INDIVIDUÁLNÍ PLÁNOVÁNÍ

KDE JE HRANICE?

Redakci zaujal článek, uveřejněný letos na i60.cz, a hlavně diskuze k němu. Rozhodli jsme se z článku a příspěvků k němu citovat a požádat o názor i své spolupracovníky.

Jedná se o častý případ, kdy seniorka, která má zatím ještě dost sil, ale obává se zhoršení stavu, nechce, aby se museli o ní její dva synové a snachy starat. „Nebudu sobecká, nebudu si nárokovat jejich čas, mají sami dost starostí, rozhodla jsem se.“ Pronajala byt, důchod a nájem jí postačil na pěkný jednolůžkový pokoj s balkonem ve velkém domově seniorů.

„Je nás tady přes sto obyvatel. A to je ten problém. V takovém zařízení je třeba držet řád a pořádek.

To znamená, že v půl osmé zní na každém pokoji rozhlas, ve kterém nějaká žába hlasem, který mi připomíná projevy svazáků z padesátých let, říká, že nám přeje sluníčkový den a hlásí, co bude k jídlu a jaké jsou aktivity. Jsem alergická na slovo aktivity. Nevyvolává ve mně hezké představy. Takže jsem mrzutá už ráno. Rozhlas prý nelze ztlumit ani vypnout, je propojen se zařízením, kterým se sestry dorozumívají s klienty na pokojích, když něco potřebují. Divné, ale prý to tak je, tvrdí mi všichni.

Pečovatelky a zdravotnice jsou moc milé, jenže mi neustále říkají, co mám a nemám dělat.

Seďte, choďte, neležte, buďte aktivnější, pojďte na besedu, pojďte na sportovní hry, pojďte cvičit, neseďte na tom balkoně, nachladíte se….

Nedávno přišla vedoucí a ptala se, co se mi nelíbí, proč se neúčastním aktivit, zda nejsem nespokojená. Ujistila jsem ji, že vše je jen můj problém, že jsem nikdy nebyla družný typ, že mi více vyhovuje, když se sama dívám na televizi a čtu si, než rušno a organizovaná zábava. „Ale to změníme, že? Popracujeme na tom,“ řekla, pohladila mě po vlasech a svižně odkráčela vstříc světlým zítřkům.“

„Několika společenských akcí jsem se zúčastnila, řekla jsem si, že se třeba seznámím, rozptýlím. Vůbec jsem si tam neměla s kým co říct, hrála tam hlasitá hudba, pečovatelky pořád něco organizovaly, vzpomněla jsem si na pionýrské tábory.

Synům a snachám si nestěžuji, naopak, předstírám, že se mi tady líbí. K pečovatelkám jsem vlídná, ony se snaží a nemohou za to, že jsem individualistka, že si těžko zvykám na jiné prostředí.

Vzpomínám na svůj pěkný byteček, na to, jak jsem si sama chodila na nákup do blízkého supermarketu, jak jsem se procházela po okolí, doma si pak uvařila, na co jsem měla chuť. Tady je jídlo jednotvárné, do toho řve ten rozhlas, stále mi do pokoje někdo chodí, vše je tady na povel. Koupání je v určitou dobu, když v devět večer nespím, sestry se diví. „Kdybyste chodila dříve spát, nevadil by vám rozhlas ráno, jenže vy ponocujete,“ řekla nedávno jedna z nich. Měla jsem co dělat, abych se chovala slušně a nereagovala jsem.

Vím, že jsem se rozhodla sama. Ale vím, že to byla chyba. Nechtěla jsem být synům takzvaně na obtíž. Ale teď už vím, že taková změna života ve vysokém věku je opravdu náročná na psychiku a každý by si ji měl pořádně rozmyslet. Já jsem možná mohla ještě rok, dva nějak život doma zvládat. Nevím, možná si to jen namlouvám. Ale jsem si jistá, že domovy seniorů jsou perfektní místo pro lidi, kteří mají rádi společnost a organizovanou zábavu. My samotáři a individualisté si v nich zvykáme těžko.

Když jsem dopisovala tento text, nakoukla do pokoje mladá pečovatelka a řekla: „Sluníčko naše, nechcete se jít naučit plést košíčky?“

Já vím, myslela to dobře. Ale já měla v tu chvíli chuť tlouct hlavou do klávesnice.

Hodně příspěvků se týkalo individuálního plánování.                                                  

Pracuji v pobytovém zařízení. Každý den řízená zábava. Plně respektuji přání klienta, každého nebaví třikrát do týdne vyrábět, malovat cosi. Když chce zůstat v pyžamu, proč ne. Jsem špatná pečovatelka, protože neumím namotivovat klienta k aktivizacim. Děláme IP. Sepisujeme přání, zvyky klienta, děláme hodnocení ale stejně je důležitější, co si přeje rodina, nebo vedení DD.

Také mám pocit, že si klienti v našem pobytovém zařízení musí připadat jako ve školce. Jsem bývalá 24hodinová pečovatelka v cizině a vždy jsem respektovala přání klientů…

Já jsem pečovatelka, a i sama úplně nesnáším IP... Myslím, že pro klienty, kteří mají jasnou mysl, to musí být šílený...

Do IP se má psát podle pravdy, co si klient skutečně přeje a co ne. Nikoliv nějaké výmysly klíčového pracovníka, který rád háčkuje, a tak klientka bude muset háčkovat...

Píšu IP. Pokud mi klient jasně řekne, že preferuje klid na pokoji, chce se tam dívat na TV a občas si zavolat s rodinou (a o žádné háčkování nebo canisterapii nestojí), tak to tak napíšu a hotovo. Jeho cílem je zachování osobního prostoru a mít právo na rozhodování o svém programu dne.

No, a kdyby jí tedy její klíčový pracovník poradil, že si nepřeje aktivity. Bude ráno vstávat kdy chce, snídat kdy chce. A svůj čas si bude organizovat sama dle svého a bylo by po problému. Paní vypadá, že je schopna bez pomoci zvládnout vše kolem péče o svou osobu. Jen by ten její klíčový pracovník musel to, co má na krku, taky používat.

Vstávat kdy chce? V určitý čas je snídaně, tak se musí vše stihnout. Kolikrát jsem si říkala, že přijdou o domov a musí se podrobit řádu, jít na snídani, pak aktivity... Nelíbí se mi to, ale je to tak. Ani v důchodu se moc nevyspí.

Tak pokud paní má stále svůj byt, může přece službu ukončit a vrátit se domů. Není ve vězení a předpokládám, že je svéprávná. Další věc je, kde je tedy ten slavný individuální plán, o kterém se stále mluví...

Diskuze byla opravdu různorodá. Na závěr citujeme dva pohledy z různých stran…

Problém je v systému, který nařizuje poskytovatelům individuálně povinně plánovat. Ale žádný paragraf to nenařizuje klientovi, což je v pořádku. Našim zákonodárcům už by konečně mělo dojít, že nemohou nutit žádného člověka dělat jakékoliv aktivity, které prostě dělat nechce. Paragraf 88 písm. f zrušit. To je cesta. Protože je nesmyslný, nelogický a diskriminační k poskytovatelům. Klienty nechte v klidu žít. V jejich věku rozhodně mají úplně jiné starosti než společné aktivity. Nutit je, to jim jen ubližuje a zkracuje život.

Ústavy jsou potřeba. Ano, ústavy. Nenamlouvejte si, že jsou to domovy. Říkejme, jak to doopravdy je. Můj domov je domov, a co je jinde, kde se o mě postarají jak v luxusním hotelu, je ústav. Na tom nic není špatného. Jen nemáme lhát. Péče o starého nemohoucí a nemocného člověka je vysilující. Dlouhodobě se to nedá zvládnout. Potom vzniká vyhoření, nenávist k tomu starému...A můj osobní názor, který nikomu nevnucují je: když budu nemohoucí, nechci, aby děti dožívaly můj život a staraly se o mě 24 hod. denně. Chci, aby mé děti žily své životy, plnohodnotné. A souhlasím s domovem seniorů. Nebudu tam šťastná, to ne. Ale v nemohoucnosti a stáří už mě o štěstí nejde. Jen aby se ty aktivizační nesnažily a nešaškovaly s babkou, se mnou.

(red.)