LIDÉ MEZI NÁMI: VEŘEJNÍ OPATROVNÍCI

Veřejnost o nich ví málo anebo vůbec nic. A přece – na každé radnici nebo na obecním úřadu, kde mají odbor sociální práce, veřejné opatrovníky najdeme. Zastupují občany, kterým byla městská část nebo obec ustanovena opatrovníkem, nebo občany, kteří byli rozhodnutím soudu zbaveni způsobilosti k právním úkonům, opatrovníci mají také oprávnění rozhodovat za osobu zbavenou nebo omezenou ve způsobilosti k právním úkonům a povinnost chránit prospěch dané osoby, pomáhat jim řešit složité životní situace a orientovat se v běžném životě, poskytují poradenství v této oblasti a spolupracují se zdravotnickými zařízeními, s rodinou, soudy, ubytovateli, úřady a dalšími organizacemi… Povinností spojených s veřejným opatrovnictvím opravdu není málo, a tak není divu, že se do této práce na úřadech lidé moc nehrnou. Existují však výjimky, pro něž je opatrovnictví skutečným posláním, doslova srdeční záležitostí. Mezi tyto veřejné opatrovníky- „srdcaře“, určitě patří také paní Bc. JANA URBANOVÁ, sociální pracovnice Úřadu městského obvodu Slezská Ostrava v Ostravě.

      Práci veřejného opatrovníka vykonává paní Urbanová již více než deset let, prakticky od chvíle, kdy vešel v účinnost zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Do té doby mohli vykonávat opatrovnickou práci ve prospěch svých klientů i zaměstnanci zařízení sociálních služeb, což však nový zákon hodnotí jako střet zájmů. Paní Urbanová má dnes ve své péči neskutečný počet 120 opatrovanců, mezi nimiž více než třetinu – 46, tvoří klienti ostravského Čtyřlístku – centra pro osoby se zdravotním postižením, z toho 35 klientů žijících v největším zařízení tohoto centra, v Domově Barevný svět, nacházejícím se v městském obvodu Slezská Ostrava.

      „Jsme moc rádi, že tady paní Urbanovou máme,“ pochvaluje si vedoucí domova, paní Bc. Michaela Šarmanová, DiS., která má ještě v čerstvé paměti, jak těžce se získávali opatrovníci tam, kde klienti centra neměli nikoho z rodiny, kdo by se této role mohl nebo chtěl ujmout.

      Paní Urbanová už při prvním setkání rozmetá představu suchopárné úřednice. Naopak, většinu svého času tráví v terénu, mezi svými svěřenci, čili „opatrovanci“. Při množství lidí, které má na starosti, to ani jinak není možné. Vedoucí oddělení sociální práce tohoto úřadu, paní Mgr. Ivana Adamcová, vysvětluje: „Správě by mělo připadnout na jednoho veřejného opatrovníka asi 15 opatrovanců, ale v praxi je to prakticky nemožné. U nás na úřadu pracuje celkem osm sociálních pracovnic a sedm z nich zároveň vykonává i funkci veřejného opatrovníka.“  

      „Je samozřejmě velký rozdíl mezi uživateli v terénu a v zařízeních. U každého je to jiné i podle rozsahu jeho zdravotního omezení,“ dodává paní Urbanová a pokračuje: „Pomáháme všude tam, kde to naši opatrovanci potřebují. Právě u vás ve Čtyřlístku mají klienti omezení v nejširším možném rozsahu a musím za ně vyřizovat prakticky úplně všechno na základě plné moci, ať už jsou to zdravotní vyšetření, škola, třídní schůzky, různé přihlášky, uzavírání smluv, záležitosti spojené s poplatky za energie, pojištění, spoření, někdy také bydlení, dědická řízení, ale když je to třeba, doprovázím je i na nákupy, k lékaři nebo na vyšetření do nemocnice… Je to zkrátka všechno, co život přináší.“

       Dá se to vůbec zvládnout? Vnucuje se otázka, na kterou paní Urbanová odpovídá: „Musím říci, že jsou mi velmi nápomocné sociální pracovnice z jednotlivých zařízení. Mnohem horší je to však v terénu, kde žádná taková pomoc není a veřejný opatrovník je prakticky na všechno sám. V terénu nemáme na starosti jen lidi omezené ve svéprávnosti, ale i jiné, kteří naši pomoc potřebují, jako jsou třeba senioři nebo lidé po výkonu trestu. Také těm musíme pomáhat s problémy spojenými s bydlením, vyřizováním sociálních dávek, dokladů a mnoha dalších záležitostí…“  

     U nás ve Čtyřlístku je paní Urbanová téměř mýtickou postavou, na jejíž návštěvy se klienti velmi těší a vnímají ji jako někoho velmi blízkého, skoro jako člena rodiny. „Ano, mě ta práce velmi těší,“ přiznává paní Urbanová a dodává: „A dělá mi radost, když vím, že mě lidé mají rádi“.

      Co ji naopak netěší, to jsou nejrůznější legislativní změny, jež nepomáhají, ale spíše komplikují. Týká se to například občanských průkazů, v nichž už nemůže být uveden údaj o nesvéprávnosti. Anebo neznalost institucí, kde vůbec nevědí o tom, že existují nějaké právní předpisy o veřejném opatrovnictví… „Třeba bankovní úředníci například vůbec nechápou, že jsem zákonný zástupce jejich klienta a vždycky mi trvá nějaký čas, než si to nechají vysvětlit. Život nám komplikuje i GDPR. Řadu věcí jsme dřív řešili prostřednictvím e-mailů, jejichž prostřednictvím se poskytovaly určité údaje, teď musíme dávat velký pozor, abychom neporušili zákon a je třeba plno nových souhlasů… Velkou komplikací jsou i hospitalizace našich opatrovanců. Často se stává, že v nemocnicích trvají na tom, aby měl pacient s sebou nějaký doprovod, protože personál s těmito nesvéprávnými lidmi neumí komunikovat anebo se komunikace přímo bojí. Ale na doprovody chybí lidé… Problematické jsou i přezkumy svéprávnosti, které považuji za zbytečné u lidí s vrozenými vadami. Přesto i stav takto postižených lidí musí být každých pět let znovu přezkoumán, což zatěžuje jak opatrovníky, tak legislativu a přitom u většiny opatrovanců jde o setrvalý stav, jenž se prohlubuje s věkem,“ uzavírá paní Jana Urbanová. Přesto však své životní volby nelituje. „Dříve jsem řadu let pracovala se seniory. Nyní mám úplně jinou klientelu, ale zvykla jsem si, a jak už jsem řekla, tahle práce mě opravdu těší a neměnila bych.“

BOHDANA RYWIKOVÁ