Podle VOP je péče v léčebnách pro dlouhodobě nemocné KATASTROFÁLNÍ!            doc. Ing. Ladislav Průša, CSc.

 

V závěru loňského roku zveřejnila veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová zprávu o situaci v léčebnách pro dlouhodobě nemocné [1]. Zjištění, která jsou uvedena v této zprávě jsou – stručně řečeno – katastrofální… Na základě výsledků svých návštěv formulovala ombudsmanka celkem 102 doporučení pro samotné léčebny a dalších 7 doporučení pro ministerstvo zdravotnictví. Doporučení léčebnám se týkají nedostatků, které lze odstranit změnou přístupu k pacientům, či změnou organizace práce. Některé zjištěné nedostatky jsou však systémového charakteru, proto je ombudsmanka adresovala ministerstvu zdravotnictví. Za zcela nezbytné pro zlepšení situace považuje zejména zvýšení minimálního počtu zdravotnických a jiných odborných pracovníků.

Ombudsmanka konstatuje, že v současné době je personálu v léčebnách tak málo, že to vede k automatizování péče. Personál nemá na pacienty dostatek času, nemůže se jim individuálně věnovat. Prioritou je efektivita, nikoli potřeby pacientů. Z péče se vytrácí jakákoli individualizace, pacienti nejsou dostatečně podporováni v soběstačnosti (patrné je to zejména u provádění hygieny, u podávání stravy, používání toalety), ale projevuje se to např. i v používání omezovacích prostředků, nedostatečném sledování bolesti apod.

Uvedu pouze několik poznatků, které ve své zprávě ombudsmanka uvádí:

-      prostředí je většinou neosobní, pacienti nemají soukromí, na pokojích jsou nejčastěji po čtyřech nebo pěti, v pokojích nejsou stoly, ani židle, místo nich byla používána toaletní křesla (i v průběhu podávání stravy nebo k odkládání věcí),

-      v pokojích chybí signalizační zařízení v dosahu každého pacienta, většinou je v pokoji jen jedno a mnohdy nefunguje,

-      koupelny a toalety nejsou bezbariérové a nejsou vybaveny základními toaletními potřebami, v některých zařízeních bylo prováděno sprchování více pacientů najednou, pacienti byli při převážení do koupelny obnaženi, hygienu na pokoji prováděl personál u všech pacientů najednou, toalety nelze zamknout, obvykle chybí jakékoli označení jejich obsazenosti,

-      chybí denní místnosti pro chodící pacienty,

-      nedostatek personálu a způsob jeho práce vede k odosobnění péče, ta se zaměřuje na provádění úkonů, aniž by se brala v potaz důstojnost pacientů,

-      není respektována důstojnost pacientů, v některých zařízeních má nadměrné množství pacientů zaveden močový katetr, a to i ti, kdo během dne zvládají chodit na toaletu,

-      zařízení neevidují konkrétní použití omezovacích prostředků, tj. zahájení a ukončení jejich použití, informace o kontrolách pacienta a někdy ani informaci o tom, kdo o použití omezovacího prostředku rozhodl,

-      běžně jsou používány postranice, aniž by se vyhodnocovalo riziko pádu, nelze akceptovat, aby chodící pacient nemohl jít v noci na toaletu a byl nucen vykonávat potřebu do plen,

-      často chybí systematická prevence podvýživy a dehydratace, zdravotnický personál neměl přehled o tom, jestli a kolik toho pacient snědl,

-      mnoho zařízení rezignovalo při podávání stravy na jakoukoli kulturu stolování, zjištěná praxe je nedůstojná (nápoje v kojeneckých lahvích, polévka v hrníčcích, pacienti bez zubních protéz dostávali nemletou stravu), i soběstační pacienti obědvají na lůžku, nepřípustná je zjištěná běžná praxe mixování jednotlivých složek potravy dohromady (obvykle maso s přílohou, nebo i s polévkou dohromady),

-      rehabilitace pacientů probíhá pouze několik minut denně, aktivizace zcela chybí, pacienti tráví celý den v nočním úboru, imobilní pacienti často pouze v lůžku,

-      personál nezjišťuje, zda a jakým způsobem je pacient omezen ve svéprávnosti, přestože je to důležité pro udělování souhlasů s poskytovanou zdravotní péčí.

Přestože od zveřejnění této zprávy uplynulo již skoro čtvrt roku, nezaznamenal jsem doposud žádnou reakci ministerstva zdravotnictví ani žádné zdravotní pojišťovny, naopak v denním tisku jsme měli možnost si přečíst řadu dalších alarmujících zpráv o situaci v těchto zařízeních.

Jak situaci zlepšit tak, abychom v příštích letech – pokud to budeme potřebovat – v těchto zařízeních nalezli alespoň takovou péči, která je seniorům a zdravotně handicapovaných spoluobčanům již v současnosti poskytována v naprosté většině pobytových zařízeních sociálních služeb?

Již dlouho se hovoří o tom, že je nutno vytvořit systém dlouhodobé sociálně zdravotní péče. Často přitom z úst politiků prakticky ze všech stran politického spektra zaznívá, že proto je nutno spojit ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce a sociálních věcí a sociální služby "medicinalizovat". To už tady ale koncem 80. let minulého století bylo a pro sociální služby to nebylo příznivé období...

V jedné z fází přípravy zákona o sociálních službách byl diskutován návrh, aby se za poskytovatele sociálních služeb mohla registrovat i ta zdravotnická zařízení, která poskytují sociální péči, ale ze strany jedné z jejich asociací byl tento návrh rychle "smeten se stolu". Dnes už naprosto přesně víme proč – zdravotnická zařízení by totiž musela dodržovat standardy kvality péče, které jsou v pobytových zařízeních sociálních služeb zcela jistě na podstatně vyšší úrovni, než na jaké je poskytována péče v léčebnách pro dlouhodobě nemocné… Péče v těchto zařízeních je přitom podstatně dražší, než kolik činí náklady na péči např. v domově pro seniory (cca 39 000 Kč oproti cca 28 500 Kč), navíc zdravotní pojišťovny ošetřovatelskou péči v pobytových zařízeních sociálních služeb hradí pouze z cca 15 %. Malá poznámka mimo zaměření tohoto příspěvku – co dělají zástupci státu ve správních a dozorčích radách jednotlivých zdravotních pojišťoven?

Ano, obecně lze konstatovat, že ve zdravotnictví chybí peníze (ostatně, kde nechybí…, ani v sociálních službách jich není nazbyt). Máme jistě špičkovou akutní medicínu, ale proč je péče v léčebnách dlouhodobě nemocných katastrofální? Jistě, zdravotní sestry (ale ani sociální pracovnice a celý ošetřovatelský personál) nemohou mít plat (nebo mzdu)nižší, než kolik dostává pokladní v supermarketu. Proč "platové tabulky" pro všechny zdravotnické pracovníky zpracovává ministerstvo práce, když jsou všichni odměňovány ze zdrojů zdravotního pojištění? Neměly by tyto tabulky zpracovávat zdravotní pojišťovny? Ostatně (opět mimo zaměření příspěvku) – potřebujeme tolik zdravotních pojišťoven, když žádná z nich nemůže oficiálně svým klientům nabízet nadstandardní péči? Zdroje by se určitě našly, zejména v situaci, kdy naše ekonomika je v dobré kondici.

Položme si ale otázku, zda by katastrofální situaci v léčebnách pro dlouhodobě nemocné nevyřešilo jejich převedení ze sféry zdravotnictví do působnosti ministerstva práce a sociálních věcí. Z našich výzkumů [2] totiž vyplývá, že struktura klientů podle věku, základní diagnózy a stupně soběstačnosti na ošetřovatelských odděleních v domovech pro seniory a v léčebnách pro dlouhodobě nemocné je v zásadě obdobná, proč tedy má být stejná péče financována odlišně podle toho, zda je zařízení registrováno jako zařízení zdravotnické nebo sociální? Ano, jistě by bylo nutno všechny léčebny pro dlouhodobě nemocné rekonstruovat tak, aby naplňovaly standardy kvality péče, které jsou běžné v pobytových zařízeních sociálních služeb (ostatně rekonstrukci se tato zařízení ve světle poznatků ombudsmanky stejně nevyhnou), jistě by bylo nutné dále pokračovat ve zvyšování úrovně platů sociálních pracovníků, jehož jsme byly svědky v závěru loňského roku.

Realizací tohoto kroku by ale zcela jistě došlo k celkovému zefektivnění péče (proč dnes zdravotní pojišťovny platí léčebnám pro dlouhodobě nemocné na každé lůžko cca 1 300 Kč denně, když náklady na poskytování ošetřovatelské a rehabilitační péče v pobytových zařízeních sociálních služeb činí 340 Kč [3]), zcela jistě by přitom došlo k výraznému zlepšení kvality poskytované sociální i zdravotní péče, k odstranění nedostatků, o nichž hovoří ombudsmanka ve své zprávě a v neposlední řadě bychom do Bruselu mohli konečně "nahlásit", že máme vytvořený ucelený systém dlouhodobé péče… Cestou k vytvoření funkčního systému dlouhodobé péče určitě nemůže být spojení ministerstev ani převedení pobytových zařízení sociálních služeb do působnosti ministerstva zdravotnictví. Řešení je však nutno najít rychle, počet seniorů roste rychle.

 

doc. Ing. Ladislav Průša, CSc.

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

[1]    viz: Léčebny pro dlouhodobě nemocné – zpráva ze systematických návštěv veřejného ochránce práv. https://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/ESO/LDN_souhrnna_zprava_2017_web.pdf

[2]    viz: Červenková, A. – Bruthansová, D. – Pechanová, M. Sociálně-zdravotní služby, poskytované klientům na ošetřovatelských odděleních domovů důchodců a v léčebnách pro dlouhodobě nemocné se zřetelem k jejich sociální situaci a zdravotnímu stavu. Praha: VÚPSV, 2006. ISBN 80-87007-35-2

[3]    viz: Průša, L. – Langhamrová, J. – Bareš, P. – Holub, M. Náklady na poskytování ošetřovatelské a rehabilitační péče v pobytových zařízeních sociálních služeb. Praha: VÚPSV, 2015. ISBN 978-80-7416-232-9