JAKÁ JE PRESTIŽ POVOLÁNÍ V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH?


Redakce se svolením autorky, která chce ale zůstat v anonymitě, uveřejňuje její zamyšlení: „Zkusím říct jen zlomek ze své práce, co vidím a co cítím...“


    Pracuji na domově důchodců, jsou zde lidé různých postižení, lidé stále myslící i chodící, ale i lidé ležící, kteří jsou zcela odkázáni na pomoc. Chápu, že doba, kdy se převážně rodina o své babičky a dědečky starala, je pryč, a asi to dělá už málokdo, i když znám i několik holek, dokonce i jednoho muže, kteří o své rodiče pečují. Jistě, je jiná doba, ale je jiné i sociální cítění, empatie, úcta vůči svým blízkým? Nemusíte souhlasit, vidíte možná jen svůj pohled, ale my, co pracujeme v sociálních službách, vidíme těch osudů víc. Někdy se opravdu musím hodně držet, abych něco neřekla, asi i hodně od plic.
    Vyrůstala jsem u své babičky a starala se o ni ještě jako víc jak třicetiletá. Byla tehdy poměrně soběstačná, ale nikdy jsem neopomněla se za ní zastavit a poptat se, co je třeba. Jít jí nakoupit, pomoct jí vykoupat se, atd. Ne každý žije v jednom městě se svými rodiči či prarodiči, ale kam se poděla ta starost o ně, když i staří lidé jsou i nadále příslušníkem rodiny?
Jako děckám nám bylo vtloukáno do hlavy, že když potkáme staršího, zdraví se. Pokud jsme nějak opomněli, proběhl pohlavek a důrazné slovní připomenutí, jak se máme chovat. Věděli jsme, že paní Franclová v ulici nemůže na nohy, nikoho nemá, takže když jsme šli do obchodu, měli jsme automaticky zajít i za ní a optat se, jestli nechce něco koupit, což věřte nebo ne, opravdu fungovalo! Paní Franclová často sedávala u okna, někdy u domu na lavičce a když nás pak viděla a byl např. čas jablek, zvala nás, ať si jdeme natrhat. Brala to samozřejmě jako revanš, že jí chodíme nakoupit, nebo jsme jí někdy nosili z knihovny na výměnu knížky. Vyptala se nás, co se děje po dědině a bylo to pro ni i chvilkové povyprávění. Byli jsme "cizí", ale nějak jsme ani nepřemýšleli nad tím, že by nás to nějak zvlášť zatěžovalo.
    A teď... existují ústavy, kde je z hlediska péče o klienty postaráno, nicméně je někdy těžké odpovídat paní, když se ptá: „sestřičko a přijdú naši?“ Nebo ta samá paní řekne: „já chcu jít dom..“ Další babička se ptá: „Sestřičko, a naše Jana je v práci?“ Tak jí řeknete: „Ano paní Nováková, ona pracuje“. Na to paní Nováková řekne „a Míla taky pracuje?“ „Ano i Míla pracuje.“ „No ale Evička, ta už by mohla dojít, ta nepracuje.“ Myslíte si...ano Evička nepracuje, ale prostě asi nemá čas. Paní má tři dcery, a plus dvě, co kdysi vyvdala a vychovala. Z toho dvě jsou v místě a zbytek do 10 km, vnuků ani nevím kolik má. Takže radši pokud to jde, vezmete paní ven, a vyvezete aspoň s dvěma dalšími na zahradu, aby si mohli vyprávět spolu a nemusely myslet na to, proč ty jejich děti ani vnuci nechodí.
    Jsme "personál", nicméně někdy se neubráním tomu, že když paní Václavková vzpomíná, jak měla ráda trnky, ale letos už je asi neochutná, tak když jsem je trhala doma, donesla jsem jí je včetně pečených čajů, které jsem dělala. Paní začala plakat: „Setřičko moc děkuju. Vidíte, a céra má u baráku tolik trnek a byla tu naposled v srpnu.“ Na to nejde nic říct, nechcete se v tom ani moc patlat, jen chcete udělat malou radost a zlepšit jim den.
    A pak další paní, která už hodně zapomíná a díky tomu se není schopna o sebe postarat. Dcera je profesorka angličtiny na střední škole, vnučky dělají prý modeling. Paní, řekněme Bezděková, přišla do domova a měla velmi poskrovnu oblečení, když se polila, nebylo do čeho ji převléct. Ovšem nám nepřísluší komentovat to příbuzným, že vypravili svou mamku do domova jak bezdomovkyni. Paní byla celkově docela zanedbaná, měla velkou hnisavou ránu na těle, kterou jí evidentně nikdo nepomohl ošetřovat nebo řešit u lékaře. Co ale pak nemůžete pochopit - a je jasné, že si to mezi sebou řekneme - že když asi po dvou měsících, kdy ji nikdo za celou tu dobu nenavštívil, přišla její dcera s jednou z vnuček, a paní Bezděková po jejich návštěvě měla namalované oční linky a stíny a na krku korále... Na odchodu jednu z našich pečovatelek poučily, že by bylo dobré, kdyby jí někdo i obarvil hlavu, že ji brzo navštíví jejich právník, tak ať trochu vypadá… Návštěvy začaly být v jednu dobu obden, protože paní Bezděková nechtěla stále souhlasit s prodejem bytu, co po ní zůstal, i když bylo jasné, že domů se nikdy nevrátí. No, a protože máme i my v práci nějaký harmonogram, režim, kdy je snídaně, večeře atd., vešla k této paní jednou do pokoje pečovatelka, která nesla paní Bezděkové večeři. No to si tedy dovolila moc! Vrátila se úplně bez sebe s tím, že paní tam má zas dceru, což ale nevěděla, a jen tam vešla, tak ji tato "milá osoba" značně zvýšeným hlasem usadila: „No to nás tady nemůžete v klidu nechat a musíte sem chodit?" A jelikož zrovna telefonovala, do telefonu pronesla: „Počkej prosím tě, zrovna sem vlezla jen NĚJAKÁ PEČKA". Ano, Adéla (ona pečovatelka) došla celá bez sebe a řekla, že se na takovou práci může, víte co, a ať jde tato paní. víte kam... Paní dcera je arogantní osoba, která se na Adélku dívala jak na podřadný plebs, protože zřejmě tato práce není pro někoho jejího typu patřičně reprezentativní. Takových lidí je spousta, takže  si pak říkáte, proč se teda o své rodiče nestarají sami? Nebýt těch "peček", kdo by se postaral i o její matku, když ona sama nemůže? A když neměla dva měsíce potřebu ji navštívit? Ty „pečky“, které např. vánoce místo u svých rodin tráví ve službě, a i přesto, že to nejsou jejich pokrevní příbuzní, nosí jim ještě ze svého třeba ty pitomé trnky, nebo i oblečení, i když třeba starší, aby si mohli převléct tričko, když si ho polijí čajem. „Pečky“, které si s nimi vykládají, když je trochu času, a snaží se je uchlácholit, když jsou smutní z toho, že za nimi nikdo nechodí, a snaží se to omlouvat, protože je jim těch babiček a dědečků líto.
    Dokonce častěji než rodina bývají právě pečovatelky u toho, když člověk odchází ze světa, a mockrát je samy chytnou za ruku, aby neodešli ze světa úplně sami. Ano, může každý namítnout, je to jejich práce... Jistěže ano, ale kdyby to braly, že to končí tou základní náplní práce, postarat se o ně po stránce hygienické, podat stravu, dovézt je jen někam z pokoje na společenskou místnost a víc nic, protože, co by se víc staraly, tak tedy fakt nevím, jak by to pak vypadalo.
    O některých příbuzných si taky myslíme svoje i  když si jim to nesmíme dovolit říct. Netvrdím vůbec, že jsou takoví všichni, ale těch takových fakt  "vzorových" je aspoň u nás menšina… Tak si tak říkám,co to s těmi lidmi je? Hamlet říká "je cosi shnilého v státě dánském". Co by asi řekl na společnost takových lidí?  Nevím a nechápu, jestli někdo neměl babičku, která by dala pohlavek za nezdravení nebo neúctu a lhostejnost vůči svým blízkým. A není to dobou, ale nastavením výchovy v rodině nebo ukázkou jak to kde funguje či nefunguje .
    Kdysi jsem četla, že výši společnosti udává to, jak se chová vůči lidem starým, potřebným, ke zvířatům a jak je schopna se o ně postarat. Nerada dělám srovnávání, jak to bylo dřív a teď, ale opravdu si pamatuju, že na venkově jsme měli stařenky a staříčky (to byly prababičky a pradědečci), pak normálně babičky a dědečky, a bývalo je i nějak víc všechny vidět. Vezměte si Ladovy obrázky, kde jsou děti, staří, mladí, všechno pohromadě. Tak pokud je výše společnosti udávána empatií a úctou, tak bych asi řekla, že je něco"shnilého" v naší nynější společnosti.
    Můžeme klientům zkoušet zbytek života trochu ulehčit, snažit se je rozveselit, ale my nejsme jejich rodina. Mají nás rádi taky, ale je to jiné. Oni pořád budou vzpomínat na ty své Evičky, Aničky, Toníky, a i když je těmto dětem už třeba 50 i více let, pořád jsou to pro ně jejich děti, a jen ty můžou způsobit, aby se rozzářili, když je vidí. Tak možná by měly tyto "děti" víc myslet na své pořád rodiče, co se o ně starali kdysi dávno.
 

(jména byla změněna)

Leni Lenina