Není plán jako plán, aneb když dva dělají totéž, není to totéž …

Individuální plánování, podle Wikipedie „plánování zaměřené na člověka, je soubor přístupů navržených tak, aby pomohly jednotlivci plánovat svůj život a podporovaly ho.“

Od roku 2007, kdy začal v České republice platit zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. a jeho prováděcí vyhláška 505/2006 Sb., je každému poskytovateli sociální služby uložena povinnost respektovat Standardy kvality poskytování sociálních služeb, které měly výrazně napomoci poskytování kvalitních sociálních služeb a zpětné kontrole jejich využívání.

Standardy kvality poskytování sociálních služeb se zabývají mimo jiné procesem individuálního plánování. Popisují, co to je individuální plánování, jaký by měl být jeho průběh, co je potřeba znát a dodržovat v procesu individuálního plánování, kdo odpovídá za průběh plánování, jaké jsou nejčastější omyly u naplňování jeho jednotlivých kritérií a jak rozpoznat jejich naplňování. Nu, papír snese hodně, teorie a praxe jsou mnohdy hodně odlišné.

Poskytování sociální služby vychází z osobních potřeb klienta a mělo by být postaveno především na schopnostech a přístupu klienta. V praxi to ale funguje tak, že individuální plán je důkaz o naplnění požadavku, který poskytovatelům sociálních služeb ukládá současná legislativa – zákon o sociálních službách 108/2006 Sb., a je jedním z kontrolovaných standardů každé metodické kontroly a také inspekcí.

Takže vedle klientů trpí i personál, protože zaměstnáváme obětavé pracovité zaměstnance, a ne Boženy Němcové ani Aloise Jirásky. Jedna kolegyně, když mě viděla s deskami individuálního plánovaní zvolala „zase se roznáší mor grafomanie.“ Ale to je trošku jiná opera.

Co ale s klienty rebely, kteří nechtějí plánovat, nemají žádné cíle kromě klidného dožití? Co s klienty trpícími demencí, kteří díky své nemoci (rozuměj demenci) nejsou schopni samostatného rozhodování? Na jednu stranu se u klientů s těžkým stadiem demence snažíme nezatěžovat je otázkami typu „co byste si přála, co byste chtěla dělat?“ na druhé straně z klientů páčíme odpovědi na otázky „jaký je cíl naší spolupráce, čeho chce prostřednictvím sociální služby dosáhnout?“ Schizofrenní situace… V našem domově máme klientku, která občas plete ponožky. Má to však jednu vadu na kráse. Nikdy neuplete ponožky do páru. Co přes den uplete večer rozpárá a nepamatuje si, že ponožky pletla. Namotává přízi na klubíčko, jehlice má položené vedle sebe a na otázku: „Paní Dano, co jste pletla?“ odpoví: „Já? Já jsem nikdy nepletla…“ suše polknu, přistoupím na realitu klientky, a je to.

Standard č. 5 se jmenuje Plánování a průběh služby a říká nám, že „plánování služeb vychází z osobních cílů a potřeb uživatele a smyslem je naplnit cíle člověka, který služby využívá, nikoli odborné cíle poskytovatele služeb.“ A nyní kudy kam? Jak plánovat s klientem, který žádný cíl nemá, který není díky své nemoci schopen dokončit větu, neví, kde je, pohybuje se ve svém světě, který je nám všem na míle vzdálený? Jak plánovat s klienty v paliativní péči, s různými degenerativními onemocněními, kde je prognóza velmi špatná? Ano občas se nám podaří splnit ne cíl, ale spíše poslední přání klienta někoho ještě vidět, něco ochutnat, dostat se ven na procházku…

Velikým cílem a jedinou potřebou jedné naší klientky je jít domů. Bohužel v 97 letech není ani s podporou pečovatelské služby a rodiny schopná být doma. Každý den přemýšlí, jak od nás utéct. V době Covidu, kdy byly uzavřené okresy, kladla záludné otázky typu „A v autobusech nebo vlacích kontrolují četníci doklady?“

Snažíme se s klientkou pracovat, luštíme s ní křížovky, má zajištěné předplatné časopisu, ale… někdy mám pocit, že je jako hrabě Monte Christo.

V našem domově máme celkem 25 klientů. Klienti jsou rozděleni do dvou budov, přičemž druhá budova je malou domácností pro 4 klienty. Máme 11 dvou lůžkových pokojů a 2 pokoje jednolůžkové. Klasický boj o sledování televize zažíváme také. Na jednom pokoji vyvrcholil spor dvou klientek tak, že měla každá svou televizi. I to je přece individuální plán, splněné cíle a potřeby.

Pracujeme s životním příběhem klientů, snažíme se službu přizpůsobit klientovi, a ne klienta službě. V praxi to znamená, že klienti vstávají mezi půl osmou až devátou hodinou. Aktivizační program probíhá ve všední dny dopoledne i odpoledne, a pokud klient nechce, nemusí se programu účastnit. A že se i u nás najdou klienti, kteří chtějí být na pokoji a ničeho se neúčastní. Nenutíme je. Proč taky.

Klient pan Josef, který celý život jezdil s nákladním autem a kamionem, byl celé dny sám v kabině automobilu a pouze při nakládce a vykládce materiálu s někým komunikoval, těžko bude cvičit se šátkem, nechce poslouchat čtení na pokračování sladkobolného příběhu Javořické tak, jako to zaujme ostatních 19 klientek. Vybírá si, co se mu z nabídky aktivizačních programů líbí. Pohybuje se na invalidním vozíku, sleduje si svůj tablet na pokoji, televizi, jede si zakouřit, smlsne si něco dobrého, co mu přinese rodina a je spokojený. Ano má své potřeby, cíle, tužby a přání. Například je jeho cílem získat robotickou protézu dolní končetiny, ale to mu bohužel naše sociální služba opravdu není schopna zajistit…

Při čtení článku na i60 se mi vybavila moje babička. Bydlela na sama, po smrti dědečka nechtěla nikam. Snažili jsme se jezdit 100 km, jak to jen šlo, a byli jsme rádi, že babička využívala služeb místní pečovatelské služby. Průšvih nastal, když paní pečovatelka po babičce chtěla, aby si spolu stanovili nějaký cíl, nejlépe, aby babička navštěvovala v místním domově seniorů zábavné odpoledne. Paní pečovatelka nepochodila, mé prosby o spolupráci babička nevyslyšela a žádné plány se nekonaly. Byla oním obtížným klientem.

Každý z nás má přece právo plánovat si svůj život podle svého. Proč s příchodem sociální služby (na kterou si klienti i v terénní podobě těžko zvykají) mají najednou plánovat a plnit nějaké cíle?

Nebylo by rozumnější žít a nechat naše klienty žít trošku, pokud to jenom jde podle svého?

Bc. LENKA HASNEDLOVA

Zdroje:

JOHNOVÁ, M. Standardy kvality sociálních služeb. Praha: MPSV, 2004. 3. vyd. ISBN 80-86552-99-3. 

KOLEKTIV AUTORŮ. Standardy kvality sociálních služeb – výkladový sborník pro poskytovatele.  Praha: MPSV, 2008.