A komu tím prospějeme?                                         Lenka Hasnedlová

Když jsem 5. ledna otevřela e – mail, a přečetla si výkladové stanovisko MPSV a MMR k problematice zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, začalo mě oblévat horko.

Dle ust. § 4 odstavce 4 zákona o pohřebnictví, jestliže došlo k úmrtí ve výše uvedeném zařízení sociálních služeb (rozuměj týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem) nese toto zařízení po dobu 48 hodin od úmrtí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků.

Po uplynutí této lhůty nese náklady spojené s uložením pozůstatků v zařízeních sociálních služeb a jejich přepravou nebo uložením u jiné osoby vypravitel pohřbu (rozuměj fyzická nebo právnická osoba sjednávající pohřbení do 96 hodin od oznámení úmrtí).“

Je mi smutno z toho, že se několik let snažím v pobytových sociálních službách o změnu přístupu personálu ke klientům v posledních fázích pozemského bytí. Vždyť co je pro naše klienty nejlepší? Neustálé převozy do nemocnic, kde seniory nechtějí ani vidět, natož léčit, anebo domácí prostředí?

Kam se poděla etika a standardy kvality v sociálních službách? Osobně mi přijde neetické uzavírat smlouvy s pohřebními službami, což patří k naplnění onoho paragrafu, a co při kontrolách registrujícího orgánu (krajský úřad) bude předmětem kontroly.

Zažila jsem zhruba před 15 lety situaci, kdy se klient v terminálním stadiu vracel z interního oddělení do domova seniorů. To, že měl v podpaží teploměr, bych ještě nějak ustála, ale to, že během cesty „vypadl“ ze sanity, bylo a je dodnes nepochopitelné. Pravda, v současné době se vozový park vyměnil, ale chování řidičů sanitních vozů je mnohdy podobné chování „řeznického psa“.

Nebylo a není výjimkou nebo spíše mimořádnou událostí, že klient při převozu umírá v sanitním voze.

Ptám se velmi často účastníků kurzů, kde přednáším, čeho se ve svém životě nejvíce bojí. Často opakovaná je smrt, bolest, samota, bezmoc…

Jak se cítí klient umírající v sanitním voze, nebo v nemocnici?

Změnit myšlení personálu tak, aby byl klientovi dopřán ten luxus, a on mohl zemřít v domově, kde žije, není vůbec snadné. Smrt je v naší společnosti vnímána jako něco nepříjemného, něco, co se nás netýká, a není součástí života. Bohužel, pravý opak je pravdou. Rodíme se proto, abychom jednoho dne odešli… Ano, není spravedlivé, kdy a kdo odchází, to změnit nemůžeme. Ale můžeme alespoň změnit prostředí, ve kterém bude klient odcházet.

No a tak se ptám…. Komu novela zákona o pohřebnictví prospěje? Pohřební službě ne, ta dostane zaplaceno tak jako tak. Poskytovateli sociálních služeb ne, ba naopak. A nejhůř celá novela dopadne na klienta. Ten bude zase „harcován“ do nemocnice, aby poskytovatel nemusel platit několik desítek tisíc za rok, za převoz, zaopatření a uložení zemřelého. A že to není malý obnos.

Pro ilustraci přikládám ceny nejmenovaného pohřebního ústavu v nejmenovaném městě, kde poskytovatel okamžitě po návštěvě registrujícího orgánu (MHMP) na jeho doporučení uzavřel smlouvu s jediným pohřebním ústavem, který zde existuje.

….„ Dle této smlouvy bude objednateli účtováno uložení zemřelého v chladícím zařízení po dobu 48 hodin od úmrtí. Propůjčení místnosti pro úpravu bude poskytnuto zdarma. Na poskytnuté plnění bude dodavatelem vystavena faktura se splatností 10 dnů v následujícím rozsahu včetně DPH 15%:

 

Rakev převozní 690,00,- Kč
Strojení zemřelého, bylo-li provedeno 348,45,- Kč
Rubáš, byl-li použit 473,80,- Kč
Převoz zemřelého 100,00,- Kč
Použití chladícího zařízení za 1 den 288,65,- Kč

Pokud sečteme „pouze“ převozní rakev, převoz zemřelého, použití chladícího zařízení vyjde nám 1.367,30 ,- Kč. Pokud ještě připočteme ostatní položky – rubáš a strojení zemřelého dostaneme se na částku 1.900,- Kč.

V roce 2017 nám v domově seniorů zemřelo 13 klientů, 2 zemřeli v nemocnici…. Jednoduché počty, že?

Quo vadis etiko …. Quo vadis .morálko … Quo vadis paliativní péče …

Nebylo by mnohem lepší, aby se někdo z moudrých a kompetentních začal zabývat problematikou ohledání zemřelých? Mimopražská zařízení sociálních služeb mají obrovský problém, když klient zemře v dopoledních či odpoledních hodinách. Koroner funguje od 17 hodiny. Ošetřující lékař má plnou čekárnu pacientů, nebo mu skončily ordinační hodiny a prostě odmítá z objektivních důvodů přijet. Dispečink rychlé záchranné pomoci Vás odkáže na koronera nebo ošetřujícího praktického lékaře …. Takže pohádka o slepičce a kohoutkovi aneb tragédie o několika dějstvích…

Lenka Hasnedlová