později. Nakonec to ale naštěstí dopadlo úplně jinak. Minulý rok jsem byla hostem pořadu Karla Šípa Všechnopárty a vyprávěla jsem tam jednu ze svých neskutečných historek. Druhý den mi přišel e-mail od nějaké paní z nakladatelství Grada, že jsem se jim moc líbila a jestli jsem někdy neuvažovala o napsání knihy, že oni by mi to vydali. Bylo to jako splněný sen. Věděla jsem, že chci napsat knihu, ale taky jsem věděla, že osobně žádného nakladatele neznám. Tak jsem si řekla, že jestli má kniha vzniknout, tak ať mi osud nějakého pošle do cesty. A stalo se.

■ O tobě se Ríšo ví, že jsi muzikant tělem i duší, muzika tě přivedla i ke spolupráci s rozhlasem, moderování koncertů a potažmo ke psaní. Co tě na tom baví nejvíc?

Richard:

Mám-li být upřímný, tak všechno. To snad ani nejde specifikovat. Vymýšlení programu, hledání vhodné muziky, atmosféra v zákulisí, mírná tréma, jak to všechno dopadne, potlesk publika, neformální setkání s diváky někde v klubu atd.

■ Jak dalece ovlivnili váš život rodiče? Mám na mysli hlavně to, jak se utvářel váš vztah k divadlu a k muzice?

 Sandra: Evidentně se u mne spojil vrozený talent s rodinným uměleckým podhoubím. Tendenci k předvádění se, jsem měla vždycky, ale jen díky podpoře rodičů jsem herectví a hudbu mohla studovat už od útlého dětství. V pěti letech jsem začala hrát na housle a od šesti jsem navštěvovala dramatický kroužek. Navíc jsem chodila i do výtvarky a od třetí třídy jsem navštěvovala speciální základní školu s hudebním zaměřením. Takže by bylo opravdu zvláštní, kdybych skončila jako paní inženýrka v nějakém podniku.

Richard:

Ohledně hry na klavír především maminka, v mládí velice dobrá pianistka. Přiznám se, že mi cvičení etud moc nešlo a odbýval jsem to. Na gymnáziu se odpor ke klavírní hře změnil, když se na to daly sbalit holky. To jsem najednou hrál, kde se dalo. Vliv na vztah k divadlu a kultuře vůbec měl ovšem tatínek. V poválečných dobách zmatků a hledání kulturního ukotvení byl pro mne takovým majákem. Milovník poezie, divadla, filmů, výstav, lidových veselic aj. byl neustále při všem. Hned po konci války se stal redaktorem kulturních rubrik několika novin a od roku 1950 krajským inspektorem kultury, který se organizováním všeho vyjmenovaného vlastně živil. A ten mne – už jako dítko předškolního věku – často brával s sebou.

■ Několik povídek ve vaší knížce se váže i ke známým osobnostem, s nimiž jste se v životě setkali anebo se s nimi stále setkáváte. Kdo z nich hrál největší roli v životě vás samotných a zanechal po sobě nejvýraznější stopu?

Richard:

To je těžko posoudit. Nejdéle, skoro čtyřicet let, jsem dělal muzikálové divadlo s Pavlem Dostálem (dlouholetým přítelem, dramaturgem, režisérem, publicistou a ministrem kultury ČR v letech 1998-2005 – pozn. red.). Vliv na moje kulturní aktivity měli např. jazzový klavírista Emil Viklický, hudební redaktoři ostravského rozhlasu, členové Moravské filharmonie (jejich koncerty jsem často uváděl), muzikanti z kapel Marie Rottrové, Věry Špinarové, Gustava Broma… Nad tím vším ční ovšem dlouholeté přátelství s Miroslavem Horníčkem. Nebýt jeho, neodvážil bych se posadit za mikrofon, natož nějakou příhodu hodit na papír a pustit ji mezi lidi. V tom mi byl rádcem a učitelem. Jsem mu za to neskonale vděčný. Když mne za něco pochválil (a to nebylo zas tak často), byl jsem v sedmém nebi.

Sandra: Já měla to štěstí, že jsem ještě stihla některé velikány, a to v době, kdy byli při síle.  Nezapomenu na setkání s Pavlem Landovským, Jiřím Kodetem, Radkem Brzobohatým, Jurajem Herzem… Na pomyslném piedestalu nemám nikoho konkrétního, spíš si z těch osobností nabírám takový mix zkušeností. A čím jsem starší, tím víc mi připadá důležitá autenticita, být sám sebou. To je na osobnostech určující. Jsou vždy samy sebou, ať to stojí, co to stojí.

■ Na jedné veřejné besedě spojené s vydáním vaší společné knížky, se Sandra zmínila o tom, že knížka Hoď se do pogody sklízí velký úspěch mezi seniory. Je to tím, že se v něm tak humorně propojuje život dvou generací?  

Richard:

Už dlouho dělám v jednom velkém obchodním centru v Olomouci svoje Pianothéky. Sedím u klavíru a nabízím návštěvníkům písničky ze 30. až 60. let. Překvapilo mne, že se v publiku pravidelně objevují i mladí lidé. Jsou v menšině, ale pak se přiznají, že písničky V+W či Jiřího Suchého znají od rodičů a rádi si je připomenou. Stejně je to i na našich večerech, kde čteme svoje povídky: většina diváků jsou sice senioři, ale najdou se i mladší ročníky.

Sandra: Z velké části je to díky tátovým povídkám. On nádherně popisuje dobu svého dětství a dospívání. Tím tedy myslím dobu poválečnou a dál. Co se týká mě, tak já jsem pro své diváky a čtenáře záruka dobré nálady a to je velká výhoda. Ve skutečnosti jsem přesně taková, jakou mě vídají v televizi. Veselá, spontánní, uvolněná. No a takové jsou i mé povídky.

■ Při které z historek, zachycených ve vaší společné knize, se dodnes nejlépe bavíte?

Richard: Opět velmi těžká otázka. Každá historka má svoje kouzlo a některé z nich mají i svou nostalgii, která se ve čtenářích přihlásí až po nějaké době. Myslím, že úspěch knížky je v tom, co mi kladl na srdce Miroslav Horníček: Piš jen o tom, cos sám zažil. Čtenáři poznají, co sis vycucal z palce.

Sandra: Přiznám se, že miluji všechny povídky, kde taťka něco rozbije. Což se děje asi tak v polovině z nich. Už když jsem ty příběhy psala, tak jsem se u toho válela smíchy. Pak už jsem jen doufala, že to pobaví i čtenáře. A je pravda, že při živém čtení vždy pozoruji, jak se taťka velice rychle stává miláčkem diváků.

■ Vaše knížka zatím sklízí velký čtenářský úspěch. Přemýšlíte už o jejím dalším pokračování?

Richard: Musím se přiznat, že mne to psaní začalo bavit a občas se dostaví nutkání (většinou uprostřed noci) hodit to na papír. Mám už asi tucet povídek, které se do knížky nevešly, z toho je osm nově napsaných. O některé z nich byl zájem v Českém rozhlase v Olomouci, tak jsem je načetl a na podzim se objeví ve vysílání. Knížka má (je to pro mne veliké překvapení) dobrou prodejnost, minulý měsíc se rozjely tiskárenské rotačky znovu a je tady dotisk několika tisíc kusů. To je i odpověď ohledně pokračování. Zatím ne, za rok či dva uvidíme. Ale třeba tomu napomůžou i naše večery s autorským čtením otce a dcery, máme pořád plno. Já od jisté doby nosím při sobě stále propisovačku, protože mne na mých Pianothékách navštěvují čtenáři a žádají o podpis. Musím být ale upřímný. O podpis Sandry je daleko větší zájem, protože, jak říká ona – nemám ještě tak „profláklý ksicht“.

Sandra: Psaní mě nadchlo, takže v něm rozhodně hodlám pokračovat. Je to překrásná tvůrčí práce, úplně odlišná od herectví. Navíc máme opravdu nádherné ohlasy na naši prvotinu, takže nás to samozřejmě motivuje. Já mám kupříkladu schovaný deník, který jsem si psala při své poutní cestě do Santiaga de Compostela a z toho by byla výborná humoristická knížka. Pak mám ještě jeden námět na román, ale to už nebudu prozrazovat, nechte se překvapit.

 

 

BOHDANA RYWIKOVÁ

Fotografie ze soukromého archivu Sandry Pogodové