BÝT BLÍŽE LIDEM

Rozhovor s poslancem Parlamentu ČR Alešem Juchelkou

Mám za to, že i kdyby poslanec Aleš Juchelka, nevstoupil do politiky, byla by jeho osobnost i tak zcela nepřehlédnutelná nejen na ostravské kulturní a společenské scéně. Vždyť už dávno před tím, než se stal politikem tak říkajíc „z profese“, byl veřejně známou a populární osobností, ať už jako moderátor oblíbeného televizního pořadu pro mládež Medúza, který svého času moderoval spolu s (tehdy ještě) hercem Divadla Petra Bezruče a muzikantem Richardem Krajčem, pořadu Do práce, populárních Cen Anděla, pořadu Pomozte dětem a dalších. Byl zároveň také dramaturgem zábavných a publicistických pořadů České televize, jako scenárista stál mj. za dokumentárním cyklem My a oni, Proti proudu anebo Ta naše povaha česká a byl rovněž moderátorem populárního (nejen) ostravského Rádia Čas. Na absolventa oboru marketing Ekonomické fakulty Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, docela pestré životní zkušenosti. A to nemluvím o tom, že Aleš Juchelka čas od času vstupoval a stále ještě vstupuje i do divadelních a filmových „vod“, třeba jako spolupracovník Letních shakespearovských slavností, zapsaného spolku Bílá holubice anebo Kulturní Ostravy, pod jejíž hlavičkou před pár lety natočil velice vtipný film Volič, jehož hlavními aktéry byli lidé s mentálním postižením a který také bodoval na mezinárodním filmovém festivalu Mental Power Prague Film Festival… Od roku 2017 je Aleš Juchelka poslancem Parlamentu ČR za hnutí ANO, místopředsedou Volebního výboru, který má na starosti mj. volbu členů do mediálních rad, je členem Výboru pro sociální politiku a členem Stálé komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny. Je rovněž členem podvýboru pro sociální služby a osoby zdravotně postižené. To byl také jeden z důvodů, proč jsme jej požádali o rozhovor:

■ Jako poslanec preferujete ve své práci především sociální oblast, přestože si vás možná mnoho lidí spojuje hlavně s kulturou. Co vás k tomu přivedlo?  

     Byla to především osobní zkušenost rodiče, který pečuje o zdravotně postižené dítě. Ale nebyl to jen tento důvod. Vždy jsem měl v hledáčku svých zájmů i sociální věci. Když vás však postihne hendikep anebo se staráte o někoho se zdravotním postižením, soustředíte se  právě na oblast sociálních služeb, protože ta je pro vás důležitá. A praxe je zase velmi důležitá pro politiku.

■ V parlamentu jste byl spoluautorem a předkladatelem několika novel v zákonech, které se mj. týkaly i Listiny základních práv a svobod – tedy toho, že rodina a manželství by měly být svazkem muže a ženy, novely zákona o státní sociální podpoře a novely zákoníku práce – změny termínů „mateřská dovolená“ a „rodičovská dovolená“ na „mateřská péče“ a „rodičovská péče“. Někomu by se možná mohlo zdát, že jde o pouhé slovíčkaření. Proč je to pro vás tak důležité?

     Mám v současné době ve sněmovně dvě novely. Jedna je ryze symbolická – když se doma staráme o děti, tak přece „nedovolenkujeme“, ale pečujeme. A v té druhé jde spíše o terminologii. Je to PÉČE, opravdu tvrdá rodinná dřina, a ne žádná dovolená.

K tomu putuje i druhá novela, týkající se přepočtu rodinných příspěvků. Když se ke staršímu dítěti narodí ještě mladší potomek, rodiče přijdou o část příspěvku na první dítě. Podle mne by mělo být jedno, kdy se dítě narodí. Odebírat rodinné dávky je diskriminační, rodina tak může přijít třeba o třicet tisíc korun. Takže v této novele jde o prorodinné opatření. Oba návrhy jsou důležité, prorodinné, uvážíme-li, že porodnost u nás trvale klesá. Měli bychom tedy dělat něco pro to, abychom podporovali rodiny s dětmi.  

■ Jednou z vašich poslaneckých priorit, k nimž se hlásíte na svých webových stránkách, je hospicová péče, především její dostupnost a dostatečné financování. Myslíte si, že čtyři roky poslaneckého mandátu jsou dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se to dařilo prosazovat v praxi?

     Částečně se to již podařilo. Mobilní hospice jsou hrazeny ze zdravotního pojištění v rámci programu, do něhož jsou zapojeny. Je však nutné rozšířit jejich síť, protože to odpovídá dobovému trendu preference domácí péče o těžce nemocné nebo umírající, před péčí institucionální. Financí na takovou péči ještě není dostatek, ale je to jen otázka času. K důstojnému životu patří nepochybně i důstojné umírání. Smíření sám se sebou i s ostatními. Hospicová péče pomáhá především rodinám, které nezvládají péči o umírajícího, pomáhá však i samotným umírajícím lidem… Je to pomoc pro všechny, včetně pozůstalých. 

■ Jste také zastáncem názoru, že by se co nejvíc dětí mělo dostat z ústavů do rodin. Praxe však ukazuje, že je to mnohem složitější. Nejen kvůli velké byrokracii, ale často i postojům veřejnosti třeba vůči hendikepovaným dětem. Dá se to změnit?

     Je to oficiálně zastaralý názor, že by se měla domácí a ústavní péče vybalancovat tak, aby to bylo ku prospěchu pečovaného. Teď se hodně prosazuje pěstounská péče, které se zastávám i já, ale v žádném případě ji nepovažuji za samospasitelnou. Zejména profesionální pěstounská péče a příbuzenská pěstounská péče potřebují reformu.

■ V jakém smyslu?

     Přiznejme si, že ne každé dítě je vhodné k umístění do rodin anebo naopak do ústavu. Avšak upřednostňovat jedno proti druhému také není vždy prozíravé. Hodně se poukazuje na děti, žijící v dětských domovech, ale některé zkrátka ani při nejlepší vůli nejsou umístitelné v rodinách, a to nejen z právních důvodů, ale třeba proto, že je pěstouni zkrátka nechtějí, například z důvodu etnické příslušnosti, sourozeneckých vazeb, mentálního nebo jiného zdravotního postižení apod. I pěstouny je třeba neustále školit, jak na to. Většinou ani nevědí, co je při tomto poslání čeká, jaké problémy pěstounská péče může přinášet… V tom všem by měla být dána nějaká pravidla.

■ Usilujete také o dostupnost sociálních služeb. V tomto směru máme myslím stále veliký dluh, i když úroveň sociální péče šla u nás v uplynulých třiceti letech hodně nahoru. Dosud se však ještě potýkáme s nedostatkem míst v domovech pro seniory (v tom jsme dokonce daleko za zbytkem vyspělé Evropy), také v domovech pro osoby se zdravotním postižením je mnohem větší poptávka než nabídka, chybí pracovníci v sociálních službách, neboť jsou silně podfinancovaní oproti jiným profesím, není dostatek terénních pracovníků, atd. Jak z toho ven?

     Přestože se každoročně projednává financování sociálních služeb v rámci státního rozpočtu, finanční možnosti nikdy neodpovídají trendu, jakým se sociální služby ubírají. V současné době se klade důraz na individualizaci sociální péče, sociální služby by měly pečovat o klienty i v domácím prostředí, což je velmi nákladné. Přestože je to pro opečovávané osoby skvělý trend, v praxi je to finančně velmi náročné, a to nemluvím o seniorech, kterých bude v následujících letech přibývat a péče o ně bude rovněž velice nákladná. V této chvíli se řeší důchodová reforma, jež bude brát v potaz i péči o seniory a její financování v budoucnosti. 

■ Jak již bylo řečeno, vybavenost sociálními lůžky je u nás jedna z nejnižších a je deklarováno hlavně dožití seniorů doma v péči blízkých osob. Systém však pečujícím neposkytuje téměř žádnou podporu, ani finanční ani informační. Na sociálních sítích si pečující zakládají skupiny a vyměňují informace, které by však měli dostávat již v okamžiku, kdy se pro péči rozhodnou. Při sledování konverzace z toho vyplývá: „všichni mě považují za blázna, že jsem se rozhodla skončit práci a starat se o svou maminku“… Jak byste posílil podporu těchto pečujících?

Každý, kdo se takto rozhodne pečovat o osobu blízkou, si zaslouží podporu. Jdou s příjmem dolů. A mnohdy fatálně. Senior pobírá důchod a k tomu příspěvek na péči. Když se bavím s těmi lidmi, tak mnohdy vidím, že by rádi pracovali, ale na trhu chybí podpora částečných úvazků v návaznosti na sociální služby, které jsou na hodinu opravdu drahé. Podpora flexibilních úvazků zabrání i dalšímu trápení těchto lidí, a to je sociální vyloučení. Ztrácejí kamarády, sociální kontakty. Od července jsme navýšili příspěvek na péči ve 3.a od prosince ve 4. stupni. Vím, že se pracuje na podpoře zaměstnavatelů pro částečné úvazky pro maminky, s čímž souvisejí i osoby pečující. To jsou konkrétní praktické věci, každoročně se posilují i finance sociálním službám ze státního rozpočtu.

■ V kulturní oblasti se pohybujete stále, dokážete dokonce propojovat tuto oblast i s neziskovými organizacemi, jež se věnují nejen umělecké práci, ale zároveň i péči o hendikepované lidi. V čem jsou právě tyto aktivity pro vás důležité? Myslíte si, že stát podporuje jejich činnost dostatečně?

Já pocházím z Ostravy, kde již dlouho funguje třeba nezisková organizace Bílá holubice, se kterou jsem měl tu čest hrát divadlo i natáčet film. Město tyto aktivity podporuje. Takže vnímám, že více propojení neziskového sektoru v péči o hendikepované s danou lokalitou by měly řešit municipality. Ty nejlépe znají svůj region, své postižené občany a neziskovky, které se o ně starají v první linii. Já jako poslanec mohu ovlivnit příspěvek na péči, co ale konkrétně dokáže v životě hendikepovaných zlepšit jejich konkrétní situaci, ať už kulturní anebo přebudovat nájezd na chodník, to je záležitost těch, kteří jsou těmto lidem blíže než poslanec.

Rozhovor připravila: BOHDANA RYWIKOVÁ