MÁME HOLÉ RUCE

Vždy, když jsem potkal nějakého novináře, popsal jsem mu obtíže v profesní oblasti, kde se pohybuji, tedy poskytování zdravotnických služeb v oblasti sociální péče, a zeptal jsem se ho, zda by o tom nemohl někde něco napsat, požadoval příběh. Bez příběhu téma nevzal. Jenže ze starostí všedního dne nelze jen tak lehce sestavit dramatický příběh pro dnešního, mediálně zmlsaného spotřebitele.

Ale pandemie Covidu 19 takový dramatický příběh přinesla. Personál jednoho zařízení se spolu s klienty uzavřel na dlouhou dobu do (snad dobrovolné) karantény. To je přece krásný příběh, ten se dá popsat a na něm lze ukázat, jak zdravotnictví v sociálu nefunguje. Pro mě je to přece jenom trochu teatrální záležitost a tak nějak mě napadá otázka, co Zákoník práce, ale je to dramatické a působivé a naplněné emocema.

Otázka je, zda to bylo nutné, aby se matky pečovatelky, sociálky a zdravotní sestry na několik dní oddělily od svých rodin a hrály roli neohrožených hrdinek v boji proti zákeřnému viru. Kdyby ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce a sociálních věci a vedení krajů v sobě našly schopnost vzájemně komunikovat, tak by vše mohlo být daleko klidnější.

Ale komunikace těchto tří subjektů již mnoho let nefunguje a nezdá se, že by se to v nejbližších letech mělo změnit. Nic tomu nenaznačuje. Je těžké řídit auto, které má tři volanty a tři řidiče z nichž každý chce jet jiným směrem.

Nevíme, co nám Covid 19 přichystá. Je příliš nový a jeho chování není zcela známé. Možná bude druhá vlna. Možná bude mírnější, ale možná bude horší? Možná přijdou jiné nákazy, než wuchanský netopýří virus. Dnešní přelidněný svět kdy statisíce lidí odněkud někam stále cestují, přináší infekčním nemocem švédský stůl.

Můžeme mít různé teorie, ale stále se zhoršující zdravotní stav klientů v domovech seniorů je objektivní věc, kterou nelze popřít. Potřeba zdravotnické péče o klienty domovů seniorů nabývá na stále větším významu, nikoliv však její podpora ze strany odpovědných orgánů.  Nejsou lidi, nejsou peníze a hlavně není ochota cokoliv, jakkoliv smysluplně řešit. Léta se hází hrách na stěnu, léta se klepe na zavřené dveře.  Je jasné proč. Senioři nejsou horníci, neumí stávkovat, neumí manifestovat, neumí se ozvat. Jen tiše čekají, kdo se jich zastane a možná i tiše trpí.  Nemají síly na prosazení svých oprávněných požadavků. A bohužel velmi často už ani nejsou schopni své požadavky konkretizovat. Alzheimerova nemoc je taky epidemie.

Odborníci a lidé, kteří se zdravotnictvím v „sociálu“ zabývají, ví co by se mělo, ale mají holé ruce. Mohou jen navrhovat nebo protestovat, a to je tak všechno, co mohou dělat.

Takže možná, až přijde druhá vlna, zase se stateční zaměstnanci zavřou na mnoho dní do čtyř stěn, možná se tam všichni nakazí, možná tam všichni umřou. To pak bude teprve ten správný příběh.

Ale i kdyby, a doufám, že ne, stejně už nevěřím, že se v hlavách odpovědných činitelů cokoliv pohne směrem k lepšímu. Zase to bude zachraňovat amatérismus a obětavost jedinců. Ale alespoň, že tak.

MUDr. Petr Bouzek, předseda Společnosti lékařů a zdravotníků v sociálních službách ČSL JEP