Deset let jsem pracovala v domově pro seniory a řešila s rodinami, jak se postarat o jejich stárnoucího příbuzného. Tyto rodiny byly zoufalé, protože nevěděly, jak svým blízkým zajistit potřebnou péči. Proto nyní předávám praktické informace o tom, jak empaticky a efektivně pečovat o své (pra)rodiče, ať už doma nebo v domově pro seniory. A jak přitom nevyhořet.

Mgr. et Mgr. Jana Prajznerová

www.peceosverodice.cz

PÉČE O STÁRNOUCÍ RODIČE

SOCIÁLNÍ SÍTĚ MOHOU  POMÁHAT SOCIÁLNÍM SLUŽBÁM

Od letošního roku platí 90 denní nemocenská pro pečování o blízké osoby, které byly hospitalizované déle než týden, a nejsou schopny se o sebe samy starat. První dobrý krok pro ty, kteří jsou ochotní o své blízké pečovat. Následná péče a její zajištění ve zdravotnických nebo sociálních zařízeních je velkým problémem, a tak je povinností státu podporovat ty, kteří rozhodnou postarat se o své rodiče či prarodiče sami, v domácích podmínkách. Že to ale není jednoduchá práce, o tom svědčí příspěvky na facebookovém profilu skupiny Péče o stárnoucí rodiče. Redakce Rezidenční péče požádala o rozhovor Janu Prajznerovou, která se pomocí sociálních sítí snaží pečujícím pomáhat.

Co bylo motivací k zřízení facebookové skupiny?

Motivací bylo podpořit pečující a poskytnout jim prostor pro sdílení, propojování se a pro ptaní se na to, co je zajímá. Chtěla jsem také vytvořit další prostor, kde bych mohla dělat osvětu okolo stáří, sociálních služeb, syndromu demence, umírání apod. A kde by se lidé mohli vzájemně podpořit v tom, že pečovat o své blízké doma je možné a smysluplné. I když je to zároveň velmi náročné.

V té době jsem již měla webové stránky www.peceosverodice.cz a facebookovou stránku „Péče o stárnoucí rodiče“. Takže facebooková skupina byla dalším krokem a prostorem pro intimnější komunikaci s pečujícími a všemi, které toto téma zajímá.

Kolik členů už skupina má?

Skupina má cca po 9 měsících fungování již více než 500 členů a denně přibývají další. Drtivá většina jsou ženy. A do konverzace se zapojují především ženy, které pečují o své rodiče doma. Nebo jsou jejich rodiče v domově pro seniory, v domově se zvláštním režimem nebo v hospici a jim záleží na tom, jak se tam rodiče mají. Část žen ve skupině už rodiče dochovala a teď pomáhá radou či povzbuzením. Část zase ví, že je péče o rodiče pravděpodobně čeká, a tak ve skupině sbírá zkušenosti. Jsou tam ale i zdravotní sestry, pečovatelky, sociální pracovnice apod., které se také občas zapojí a poradí.

Jaký okruh otázek se tam řeší především? Ve kterých oblastech radíte?

Mojí ambicí nebylo to, abych vždy odpovídala já. To by ani nebylo v mých silách, protože už teď se občas stává, že je ve skupině i několik příspěvků denně. A navíc s domácí péčí nemám osobní zkušenosti. Chtěla jsem spíše vytvořit takovou svépomocnou skupinu, a to se krásně podařilo. Stává se, že dříve než já příspěvek vůbec objevím, je u něj již mnoho komentářů. A z toho mám velkou radost.   

Často se více než otázky objevuje sdílení svého příběhu nebo toho, co se doma zrovna stalo, ať už dobrého nebo špatného. My ženy máme přirozeně touhu sdílet. Mít se kde vypovídat, je i součástí prevence syndromu vyhoření. Pro pečující je důležité vědět, že v tom nejsou sami, že je někdo za jejich těžkou práci ocení a rozumí jim. Ocenění a pochopení se jim totiž často ze strany rodiny a okolí nedostává.

Časté otázky jsou kolem fyzické péče, vyřizování příspěvků, pomůcek a sociálních služeb pro seniory.

Můžete citovat nějaké případy, ke kterým vzniká větší diskuze?

Větší diskuze vždy vzniká okolo umírání, to je velké téma. Dříve vyslovené přání, kvalita péče v nemocnicích a to, jak byla člověku sdělena diagnóza a prognóza, a zda člověka udržovat při životě, nutit do jídla apod. 

Někdo facebook nemusí, budete používat i jiné sociální sítě?

Snažila jsem se zapojit i instagram, tam mě najdete jako „peceosverodice“, ale už mi na něj nezbývá moc času. Další sítě nemám zatím v plánu.

Financujete vše sama, nebo máte i nějaké sponzory?

Sponzory nemám, ale spolupráci se nebráním.

Napsala jste i e-book „Jak se postarat o rodiče s demencí“. Můžete jej představit? Jak vznikal?

Péče o seniory s demencí je mé srdcové téma, vždy jsem měla potřebu šířit o něm osvětu a pomoct tak lidem se syndromem demence. A pomoci také pečujícím, aby lépe pochopili, co jejich blízký prožívá, jaké jsou jeho potřeby a aby se jim díky tomu spolu lépe žilo. Aby třeba sebrali odvahu pečovat o něj doma, nebo i když je jejich blízký v domově se zvláštním režimem, aby s ním uměli komunikovat a dokázali poznat, zda je o něj dobře postaráno.

E-book je psán pro laiky a proto jsem se snažila o co největší srozumitelnost.

Snažila jsem se jej pojmout co nejvíce jako návod, který by pečující provedl touto těžkou situací. Napsala jsem do něj mnoho příkladů a tipů z praxe.

Obsahuje komplexní informace, včetně informací o službách, dávkách a právních náležitostech. V bonusech jsou i praktické informace k trénování paměti, prevenci syndromu vyhoření, tipy na jednání s úředníky apod.

Obsahuje spoustu užitečných odkazů, proto jsem zvolila e-book, který pečujícím ušetří čas strávený vyhledáváním. Můžu jej pravidelně aktualizovat a posílat jim zdarma novou verzi. V ceně mají i mé e-mailové poradenství.

Dostávám na e-book krásné ohlasy a tak mě těší, že jsem jej těch cca 7 měsíců nepsala zbytečně.

Dočetla jsem se, že po napsání knihy jste sama pocítila syndrom vyhoření. Máte zkušenost, jak se s ním vypořádat?

To byl jen takový lehoučký záchvěv a připomínka, že musím odpočívat a věnovat se i jiným tématům. Syndromem vyhoření jsem si prošla v práci, po 10 letech jsem odešla z pozice vedoucí sociálního úseku v domově pro seniory a domově se zvláštním režimem. Myslím, že nejlepší prevencí je poslouchat to, co mi říká mé tělo a moje duše. Vnímat a ctít své potřeby a uvědomovat si, že já jsem nejdůležitějším člověkem svého života. Naučit se říkat ne, nejít přes sebe a neobětovat se. No, a když už jsme to přehnali a hoříme, tak odpočívat, věnovat se tomu, co nám dobíjí baterky a případně vyhledat pomoc. Mně osobně velmi pomohlo začít se věnovat osobnímu rozvoji, ženským tématům a chodit do přírody. Na chvíli téma stáří a umírání úplně vypustit a věnovat se něčemu jinému.

Jaké jsou vaše další plány?

Ráda bych dopsala e-book o tom, jak poznat kvalitní domov pro seniory, na co v něm má člověk nárok, jak to tam chodí apod. Mezi laiky je kolem domovů pro seniory mnoho nejasností a předsudků, takže si myslím, že osvěta je potřeba.

Chci pokračovat v psaní článků na blog a v šíření osvěty skrze facebook. A dál se nechám překvapit, co za příležitosti a spolupráce život přinese. 

Jak poznat kvalitní domov pro seniory, to je velké téma. Jaká je vaše metoda? Asi se liší od praxe inspektorů kvality?

Chtěla bych se zaměřit spíše na praktické věci týkající se péče a chování personálu a méně na formality a papíry, které pečující tolik nezajímají a nedokážou je posoudit.

Lenka Kaplanová

 

Ukázka z příspěvků ve skupině Péče o stárnoucí rodiče: BOJUJU

Děkuji za přijetí do skupiny. Třetím rokem pečuji o tatínka (terminální stádium CHOPNu, městnavé selhávání srdce, těžká osteoporóza v důsledku užívání kortikoidů, diabetes). K tomu se "připojila" maminka - rozvinutý Alzheimer, vysoký tlak, diabetes, těžké poškození páteře). Otec je zcela nepohyblivý, takže veškerá péče je na mě. Mamka si začíná žít ve svém vlastním světě, takže se starám vlastně o vše. V začátku to byla jen dopomoc, mamka ještě trochu fungovala, takže jsem docházela po skončení práce nebo ve dnech volna. Po dvanáctihodinových směnách v DPS, kde jsem se starala o klienty, kteří na tom byli stejně. Skončila jsem v práci a jedu na "plný úvazek". Pro mnohé jsem blázen, pro některé něco, co se nedá pojmenovat. Bohužel jsou to zrovna lidé, které ať chci nebo ne potřebuji. Obvodní lékař viděl tatínka v loňském roce 10 min., letos max. 5 minut. Co se týče mamky, vlastně v rámci návštěv u otce. I ty návštěvy jsou až po mém výbuchu.
Stejně tak i jednání, ohledně příspěvku na péči - "dejte tatínka do ústavu a běžte makat. Co byste chtěli, buďte rádi, že máte III. stupeň". Jak všichni vědí, celodenní péče nejen o blízkého, ale i celou jeho domácnost je vyčerpávající nejen fyzicky, ale i psychicky. Bohužel jsem na to sama, bratr se nemůže zapojit, nemůže ani za rodiči přijet, protože on "pracuje". Odlehčovací služby si nemůžu dovolit, jsem samostatná bojová jednotka a ten příspěvek a příspěvek na bydlení je můj jediný příjem, ale nevzdávám to - BOJUJU