Kouření v pobytových zařízeních sociálních služeb

            Zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, jenž nabyl účinnosti dnem 31. května 2017, přinesl spoustu bouřlivých diskuzí ještě před jeho přijetím a rovněž tak po jeho přijetí.

Ozývali se skalní kuřáci i tolerantní nekuřáci a shodně prohlašovali, že tato úprava zašla až příliš daleko. Hlavně v letních měsících jsme často viděli prázdné restaurace a plné zahrádky a předzahrádky, kam bohužel musely i maminky s dětmi. Ve večerních hodinách jsme viděli zase shluk kouřících a hlučících skupinek před vchodem do vináren a barů, což zase nelibě nesli lidé bydlící nad takovouto provozovnou. Do toho ještě některá kontroverzní ustanovení zákona (např. povinnosti prodejců, vysoké sankce atd.). Přitom předchozí právní úprava nebyla špatná a v zásadě mohla vyhovovat kuřákům i nekuřákům. Ale dost obecných úvah.

            A nejasnosti vyvolává tento zákon i v pobytových zařízeních sociálních služeb (dále jen "PZSS"). Do redakce přišel dopis, který obsahuje popis praktických problémů a řadu otázek, na něž není jednoduché nalézt odpověď. Pokusíme se alespoň v tomto krátkém článku nalézt na některé z nich odpověď.

            První avizovaný problém spočíval v tom, že se PZSS nyní nacházejí v určitém právním vakuu, neboť domovy pro seniory nejsou zaregistrované jako nestátní zdravotnická zařízení, což by z nich činilo zdravotnická zařízení, a tudíž by se na ně vztahoval obdobný režim. Především je třeba říci, že skutečnost, zda je PZSS registrováno jako nestátní zdravotnické zařízení, již nehraje žádnou roli. Zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách, zrušil nestátní zdravotnická zařízení a PZSS se stala poskytovateli zdravotních služeb podle § 17a zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a § 36 zák. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Skutečnost, že PZSS nejsou výslovně uvedena v zákoně č. 65/2017 Sb., není šťastná. Může to vést k řadě výkladových problémů a sporům. Pokud jde o vnitřní prostor stavby, což by mohla být např. vstupní hala PZSS, chodby a další veřejné prostory, pak by šlo dovodit, že na ně vztahuje zákaz kouření podle § 8 odst. 1, písm a) cit. zák. Pokud jde o pokoje, pak tento zákaz může uložit domácí řád, jako norma nižší právní síly, kterou ale musí klient respektovat, neboť se k tomu jistě zavázal podpisem smlouvy. Ještě se nabízí využití analogie se zdravotnickým zařízením (§ 8 odst. 1, písm. e). Pokud byla analogie aplikována na PZSS v případě tzv. úhradových vyhlášek, pak logickým výkladem dospějeme k závěru, že v případě citovaného zákona je to rovněž možné. Jinak lze uzavřít, že neuvedení PZSS v tomto zákoně představuje z našeho pohledu legislativní nedostatek.

            S touto otázkou souvisí i další problém, totiž jak postupovat vůči klientovi, který kouří na pokoji, ačkoliv byl opakovaně vyzván, aby tak nečinil a byl současně náležité poučen o možnosti požáru, o snižování kvality bydlení ve vztahu k ostatním klientům a o protipožárních, hygienických a zdravotních souvislostech. Otázka zní, zda je možno s takovým klientem ukončit smlouvu. Jakkoliv jsem si vědom faktických komplikací, negativních reakcí nejrůznějších subjektů i obtížnosti najít pro takového člověka odpovídající umístění, je třeba tak postupovat, pokud to jen trochu bude možné. Práva a povinnosti stíhají každého klienta a jejich dodržování je třeba důsledně vymáhat. Pokud jde o event. doporučený postup, pak by měli svoji roli splnit především zřizovatelé a resort, který metodicky odpovídá za řízení oblasti sociálních služeb.

            Další otázka, kde je hranice základní činnosti (dopomoc s kouřením a pitím alkoholu) u plně imobilních klientů, nákup cigaret a alkoholu a povinnost poskytovatele umožnit kouření. S tím souvisí i další otázka, do jaké míry mají klienti právo na zachování návyků z domácího prostředí (kouření na pokoji atd.).

            Především je třeba říci, že dopomoc s kouřením a pitím alkoholu či kupování cigaret a alkoholu nemá nic společného se základní činností (srov. § 35 odst. 1 zák. č. 108/2006 Sb.). Rovněž tak základní činnosti podle jednotlivých druhů sociálních služeb nic takového neobsahují. Zde se lze ztotožnit i se stávající judikaturou, která uvádí, že "Lze souhlasit s názorem, že kolektivní zařízení bude přinášet vždy určitou míru "režimových" opatření, když skutečné nahrazení běžného způsobu života je nereálným cílem" (srov. judikát uvedený v Rezidenční péči 2/2017 str. 10). Pokud je někdy argumentováno zprávou ombudsmana o návštěvě zařízení sociálních služeb z roku 2007, pak jde o více než deset let starou zprávu, a některé její závěry byly i tehdy diskutabilní. Tedy požadavek ombudsmana, aby klient měl svobodnou volbu i v tom, zda bude kouřit a pít alkohol, a že pro případné omezení klienta, ať již kouření či pití alkoholu, zde není právní opora, není správný. Dnes jsme již jinde. Názor společnosti se v těchto otázkách výrazně posunul a tomu odpovídá i soudní praxe.

            Samozřejmě nic nebrání PZSS, aby třeba imobilního klienta vyvezli na vozíčku ven a třeba v parku mu neumožnili zakouřit si. Pokud je pak v PZSS kuřárna, pak ji kromě zaměstnanců může navštívit také klient. Rovněž tak jedno pivo není žádný hřích, ale vždy záleží na okolnostech a posouzení situace sociálním pracovníkem. Ale ve střetu "svoboda rozhodování versus režimové opatření" má jasně přednost režimové opatření. Svoboda rozhodování jednotlivce je pak limitována právy ostatních klientů.

            Pokud jde o případné srovnání ubytování klientů s režimem nájmu podle občanského zákoníku, pak toto srovnávat nelze. Je třeba si uvědomit, že PZSS je kolektivní zařízení, které nutně přináší jistá omezení jednotlivce ve prospěch ostatních. Aby byla jasně stanovena pravidla hry společného soužití, k tomu slouží domácí řád, který se jistě všichni klienti zavázali dodržovat.

            K otázce, kdo nese odpovědnost za případnou tragedii způsobenou např. kouřícím klientem, uvádím, že dovozování takové odpovědnosti je vždy velmi obtížné a v tomto případě by zřejmě takovou situaci posuzovaly orgány činné v trestním řízení. Proto je důležité mít v domácím řádu stanovené potřebné zákazy kouření na pokoji i v prostorách PZSS, zákaz pití alkoholu na pokoji i v prostoru PZSS atd. Rozhodně nestačí jen zápis, že s klientem bylo hovořeno. Ano, to je třeba učinit, ale pak musí následovat pravidelná kontrola takového klienta, domluva s příbuznými, a pokud by situace přetrvávala, pak samozřejmě je možné přikročit i k ukončení pobytu.

            Výše uvedené poznámky nejsou ucelenou odpovědí na danou problematiku. Tento článek by měl vyvolat diskuzi a případně i reakci zřizovatelů či ministerstva. Souhlasím s tazatelkou, že sjednocení názoru na tuto problematiku přispěje k větší jistotě v PZSS a k udržení kvality poskytování sociálních služeb v našich zařízeních.

JUDr. Petr Haluza

advokát