JAK SE CÍTÍ LIDÉ V ZAŘÍZENÍCH

aneb

CESTA DO HLUBIN SENIOROVY DUŠE

 

Často se klientů při šetřeních ptám, jak jim na novém místě je. Někdy vyhrknou první věc, která je napadne, změna k dobrému, které si okamžitě všimli: Dobře tu vaří, to není jako v nemocnici! Nebo jako ty moje donáškové obědy. Nebo je to tak dobré, jako jsem měl (měla) doma.

Na dalším místě moc ráda slyším, že jsou tu moc hodné sestřičky. Lidé dodnes nerozlišují nová pojmenování, je jim jedno, zda mají kolem pracovníky a pracovnice v sociálních službách, ošetřovatelky nebo zdravotní sestry, všechno jsou to „sestřičky“ a příjemné navíc bývá, pokud se pánům věnuje muž, především při koupání a mytí. Pokud se zabereme do povídání a dotyčný mi hned bezprostředně pochválí ty, kdož se o něj starají, jde o skutečnost, která ho naplňuje, je spokojený.

S některými odpověďmi je to ošidné. Velmi často není poznat, zda klient odpoví podle skutečnosti nebo podle toho, co si myslí, že chci slyšet, co se sluší říkat. Kromě upřímných projevů stesku (chci domů!), se často dočkám pokrčení ramen a nějaké fráze ve smyslu „no, to víte, co mi zbývá“.

Není to zvláštní? Jak je možné, že v časech, kdy je nedostatek míst ve všech domovech, bývá pro někoho pobyt v zařízení nutným nebo menším zlem? Tak totiž ony reakce vyznívají. Logicky z toho vyplývá, že někde bude chyba. Nejspíš v momentální situaci klienta. Proč?

Klient může být zklamaný, že se v rodině nenašla vůle, která by mu pomohla zůstat doma. Samozřejmě, že málokdo nahlíží kriticky na své vlastní možnosti, totiž jak málo se o sebe postará. „No tak se přes rok myju jenom žínkou, když do vany nemůžu.“ Nebo pokud žije v bytě, který páchne močí, přestane to vnímat. Uklizeno má, tak co?

Znám rodinu, která čas od času svými čichovými senzory zjistí, že je nejvyšší čas a nekompromisně 90leté babičce vymění sedačku za novou. Sedáky v oblíbeném křesle a na židlích nenápadně mění a perou mnohem častěji, nejlépe ve stylu tajné operace, kdy babička vyjede s milovanou vnučkou nakouknout do lesa a doma se jí dějou věci.

Jiná, špatně vidící dáma, která pevnou rukou řídila svou rodinu, sama vychovala tři děti a postarala se o rodiče, kolem těch devadesáti nepozná ušpinění, potrhání, rub a líc, pere málo, aby šetřila (a nikomu neřekne, že vytáhnout prádlo a pověsit je pro ni skoro neřešitelné), všeho nového je pro ni škoda (protože už nedojde do obchodu a sotva vyjde s penězi). Sousedé ji už berou jako postavičku, pomůžou nakoupit, dohodli jí obědy. Už sehnali vnuky, ale spíš to vypadá na domov, kam nechce. Žádost je podána.

Pán, který šéfoval půlce zeměkoule a všemu rozuměl, pomalu po osmdesátce slábne, jeho dům také zestárl, věci mu dělají naschvály, přestávají fungovat. Už jejich opravy nedokončí, rezignuje na jednu místnost po druhé, všechno mu přerůstá přes hlavu. Proto jednoduše nikoho nepouští do domu a stahuje se jak do sebe, aby z posledních sil ubránil zdání své původní důstojnosti, tak do místnosti, která je udržitelná k obývání. Stůl, podložený cihlou, příliš těžké staré zavařeniny na odnesení do popelnic, plesnivé zdi, houba prorůstající podlahou do úložného prostoru pohovky…

Jen velmi zřídka lidé přiznají, že leccos mohlo být jinak, pokud by dříve a včas něco zkusili řešit. Spíše vídám, že skloní hlavu a tiše zmíní, jak jim hlava neslouží a museli z bytu. „Nikdo si mne nevezme na zodpovědnost, kdyby něco, víte? Jsem k ničemu…“

Těžce ranění ve své důstojnosti, odsouzenci do ústavu. „Ale mami, to je zase to tvoje blbnutí,“ vzpomenu si vždy na takovou schoulenou starší paní, když něco před dcerou popletla.

„Já už s tím počítal, doktoři řekli, že musím mít celodenní péči“, svěřil se další devadesátník. Byl po operaci dlouho na LDN a rodina milující, ale poněkud vzdálená, po pokynu lékaře řešila. Pán se zatím pilně zapojil do rehabilitace, po půl roce chodí s hůlkou, po schodech radši v doprovodu, obleče se, umyje ráno do půli těla, vysprchoval by se sám, ale tady jsou předpisy, nají se, zavolá si mobilem, prostuduje pečlivě smlouvu a vyjedná si levnější pobyt, ale protože je mu přece už tak moc, všechno musí schválit vnuk, žijící přes sto kilometrů daleko. Ten přece nebude zodpovědný za cokoliv, co by se dědečkovi stalo! Dům prodal, věci většinou vyhodil, bylo to přece jasné. Pán osaměle kouká z okna, v domově nikoho nezná, rozumově souhlasí s tím, co muselo přijít. Vždyť už dva roky nezvládal práci na zahradě, věk je znát.

Do zařízení přicházejí klienti s velkým rancem obav, rezignace, zklamání ze zdraví, které je zradilo, z rodiny, která je přesvědčila, z vlastního rozhodnutí „uklidit se a nedělat mladým problémy“. Především ženy totiž ohlašují již roky dopředu, že takovou dřinu, jakou znamená péče o blízkého člověka, nikomu z rodiny nenadělí, pokud závislou osobou budou ony samy. Potom jejich „statečné sebeuklizení“ bolí nejvíc je samotné. Proč jim to nikdo nerozmluvil?! Vždyť není tak zle…

Domovy jsou tradičně vnímány jako místo čekání na konec, což je další skrytý uzlík pocitů v každém příchozím. Ať už se jim různá kolektivní zařízení a instituty v minulosti zamlouvaly nebo ne, jsou tu. Musejí se rozpomenout na „pravidla moštárny“, musejí přijmout, co tu je.  Žije tu dokonce několik generací, které bývaly tvrdě poučovány o tom, že nesmějí vyčnívat, že mají jít v zástupu ostatních a přijímat, co je jim dáno.

Raději mlčí nebo říkají, co vědí, že se má říkat, aby neobživl nějaký stín, někdo s nimi nejednal z pozice moci, jak to vídali nebo zažívali celá desetiletí. Stále ještě vnímají kolem sebe leckoho jako mocného, na němž jsou závislí, kdo o nich rozhodne, může jim život ztížit, ztrpčit, může je poškodit – i když netuší, jak. Nebo nepoznají, že okolí křivdili.

Zbývají otázky, které pokládám jiným, než seniorům. Jaké jsou služby v terénu? Jak daleko je nejbližší lavička od výtahu, kolik jich je k obchodu a u něj? Kde se lidé mohou sejít s vrstevníky? Jaké je vůbec povědomí o možnostech tam, kde by lidé mohli svého blízkého přivítat opět doma?

Nakolik mohou v tom či onom domově lidé naopak pookřát, zvednout hlavu? Nakolik je práce jejich „sestřiček“ podporuje v tom, že se cítí důstojně a se zájmem rozhlížejí kolem sebe nebo těší na další den? Najde se taková „sestřička“ pro každého z nich?

 

Hana Mudrová