ŠETŘENÍ NA NEPRAVÝCH MÍSTECH

Poslední dobou si připadám jako ve špatné komedii. Převozy klientů z domova seniorů na vyšetření do nemocnice jsou adrenalinovou záležitostí.

Praktická lékařka poslala klientku na oční oddělení, kde si naordinovali kontrolu. Objednali jsme sanitku s tím, že podle metodiky VZP „příkaz ke zdravotnímu transportu do smluvního zdravotnického zařízení, kde má být pojištěnci poskytnuta zdravotní péče, vyplňuje vždy ten odesílající ošetřující lékař, který poskytnutí zdravotní péče požaduje.“ Realita však byla taková, že na očním oddělení odmítli výzvu napsat jak na cestu tam, tak na cestu zpět. Pečovatel doprovázející klientku přijel brunátný vzteky, sestřička na očním se mu vysmála a paní doktorka vysvětlila, že musí šetřit. Řidič sanitky zase zvyšoval hlas na mě a požadoval výzvy dvě. Po bouřlivém jednání praktické lékařky a vedení oblastní nemocnice došlo po dvou měsících k nastolení pravidel. Ovšem pokud jedou klienti na vyšetření do jiných ambulancí je to „ruská ruleta“, zda napíšou výzvu, nebo nenapíšou.

Ale případ, který mě doslova uzemnil, se vymyká i zdravému selskému rozumu, kterého se v poslední době nějak nedostává.

Mému strýci, kterému je 81 let, se ve tři hodiny ráno udělalo zle. Strýc se léčí s anginou pectoris, prodělal infarkt myokardu. Teta v obavách o zdraví strýce zavolala zdravotnickou záchrannou službu v Kolíně, a ta ho okamžitě převezla do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Posádka nechtěla vzít strýci žádné osobní věci, což je standardní postup.

Strýce vyšetřili, udělali mu katetrizaci srdce, a třetí den, ve čtvrtek večer mu oznámili, že ho v pátek ve 14 hodin propustí domů. Strýc, který měl na sobě pouze pyžamo, ve kterém ho odváželi z domova, si bláhově myslel, že domů pojede sanitkou. Velká chyba… Ošetřující lékař v Ústřední vojenské nemocnici mu oznámil, že mu žádnou výzvu na sanitku nenapíše a pokud nemá nikoho, kdo by ho odvezl autem, bude muset jet vlakem nebo autobusem. V první chvíli jsem si myslela, že špatně slyším, když mi volala naprosto zděšená teta. Ve chvíli druhé jsem si představila strýce, jak v pyžamu a pantoflích „stepuje“ na peróně hlavního nádraží a vyhlíží vlak na Kolín, v němž se schová na záchod a pojede coby černý pasažér. Vtipná a směšná vidina, tragická realita.

Strýce jsme napospas revizorovi nenechali. Vzala jsem si dovolenou a dojela pro něho.

Ptám se ale, jakým právem je s pacienty takto zacházeno? Kam až dojde šetření na nepravých místech?

Ale jak napsal Voltaire: Jakmile jde o peníze, jsou všichni lidé stejného náboženství.

Lenka Hasnedlová