PĚT Pé aneb

CO NEJVÍC TRÁPÍ POSKYTOVATELE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

Titulek Pět Pé je v tomto článku použit negativně – nikoli pět nejlepších adjektiv, ale pět největších problémů, se kterými se musí poskytovatelé potýkat. Nejenže práce s uživateli je nesmírně náročná a špatně finančně ohodnocená, ale mnohdy ti, kteří vytrvali, musí bojovat s překážkami, jež mnohdy způsobí nadbytečná aktivita našich zákonodárců a úředníků. Nebo naopak, jejich nekonání.

 Co trápí lidi v sociálních službách?

1.Nedostatek personálu: Podstav máme na pozici pracovník v sociálních službách a to dvě pracovnice z osmi. Tedy 25 %. A ještě před měsícem nám chyběly celé 3 úvazky. K tomu všemu u těch zbylých byla veliká nemocnost, takže jsme celé jaro tohoto roku opravdu měli namále. Dá se říci, že s vypětím všech sil jsme to zvládli a dnešní stav je již vcelku konsolidovaný. Snad se v září naše stavy naplní zcela.

Nové pracovníky získáváme těžko, ale postupně ano. V našich počtech to jde kočírovat. Máme velký počet bývalých zaměstnanců, kteří jsou již v důchodu a jsou ochotni načas zaskočit, vcelku jsou i rádi. Na léto také přibudou studentky ze středních škol.

Jinak se snažím nedělat z práce lidem zbytečné peklo. Již tak je toho už nesmyslného papírování až až. Standardy kvality přinášejí nesmyslnost do naší branže. Naštěstí velká novela zákona o sociálních službách spadla pod stůl. Bylo by to nesmyslné, politicky řečeno nekoncepční řešení! Zavádělo by plno zmatků a komplikací! Osobně bych dal podmínku pro všechny úředníky a úřednice na MPSV, aby měli 10 let praxe před vstupem do oné budovy. Pak by je přešla chuť zavádět nesmyslné implementace a odvolávat se na EK. To se pak těžko udržují zaměstnanci.

2. Zdravotní pojišťovny. Další situace, která je naprosto demotivující, je situace ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám. Resp. především k VZP! To je další sysifovský a donquijotský boj. I tam se postupně utahuje smyčka. Vedení APSS to naprosto bagatelizuje a nic podstatného v té věci nepodniká.

3. Finanční situace. Jediná pozitivní zpráva. Zřizovatel je církev. Konkrétně náš zřizovatel nemá volné prostředky. Podporuje nás alespoň modlitbou a to je k nezaplacení! Také nás nezatěžuje zbytečnými lejstry. Také to se musí ocenit! Pomáhá, jak jen může. Jsem velice spokojen se spoluprací se svými zřizovateli.

4. Platy a mzdy v sociálních službách: Je dobře, že dochází k navýšení mezd, resp. platů! Lidé si to zaslouží. Doufejme, že s navýšením dotačních peněz se počítá i do let dalších? Naštěstí náš kraj k tomuto kroku přistoupil nediskriminačně, tedy pro všechny typy služeb – PO i NNO.

5. Byrokracie:  Není to vše jen o penězích! Musí se něco udělat s hroznou úrovní byrokracie. To je prostě neúnosné! Přebujelost! Píše se o každém kroku! To je atmosféra postmoderní a dekadentní společnosti, která si nevěří, podezírá se předem a hlavně se kontroluje. Na holkách to vidím. Odchází domů ponořeny do přemýšlení, jestli všechno napsaly tam, kam měly. Chudáci manželé. Už vím, proč je tak velká rozvodovost a malá porodnost. Za vše může úřední šiml.

Nyní je hit provádění nezávislého auditu a ověřování shody s požadavky GDPR. Je to jednak poměrně drahé a především se z toho vysype kupa nesmyslné práce na nových dokumentech, vnitřních pravidlech, školeních, toto doplňte tam, toto zase tam apod.  Zase nesmyslné papírování. Skutečně z toho mám už regulérní deprese. Osobně kritizuji i paragraf 91 a, b, c zákona o sociálních službách – což je opět nutná byrokracie a nesmyslné tabulky, alespoň v domovech pro seniory, to ať se na mě nikdo nezlobí.

Jan Výborný, Domov blahoslavené  Bronislavy, Humpolec

 

Co nejvíc trápí Domov důchodců Bystřany

1. Personální oslabení. Nedostatek personálu jsme zatím zvládli, ale nepovažujeme jej za zažehnaný. Mzdy se zvýšily, ale problémy nevyřeší. Viz níže. Trh práce je vyčerpán, výběrové řízení na Úřadu práce je marné plýtvání času už při  řízení samém, a pokud už někoho vybereme, stejně nenastoupí, nebo na pár dnů a uteče do nemoci, anebo bez důvodu. Dnes je situace, že se přivírají oči před tím, co se dříve netolerovalo a tento stav může v důsledku vést ke snížení kvality péče.

2. Zvyšující se nároky blízkých osob, jejich nereálné očekávání, zaměňování sociálních služeb za jednotku intenzivní péče, požadavek na osobní asistenci,  vyšetření u  lékařů specialistů se zajištěným doprovodem ze strany personálu, neschopnost smířit se s konečností života jejich blízkého, stížnosti.

3. Tlak na pracovníky v přímé péči jednak z důvodu uvedených v bodě 1 a 2, ale i kvalifikační předpoklady, podmínka kurzu, kterou rodinný pečovatel splňovat nemusí, povinné vzdělávání v rozsahu 24 hodin ročně. Dobrý zaměstnanec má zájem o vzdělávání bez příkazu, ten průměrný si to odsedí a chybí na pracovišti. Náročná administrativa, zapisování všeho, abychom byli krytí, vytváření osobních cílů u lidí, jejichž jediným cílem je v klidu dožít.

4. Požadavky Krajského úřadu, dokládání stále stejných dokumentů, čestných prohlášení, dokladů o bezdlužnosti vyplňování stále stejných údajů do žádosti v prvním, druhé, třetím....malém dotačním řízení.

5. Konflikt legislativy, předpisy hasičů, hygieniků, inspekce. Inspekce vyžaduje domácí prostředí, hasiči holo chodby.

Nutno však konstatovat, že přes všechny potíže a  problémy sociální služby za posledních dvacet let učinily obrovský kvalitativní vzestup. Zásluhu na tom nemají ani kraje, ani ministerstvo, ale lidé, kteří v sociálních službách pracují a přes všechny úklady shora je práce těší.
Miroslava Barešová, ředitelka

 

Co trápí Domov pro seniory Vrchlabí

1) Nízká informovanost veřejnosti o dostupných sociálních službách. Pro některé žadatele/rodiny existuje pouze život v přirozeném prostředí a domov pro seniory, nic mezi tím. To, že existují přechodové služby, jako například pečovatelská služba/dům s pečovatelskou službou, často neví. I když neví, pochybují o jejich funkčnosti a užitečnosti.

2) Neúměrná administrativní zátěž. Neustále přibývající administrativní úkoly ve všech sektorech služby – manažerské, ekonomické, sociální, zdravotní. Zkracuje se čas, který je možno trávit s klienty domova pro seniory.

3) Nedostačující platby od zdravotních pojišťoven. V DS  jsou převážně klienti se třetím a čtvrtým stupněm závislosti na péči. U těchto klientů je poskytována z velké části ošetřovatelská péče odborným zdravotnickým personálem. Platby od pojišťoven nepokryjí osobní náklady na zdravotnické pracovníky. Platy zdravotníků nejsou dotovány z MPSV, musí být dofinancovány zřizovatelem.

Domov pro seniory Vrchlabí

 

Několik nejhorších bodů

1.      Nedostatek pracovních sil a jejich vysoká fluktuace (nezaměstnanost je hrozná věc, ale velmi nízká nezaměstnanost je také velmi špatná)

2.      Každodenní enormní zákonem stanovené administrativní zatížení zaměstnanců na pozici pracovník v sociálních službách (denní záznamy o poskytované sociální službě, plánování sociální služby…)

3.      Zdravotní stav uživatelů (většina uživatelů zdravotním stavem neodpovídá tzv. domácí péči, PZSS se stávají „odkladištěm“ lůžkových zdravotnických zařízení - LDN, PN…)

4.      Regulované platby zdravotních pojišťoven (nelze regulovat poskytování zdravotní péče indikované jiným subjektem – ošetřujícím lékařem)

5.      Obecně neustálý nárůst administrativy související s poskytováním sociálních služeb (dotační řízení, vyrovnávací platba, výkaznictví …)

 

Ing. Vladimír Chuchler, ředitel Městského ústavu sociálních služeb města Plzeň

 

Domov seniorů trápí:

1.   Nedostatek personálu (ať zájemců o tuto práci, tak možnost navýšení personálu dle potřeby konkrétní služby)

2.   Nejrůznější ohlašovací povinnosti poskytovatele často duplicitní do různých evidencí

3.   V průběhu roku již neexistuje „okurková sezóna“ a např. ekonom si v podstatě nemůže vzít 14 dní dovolené vcelku

4.   Nedostatek financí, které čerpáme z více zdrojů, nicméně v rámci dotací jsme kráceni a  stále jsme v červených číslech

5.   Jsme stále ještě opatrovníky u několika desítek opatrovanců-klientů, kdy nečinnost soudu způsobila, že 4 roky po účinnosti NOZ stále vykonáváme funkci opatrovníka, ač je to protiprávní. Dodnes není judikatura, která by např. osvětlila, jak v případě souhlasu o zásahu do integrity opatrovance postupovat. Dá souhlas opatrovník (dle §100 a dále NOZ by měl opatrovnický soud, ten rozhoduje v rozmezí 3 týdnů a 7 měsíců!!!!, nebo v rámci detence soud po zákroku? Nikoliv, soudce nemohl zhlédnout opatrovance před zákrokem, tedy nedá zpětně souhlas…atd., atd.)

Je toho jistě víc, jistě mají kolegové více námětů…Ani nevím, zda je třeba to zveřejňovat, myslím, že se to obecně ví, že jen není vůle k řešení.

Autor se nepřeje být uveden.

 

Pět  a více problémů v Domě seniorů Liberec-Františkov

1. Chybějící respekt. Všichni se učíme respektu ke klientovi, ale málokdo má respekt k práci zaměstnanců v přímé péči. Nejen z řad rodin klientů, ale i z řad příslušných orgánů. Za svoji práci si zaslouží zaměstnanci v přímé péči nejen náš respekt, ale i naši úctu a také potřebnou podporu. Velká část stížností na poskytovanou službu je řešena jako špatná práce zaměstnanců v přímé péči (což se samozřejmě může stát), ale mnohdy je to nepochopením poskytované služby a mylné představy o ní.

2. Neznalost - Co je pobytová sociální služba? Nepochopení, že klient rozhoduje o sobě, že on se rozhoduje, co chce, a jak. Požadavky rodiny, že maminka bude chodit na „kroužek“ takový, na jiný, na všechny…apod., že maminka bude každý den cvičit atd. atd., jsou nemyslitelné. Veřejnost má velmi omezenou představu o dnešním fungování pobytových sociálních služeb pro seniory a z velké části se o ní sama nezajímá, dokud tuto službu nepotřebuje. Pobytová sociální služba je služba klientovi a musí vycházet z jeho potřeb a přání.

3. Doplácení na zdravotní péči – nespolupráce se zdravotními pojišťovnami. Dlouhodobým a výrazným problémem je poskytování zdravotní péče v pobytových sociálních službách. Poskytovatelé sociálních služeb dlouhodobě z velké části doplácejí na poskytovanou zdravotní péči, která není pokryta platbami od zdravotních pojišťoven. To vše přesto, že pouze poskytují objednanou zdravotní péči od ošetřujícího lékaře. Celý systém je dlouhodobě problematický a nefunkční, pravidelně se problematika objevuje i u soudu, včetně soudu ústavního. V případě objednávky ošetřujícího lékaře musí být péče proplácená v plné výši – dnes není.

4. Chybějící či nedostatečná odborná rehabilitace. Klienty pobytových sociálních služeb jsou senioři trpící různými zdravotními problémy, ale také různými typy demencí. Mnoho klientů je po CMP (centrální mozkové příhodě), část trpí Parkinsonovou nemocí, řešíme poúrazové stavy (ortopedické operace). U klientů postižených různými formami demence, ale i u seniorů v určitém věku je třeba udržovat manuální zručnost, paměť, ale i jejich pohybové návyky.  K tomu všemu by měla každá pobytová služba mít k dispozici odborné ergoterapeuty a fyzioterapeuty, kteří klientům nejen dodají potřebnou odbornou pomoc a péči, ale trpělivě a dlouhodobě ji s nimi budou nacvičovat. 

5. Byrokracie, nespolupráce a nepropojenost úřadů. V dnešní době se ředitel pobytové sociální služby více věnuje papírování, vyplňování tabulek a dalšímu „potřebnému“ papírování. Dlouhodobě vyplňujeme a doplňujeme dotazníky na všechny možné úřady, místo toho, aby jednotlivé úřady byly propojeny a z jednoho vyplněného mohly čerpat všechny. Místo pobytu na oddělení, mezi klienty a mezi zaměstnanci pak ředitelé sedí v kancelářích u PC a píší, sčítají, vyplňují. Čtou směrnice, připravují výběrová řízení, atd. atd.

Dalo by se jistě pokračovat například tématem povinné vzdělávání. Při počtu zaměstnanců jejich řádné dovolené, nemocech, nedostatku financí - toto zařizovat je vždy malou kovbojkou a je otázkou, kdy a za jakých okolností se zaměstnancům dostane opravdu kvalitního vzdělávání, které tolik potřebují. Stejně jako například supervize pro všechny zaměstnance v přímé péči. Další oblastí by mohlo být individuální plánování, které je samo o sobě mnohdy oříškem i pro inspekce a nejen pro zaměstnance. Počty zaměstnanců v přímé péči při všech požadavcích. A další témata by se našla, ale pět byl počet, který je limitní a snažil jsem se tedy najít ta, která cítím jako hlavní.

Bc. Jan Gabriel, ředitel Domu seniorů Liberec - Františkov

 

Problémy s poskytováním sociálních služeb

1. Nedostatek personálu, rostoucí fyzická dřina. Nedávné zvýšení platů sice sféře trochu pomohlo, ale není dostatečné. Proti spektru klientů např. z roku 2007, kdy převažovali lidé chodící a celkem soběstační, je nyní takových klientů velice málo. Často se jejich počet nebo podíl zrcadlově otočil. Kde tehdy bylo celkem pět lidí na vozíčku a ležících, nyní bývá maximálně pět lidí chodících (nebo jen s hůlkou).

2. Nemožnost navýšit počet personálu, aby odpovídal evropským zvyklostem. Více lidí si i těžší práci lépe rozdělí nebo se o ni podělí. Například zvedat osoby ve třech lidech často nelze, když jsou k dispozici pouze dvě na službě.

3. Pomůcky, snižující fyzickou zátěž personálu, jsou drahé, někdy se s nimi obtížně manipuluje v menších prostorách. Pokud se porouchá výtah, vypadne elektřina, je situace velmi alarmující, prostředí přestane být bezbariérové. Je potřeba větší sumy prostředků na moderní pomůcky. S tím souvisí zvyšující se počet onemocnění nosného aparátu u personálu. Ve službě zůstávají starší ročníky – ať už proto, že jiná práce pro ně není, nebo protože jsou této práci a lidem oddány, neumějí si odchod a nový začátek jinde představit – mimo jiné právě ze zdravotních důvodů.

4. Větší prostor pro metodické vedení a kontroly kvality práce odborem kraje. Dochází k zásahům z politické sféry, které mají významný dopad na kvalitu života klientů, ať neřešením situace v zařízeních nebo mocenským rozhodnutím něco zásadně a okamžitě změní – například místo pobytu. Činnost odboru se také může projevit jako bezzubá, pokud se v politické sféře rozhodne nepokračovat v šetření problému.

5. Vyrovnání kvality péče registrovaných a neregistrovaných nebo soukromých poskytovatelů. Možnost účinných kontrol krajskými odbory a zvýšení ochrany práv klientů ve všech ohledech.

Autorka si přeje zůstat v anonymitě, kontakt na ni je v redakci.

 

Problémy nejmenovaného zařízení

1. Ústřední předpisy a pravidla dělají lidé, kteří nemají ani potuchy, co je každodenní život s konkrétními postiženými.

2. Ústřední orgány nestíhají, neplní termíny, které si samy stanovily. Trpíme tím však my, na vše je pak méně času.

3. Na úřadech stále přibývají noví pracovníci, takže s jedním problémem nás jich otravuje stále více. Stejně si to však musíme vyřešit sami.       

4. Platy se po dlouhé době potáhly výrazněji nahoru, ale máme si na dokrytí najít rezervy v našich rozpočtech. Copak můžeme zvýšit produktivitu práce, nebo prodávat naši práci dráž?

5. Zdravotní pojišťovny jsou stát ve státě, dělají si, co chtějí.

 

Názor na personální problematiku v domovech pro seniory

V DS pečují o uživatele zaměstnanci v různých profesích. Všeobecné sestry, fyzioterapeuti, pracovníci v sociálních službách, sociální pracovnice a další obslužný personál.  Tyto odbornosti lze nalézt v katalogu prací, i to, jaké mají kvalifikační podmínky pro přijetí na pracovní místo. Dlouhodobě přetrvává nedostatek všeobecných sester, což bylo ovlivněno přísnými podmínkami požadavků ve vzdělávání, ale v současné době se tyto podmínky zmírňují.

Lze se tedy jen těšit, že krize ve stavu zdravotního personálu ve zdravotnictví i v sociálních službách bude brzy překonána.

Ale krize ve stavu pracovníků v sociálních službách v přímé obslužné péči je dlouhodobá. Pokud pracují na těchto místech zaměstnanci, kteří  nemají  k práci osobní  vztah a jen si plní povinnost rekvalifikačního kurzu, z praxe vychází, že z deseti takovýchto zaměstnanců vydrží  jeden zaměstnanec, který má  zájem o práci s lidmi.

Samozřejmě přispělo k nezájmu o tuto práci v péči o seniory u rekvalifikovaných zaměstnanců též mzdové ohodnocení, které bylo dosud velmi nízké, na hranici minimální mzdy.  Proto nejsou noví zaměstnanci dostatečně motivováni, aby vykonávali fyzicky i psychicky náročnou práci za minimální mzdu.  Snad zvýšení mzdového ohodnocení pro pracovníky v sociálních službách bude motivovat stávající i nové zaměstnance, aby vydrželi jako pracovníci v sociálních službách více roků, což prospívá i psychice seniorů, že se mohou těšit na oblíbené sestřičky a milé tváře pečujícího personálu. 

Ještě je potřeba se zaměřit na počty zaměstnanců pečujících o klienty. Při zhoršující se zdravotní skladbě uživatelů je nutné posílit počty pečujícího personálu, aby si mohli uživatelé s pečujícím personálem také jen popovídat.  Za posledních 10 let se péče i život uživatele plánuje, organizuje podle časového harmonogramu, jak určují standardy kvality péče, na více již nezbývá čas. Uživatel si potřebuje s někým jen povyprávět. Ovšem při nízké kapacitě ošetřujícího personálu v přímé péči toto není možné.

To je můj názor z pohledu bývalé ředitelky DS a ze zkušeností z praxe v oblasti pobytových zařízení sociálních služeb.

Bc. Miloslava Žižková

 

CO NEJVÍC TRÁPÍ POSKYTOVATELE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB?

Oblastí, které nás jako poskytovatele sociálních služeb trápí, je mnoho.

Jednou a velmi palčivou je nedostatek personálu. Lidé, kteří přicházejí žádat o místo pracovníka v sociálních službách, jsou až na malé výjimky nemotivovaní pro tuto práci. Jako lektor působím od roku 2013 v Národní vzdělávací agentuře. V rámci rekvalifikačního kurzu Pracovník v sociálních službách mám tu vzácnou možnost pracovat s lidmi, kteří se z různých důvodů na tomto kurzu ocitli. Někteří proto, že tuto práci již vykonávají a potřebují splnit zákonem danou podmínku kvalifikace, další skupinka jsou ti, kteří chtěli sami, a těch je opravdu málo, jiní proto, že jim to nabídli na pracovním úřadu.

Když to vezmu kolem a dokola, na úvodních hodinách jsou všichni nadšení, jak budou pomáhat lidem. S postupujícím časem nadšení opadá. Snažíme se v rámci kurzu předat hlavně praktické zkušenosti, které každodenně řešíme. Často bouřlivě debatujeme o právech klientů, etických dilematech, když klient odmítá diety, léky, chce kouřit a pít alkohol, a my respektujeme jeho volbu. Je toho mnoho, co musí člověk ve svém uvažování změnit, když nastoupí jako pracovník do sociálních služeb.

Výsledek? Ze zhruba 600 absolventů těchto kurzů jich je v praxi okolo 200. Číslo krásné, ale…

Co můžeme našim pracovníkům nabídnout? Hodně namáhavé práce za nemnoho peněz a mizivou společenskou prestiž. A to na všech pozicích.

V červnu jsem absolventům kurzu, kterých bylo 16 (a nikdo z nich neměl práci) nabízela volné místo pracovníka v sociálních službách. Klesla jsem tak hluboko, že jsem nabízela i zkrácený úvazek, denní služby… Nikdo z nich nechtěl. Jedna frekventantka mi řekla: „Podporou a přivýdělkem na brigádě 5000 korun dám dohromady stejné peníze, jako kdybych nastoupila k vám. Takže sorry, ale ne…

Trapně jsem se zeptala, proč si kurz dělá. Odpověď? „Bych byla blbá, kdybych nevyužila toho, co mi pracák nabízí, díky tomu se mi prodlouží podpora.“

Přidání od 1. července? Super akce, ale… s nešťastnou formulací v nešťastnou dobu. Všichni pracovníci čekali 24 % z konečné částky na mzdovém listě. Bohužel objem finančních prostředků nám dovolil přidat 15 % ze základu a strhla se taková mela, kterou bych přála řešit všem ministerským úředníkům, kteří to takto formulovali.

Každý den jsem nejenom já, ale i ostatní kolegové vedoucí úseků poslouchali kde a o kolik víc přidali, jak všichni odejdou, pokud nedostanou jako tam a tam…

Motivace lidí, proč nastoupit do sociálních služeb? Různá. Z mnoha jedna čerstvá. V půlce srpna nastoupila devatenáctiletá absolventka oboru pečovatelství k nám, do domova seniorů. Od prvních hodin byla velmi laxní. Situace v době dovolených a mínus 4 pracovníci k tomu neradostná. Do přímé péče jsem nastoupila i já, nebylo zbytí. Toto mladé děvče jsem si vzala pod svá křídla. Třetí den, když došlo na stále stejnou ranní hygienu u stále stejných klientů, jsem si „rvala“ vlasy. Slečna, pravda usměvavá, podala imobilní klientce kartáček a kelímek na vyčištění zubů, ale jaksi nebylo kam by paní pastu vyplivla. Slečna nad klientkou stála a stále se tupě usmívala. Se zatnutými zuby, abych v nich slečnu nevynesla, jsem se zeptala, kde má paní emitní misku. Odpověď „nevím“ mě „rozběsnila“. Misku jsem donesla, a když jsem „vychladla“, zeptala jsem se mezi řečí a v soukromí pracovny pečovatelek: „Co vás vede k tomu, Pavlo, pracovat v domově seniorů?“ Bezelstný pohled modrookého, blonďatého andílka mi „zaklampoval“ aortu. Odpověď: „Mě nic, ale rodiče mi řekli, že to tady budu mít dobrý. Prý budu u jídla, tak ušetříme, a když budu šikovná, moc se nenadřu….“ Dvanáctky by nezvládla, chodila na denní směny, práce jí nesměla vadit ve sportu. Celé dny byla někde důkladně „zašitá“. Určitě by vyhrála soutěž, koho celý den neuvidím…

V pátek jsem ji poslala na jídelnu vydávat svačinu klientům. Když jsem se slečny přišla zeptat, zda s něčím nepotřebuje pomoc, usilovala o mé zdraví znovu. Seděla u stolu, nohy hozené ležérně na židli, v ústech perník pro klienty a před sebou hrnek mléka.

Závěr?

Přežila jsem, cévy v mozku vydržely… Se slečnou jsem v úterý rozvázala pracovní poměr ve zkušební lhůtě, protože v pondělí jsem ji po celých osm hodin pracovní doby nenašla, i když jsem jí ráno říkala, aby po snídani přišla za mnou.

V našem domově seniorů máme k dnešnímu dni dvě dlouhodobé neschopnosti, jedno volné místo a jednu pracovnici ve výpovědi, která v září končí.

Tento způsob léta a nejenom léta se mi proto slovy klasika zdá býti poněkud rozmarným….

Bc. Lenka Hasnedlová

Vedoucí sociálního a zdravotního úseku

Domov seniorů, Sociální služby Praha 9